Lucko, jak ses ty sama dostala k víře? Vyrůstala jsi v křesťanském prostředí, nebo tě Bůh našel jinak?

Vyrůstala jsem v ateistické rodině, ale během puberty (ještě za komunismu) mě začal Bůh přitahovat k sobě. Přemýšlela jsem nad tím, že tady musí být něco víc, že život musí mít nějaký vyšší smysl. Pak jsem si v tehdy populárním časopise Mladý svět přečetla kraťounký článek o zpěvačce z kapely All About Eve. Vyprávěla, že dlouho nemohli prorazit, proto šla do kostela, pomodlila se a druhý den dostali fantastický kontrakt s nahrávací společností. Tehdy jsem si řekla, že když tahle úžasná zpěvačka věří v Boha, určitě na tom něco je. Koupila jsem si Bibli a začala Boha poznávat. 

To šlo si za totality v obchodě koupit Bibli? Kdy jsi Bohu řekla „ano“ naplno? 

Tenkrát v CB normálně nabízeli ekumenický překlad Bible – tedy pouze v jejich modlitebně, nikde to neinzerovali, ale říkala jsem si, kde jinde ji koupit než v církvi, a vyšlo to. (smích) 

Během studia na VŠ jsem byla zapojená do Studentského hlasu pro Krista, křesťanské organizace pro studenty. Tam jsem poznala mladé křesťany a skrze jejich službu i Boha. Nepamatuji si na konkrétní okamžik, kdy jsem řekla Bohu „ano“, byl to spíš postupný proces, cesta. A na cestě jsem vlastně pořád. Ve Studentském hlasu nás vedli k tomu, že je normální svědčit lidem o Bohu a žít pro něj naplno. Jiný způsob křesťanství by mě ani nebavil.

Jak vypadala tvoje cesta ke službě a co tě přivedlo konkrétně k Teen Challenge?

V 90. letech ve velkém propukl problém s drogami. Objevila se spousta narkomanů a nikdo moc nevěděl, co s nimi. Tehdy jsem prožila povolání jim sloužit. Spojila jsem se s lidmi, kteří právě v tu dobu začínali Teen Challenge. Zakládali jsme kontaktní centra, chodili na streetwork do squatů a na ulice, kde jsme se snažili motivovat narkomany, aby otevřeli svoje srdce Bohu a nastoupili k nám do střediska TC s dlouhodobým pobytovým programem a změnili způsob života. Založili jsme středisko pro ženy v Praze a pak i službu ohroženým dětem, kde jsem pracovala deset let.

Změnila tě služba mezi závislými a zraněnými lidmi? Co ses od nich naučila?

Naučila jsem se nemít předsudky, nedělat rychlé závěry, uvědomit si, že každý z nás má startovací čáru života jinde a že si každý vždycky a znovu zaslouží šanci. 

Dnes evangelizuješ v regionech jako Teplice, Bílina, Chanov… Jak vypadá běžný den ve tvé službě?

Většinu času věnuji osobním evangelizačním rozhovorům v sociálně vyloučených lokalitách. Chodím ulicemi, modlím se, a když mám pocit, že mě Pán vede k určitým lidem, oslovím je a spoléhám na Ducha svatého, že mi dá ta správná slova a dary přesně pro ně. Zbylý čas mi zabere konkrétní pomoc těmto lidem. S někým je potřeba zajít na úřad práce nebo jiné úřady, někomu pomáhám najít zaměstnání. Věnuji se i hlubším poradenským rozhovorům, sloužím na konferencích a v církvích. Snažím se mít postoj služebnice a být nastavená na vedení Duchem, ať jsem kdekoliv. Jedny z nejhezčích svědectví mám právě z běžného života, když jsem třeba sloužila třem zedníkům po cestě do knihovny nebo jedné starší paní během nákupu v Albertu. 🙂 Pán Ježíš nám neřekl: „Vydávejte svědectví,“ ale „Buďte mi svědky.“ A v tom vidím podstatný rozdíl. 

Vnímáš v těchto regionech hlad po Bohu? Nebo spíš tvrdost? A co na to funguje – ticho, slovo, čin?

Setkávám se jak se vstřícnými reakcemi, tak i s odmítáním. Ale z 90 % jsou Romové i Češi otevření pro evangelium. Je až děsivé, jak málo lidí v této zemi slyšelo evangelium. Jako církev máme rozhodně co dohánět. 

