„Pověděl jim i toto podobenství: ‚Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.‘“ (Mt 13,33)

Před časem jsem podlehl trendu a rozhodl se, že si upeču vlastní chléb – poctivý, domácí, dokonce z vlastnoručně připraveného kvasu. Podle YouTube mělo jít o jednoduchý, předvídatelný proces s garantovaným výsledkem, ale mé sebevědomí novopečeného pekaře kleslo už při mnohadenní přípravě kvásku, který naprosto odmítal žít podle mých představ. 

Po čase se to však jakž takž povedlo a jednoho rána jsem vmísil svůj kvas do tří měřic mouky (bylo toho myslím méně, kdyžtak koukněte na YouTube). Přikryl jsem mísu utěrkou a nechal ji stát v teple a klidu. Měl jsem skoro obavy odkrýt utěrku a podívat se, co kdyby se těsto nějak ofouklo a přišla tím vniveč moje téměř měsíční práce. Nakonec se všechno podařilo, jak můžete posoudit z fotografie, ale pekařství se mým koníčkem nestalo. Vyžaduje totiž víc trpělivosti, než kolik jí ve mně obvykle bývá.

Kvas, který proměňuje

Když Pán Ježíš popisoval lidem nebeské království, použil právě tento obraz – kvas, něco nepatrného, a přece působícího tiše a vytrvale, až prokvasí celé těsto. V Písmu má však kvas více podob. Často se s ním setkáváme v negativním významu – jako se starým kvasem, který musí být odstraněn, protože představuje otroctví hříchu, mocnosti tmy, systém tohoto světa. A být nekvašený znamená být od těchto věcí svobodný. Nicméně podle novozákonní zvěsti není tato svoboda cílem sama o sobě. Ježíš ve svém podobenství ukazuje, že nemáme zůstat nekvašeni, ale máme se vydat pod vliv nového kvasu – kvasu Nebeského království.

Ježíš ve svém podobenství ukazuje, že nemáme zůstat nekvašeni, ale máme se vydat pod vliv nového kvasu.

Kvas je podivuhodná věc. Pouhým okem neviditelný svět, který se však dává do pohybu, jakmile se dostane do kontaktu s těstem. Na pohled se nic nemění. Hmota zůstává klidná, tichá, bez známek života, a přece se v jejím nitru odehrává proces, který všechno pomalu proměňuje. Právě tuto skrytou sílu, která působí bez hluku a pozornosti, vystihuje Písmo i na jiných místech, když mluví o Božím království, které „nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat“ (L 17,20), a přesto v sobě nese sílu nového života, který „země sama od sebe plodí“ (Mk 4,27), tedy funguje zcela automaticky (přesně toto slovo je zde v řeckém originálu použito). Kvas v našem podobenství tedy potřebuje čas. Dlouhý čas a s tím spojenou velkou trpělivost.

Tiché svědectví

My křesťané, vědomi si svého povolání nést evangelium až na sám konec světa, často podléháme dojmu, že nesmíme ztratit ani vteřinu. Žijeme v době, která si cení výkonu, měřitelného úspěchu a okamžitých výsledků, a tak máme někdy pocit, že Boží dílo musí růst stejným tempem – jsme nedočkaví, chceme vidět výsledky hned a míváme dojem, že čas ubíhá bez užitku. Všimněme si ale, že ve verši, na který narážím (Sk 1,8), se nepíše nic o „nesení“ evangelia, nýbrž o bytí svědky – navíc se silou Ducha svatého. Ježíš své učedníky nevybízí k horečné aktivitě, ale k životu, který sám o sobě vydává svědectví a který je zmocněn Duchem svatým neboli kvasem Nebeského Království. Ke každodennímu životu na všech místech, kde se právě nacházíme, ve chvílích, kdy nám v mysli znějí chvály, i tehdy, kdy se nám do ničeho nechce…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení listopadového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)

(Úvodní obrázek: archiv autora)