„A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ (Ef 4,11 ČEP)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo našeho časopisu jsme zaměřili na evangelizaci. Evangelizací rozumíme velké množství aktivit, na nichž se může podílet církev, sbor, paracírkevní organizace či jednotlivec, vedoucích k tomu, aby přinesly dobrou zprávu nespaseným lidem. Za těch několik desítek let, co jsem křesťanem, se evangelizace nesmírně proměnila. Od obyčejného kázání nebo rozdávání letáků na ulicích až po dnešní nejrůznější sofistikované metody, z nichž mnohé se neobejdou bez internetu a sociálních sítí. 

Myslím, že evangelizace patří mezi naše silnější stránky. Je to dáno tím, že jsme stále ještě poměrně mladá (a rostoucí) církev, ale také v tom hraje roli naše porozumění Božímu plánu spásy. Nedokážeme si představit křesťanský život, aniž bychom aktivně usilovali o šíření dobré zprávy. Jsme přesvědčeni, že šíření evangelia má mít v životě církve vysokou prioritu. 

Myslím, že evangelizace patří mezi naše silnější stránky.

Na druhou stranu, důvodem mého úvodního zamyšlení je poukázat na nutnost jisté vyváženosti v životě církve. Jak ostatně ukazuje výše uvedený biblický text, Bůh povolal pět odlišných služebností proto, aby budoval svou církev. Aby byla církev zdravá, musí těžit ze všech těchto pěti obdarování, musí být vystavena rozličným vlivům. 

Sbory, které jsou zaměřeny výrazně evangelizačně a mají slabou službu učitelů nebo pastýřů, budou možná získávat mnoho nových lidí, ale současně rovněž budou mnohé členy ztrácet. Takovým sborům se někdy říká „průchoďák“ – je to charakteristika mladých, nadšených, ale ještě nevyzrálých sborů. 

Z logiky věci je jasné, že jakákoli služba, kterou necháme příliš vyrůst na úkor ostatních, povede v důsledku k tomu, že církev nebude zdravá. Je tedy zapotřebí rozvíjet všechny uvedené služebnosti. Příkladem nám může být lidské tělo: chceme-li žít zdravě, musíme se o něj starat tak, aby se všem částem dostalo přiměřené péče. Nebude stačit, když člověk posiluje jen určitou část (například ruce), všechny svaly se musí zatěžovat rovnoměrně. To je zkušenost, kterou zná každý aktivní sportovec. 

Otázka, která s tím vším souvisí, zní: „Jaké je vlastně poslání církve na zemi?“ Proč tu vlastně jako křesťané jsme? Jaké máme úkoly? Občas tuto otázku kladu lidem a je zajímavé slyšet tu paletu různých názorů. Vesměs jsou to odpovědi jako „konat dobro“, „hledat Boží vůli“, „zachraňovat ztracené“, „líbit se Bohu“ a podobně. Co se tedy od nás křesťanů očekává a jaké je to nejobecnější poslání církve ve světě? 

Tak například Westminsterský katechismus (1647) hned v první větě uvádí: „Co je hlavním a nejvyšším cílem člověka? Hlavním a nejvyšším cílem člověka je oslavit Boha a věčně se radovat v jeho přítomnosti.“ Proti tomu nelze nic namítat. Prohlášení představuje stručné shrnutí mnoha textů Bible, které jednotně vypovídají o tom, že Boží úmysly s člověkem jsou dobré a že člověk by měl svůj život podřídit Boží vůli. I přes své stáří je uvedený citát stále aktuální. 

Učebnice pro práci pastora, jež jsme léta používali na naší biblické škole, stanoví poslání církve ve třech hlavních oblastech: máme zodpovědnost vůči Bohu, zodpovědnost vůči světu a zodpovědnost vůči sobě samým. Každá z těchto kategorií pak zahrnuje řadu aktivit, a tak pomáhá naplnit poslání církve svým specifickým způsobem. Tak například „zodpovědnost vůči světu“ znamená, že máme nevěřícím lidem přinášet evangelium. 

Je toto pojetí v rozporu se stručným vyjádřením Westminsterského katechismu? Jistěže nikoli. Pochopení spočívá ve slově „oslavit Boha“. Boha můžeme oslavit jedině tím, že jsme mu poslušní a konáme jeho vůli. A chceme-li konat jeho vůli, musíme jí dobře rozumět. Známý křesťanský služebník a spisovatel John Bevere napsal před několika lety knihu s názvem Dobré, nebo od Boha? Pointou je, že ne všechno, co člověku připadá dobré, pochází od Boha. Mnoho lidí se snaží pouze konat dobře, místo aby usilovně hledali, jaká je Boží vůle. Oslavit Boha tedy předpokládá nejprve mu správně porozumět. 

Posláním církve se zabýval i známý americký pastor a autor knih Rick Warren. Jeho materiály převzala svého času i americká církev Assemblies of God a adaptovala je pro své sbory. V roce 2003 jsme měli pastorskou konferenci, kde nás řečník v rámci předmětu „Leadership“ s posláním církve seznámil. Podle Warrena lze poslání církve chápat v pěti oblastech: evangelizace, uctívání, společenství, učednictví a služba. Rozdělení vychází z analýzy textů Nového zákona a v podstatě nelze dojít k jiným závěrům než zde uvedeným. Lze je možná jinak formulovat či seřadit, ale stále platí, že poslání církve v jakékoli době musí vycházet z poslání církve popisovaného v Novém zákoně. 

Je tedy zjevné, že křesťanská církev musí usilovat o vyváženost v různých oblastech života a služby. Různě obdarovaní služebníci přispívají v různých oblastech k tomu, aby církev byla „slavná, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,27). Porozumění poslání církve nám pomůže k tomu, abychom své sbory budovali rovnoměrně a vyváženě.

Přes to všechno, co jsem napsal, se domnívám, že evangelizace má v poslání církve své zvláštní a čestné místo. Ne proto, že by byla důležitější, svatější či významnější než jiné části jejího života, ale proto, že odráží charakter Ježíšovy mise na tomto světě. Pán Ježíš se stal člověkem a v lidském těle přišel na svět proto, aby zachránil ztracené. Ne proto, aby je pastoroval nebo učil nebo prorokoval (to všechno také), ale v první řadě přišel zachránit svět. 

Vzpomeňme jen dvě známá Ježíšova podobenství: v jednom z nich mluví o ztraceném (marnotratném) synu, na kterého čeká jeho otec. Je to jedno z nejkrásnějších vyjádření Boží lásky k hříšným a ztraceným. V dalším podobenství vypráví o pastýři, který zanechal sto ovcí, aby nalezl jednu ztracenou. Obě podobenství charakterizují Ježíšovu misi na zemi jako záchrannou a stejně bychom se měli dívat i na život církve. Myšlenka záchrany, lásky k lidem a zvláštního citu pro nespasené lidi by měla být něčím, jako je střelka kompasu – dávat směr našemu životu a počínání. 

V tomto pohledu pak není evangelizace jednou z aktivit naplňujících poslání církve, nýbrž vyjádřením Ježíšova charakteru otištěného do církve. Jistěže nebude každý evangelistou a bezpochyby se budeme věnovat mnoha jiným činnostem než jen evangelizování, ale láska k nespaseným lidem nás musí provázet ve všem, co děláme. V tomto smyslu musí být každý sbor misijní a evangelizační.