A určitě fungují úcta, slušnost, láska, naslouchání, osobní přístup, upřímnost. Když mě Pán do této služby povolával, řekl mi: „Jednej se staršími lidmi jako se svými rodiči, s lidmi tvého věku jako s tvými sourozenci a s mladšími, jako by to byly tvoje děti.“ A tím se řídím. Často víc naslouchám, než mluvím, a jsem opravdu překvapená, jak se mi úplně cizí lidé bez ohledu na věk svěřují se svými bolestmi, strachem a zklamáním. Např. když mi jedna dívka ukázala pořezaná předloktí a vyprávěla mi, jak jí při autonehodě zemřela maminka před očima, otec později spáchal sebevraždu a ona musela v deseti letech do dětského domova. Často se také setkávám s mladými lidmi, kteří mají zmatek v sexuální identitě. Pokud něco potřebují, pak právě úctu, lásku a naslouchání. Bez toho k nim evangelium nepronikne. 

Máš kolem sebe tým? Co je klíčem k jednotě v tak praktické službě?

Mám čtyři přátele, kteří se mnou chodí sloužit, když jim to zaměstnání a péče o rodinu dovolí. Nejsme tým, jsme parta přátel. Milujeme Boha a toužíme po tom, aby ho co nejvíce lidí mohlo poznat tak, jak ho známe my. 

Co tě v nejbližší době čeká? Máš nějaké nové plány nebo sny pro službu? 

Před více než dvěma lety jsem odešla ze zaměstnání a začala se třemi dcerami žít vírou. Inspirovali mě k tomu velikáni jako George Müller, Rolland a Heidi Bakerovi, Lydia Prince a taky jedna moje kamarádka, která jednou pronesla: „To je divný věřit tomu, že mě Bůh zachránil před peklem, a přitom nevěřit, že mi dá zítra snídani.“ A můžu říct, že se o nás Pán věrně stará. Nepobírám žádné dávky, ani přídavky na děti, ani alimenty, a přesto máme všeho dostatek. V tomto životním stylu chci pokračovat, dokud mě Pán nepovede jinak. Chci, aby křesťané kolem mě byli povzbuzení, že když máš Boha, máš všechno, nic víc nepotřebuješ. 

Během následujících dvou let mám v plánu dokončit evangelizace ve všech vyloučených lokalitách Ústeckého kraje. Zatím jich mám za sebou deset, v současné době sloužím ve čtyřech dalších. K dnešnímu dni slyšelo evangelium téměř 1200 lidí. V každé lokalitě spolupracuji s místním sborem, kam nové věřící zvu. V některých místech, jako je Krupka a Mojžíř, vznikly ve spolupráci s místním sborem skupinky, v Bílině se v součinnosti s CB rozběhla skvělá služba mladým lidem. Z toho mám velkou radost. 

Kde vidíš největší potřebu nebo příležitost v současné době? 

V každém městě se schází církev a lidé na ulicích, ať už Romové, nebo Češi, jsou otevření k rozhovorům o Bohu. Tak pojďme a naplňme to jediné poslání, které dal Ježíš své církvi: „Jděte do celého světa a kažte evangelium, získávejte mi učedníky…“ V naší zemi je TOLIK lidí, kteří ještě nikdy neslyšeli evangelium. Ale my, křesťané, máme spoustu práce s pořádáním nejrůznějších akcí, že na to nejdůležitější nám pak nezbývá čas. Jako církev dlužíme lidem setkání s Bohem.

V naší zemi je TOLIK lidí, kteří ještě nikdy neslyšeli evangelium.

Co je pro tebe osobně ve službě nejtěžší a co naopak nejradostnější?

Nejtěžší je slyšet od lidí na ulici jejich osobní příběhy, které jsou tak často plné obrovské bolesti a strádání. Dokud jsem nezačala na ulicích cíleně sloužit, netušila jsem, kolik zraněných lidí vlastně každý den potkávám. 

Nejradostnější je vidět, jak se jich Bůh dotýká během modlitby, jak jsou uzdravováni ze svých nemocí nebo jak jim Bůh sdělí skrze nás slovo poznání týkající se něčeho, co ví jen On a dotyčný člověk. Vidět někoho uzdraveného z bolesti a/nebo dotčeného a proměněného Boží láskou, to je opravdu ta největší radost a odměna. Radost mám i z toho, když služba pokračuje dál. Když se v dané lokalitě zformuje skupinka pod vedením křesťanů z místního sboru nebo když lidé začnou přicházet do sborů. V Bílině se například obrátil jeden čtrnáctiletý chlapec…

(Pokračování rozhovoru si můžete přečíst po zakoupení listopadového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)

(Úvodní obrázek: Piknik v Krupce, archiv. L. Pohankové)