(talkshow z konference pro ženy Povolaná)
Víš, že jsi povolaná do služby, přesto přijdou chvíle, kdy si říkáš, byla jsem opravdu povolaná, nepřeslechla jsem se? Co tě v takových chvílích drží?
Veronika: Drží mě příběh o tonoucím Petrovi. Ukazuje, že se můžeme občas topit a je v pohodě, pokud se topím na místě, kam mě Ježíš zavolal a kde vím, že jsem mu blízko a může mě kdykoliv vytáhnout. Dále mě drží komunita lidí, kteří ve mě věří, vidí na mně to povolání, modlí se se mnou a jimž můžu říct, že to momentálně nedávám, mám chuť se odstěhovat do Austrálie a otevřít si obchod se surfy. Když jsme slabí, je dobře, že máme lidi, kteří řeknou, nemůžeš to zahodit, vidím ten dar i povolání a stojím za tebou.
Petra: Ohledně své služby jsem dostala zaslíbení před 21 lety. Věděla jsem, že jednou budu mluvit na ženské konferenci, a dnes jsem tady. (potlesk v sále) Dřív jsem si říkala, možná to bylo proroctví, ale kdoví jestli… Ale jsem dneska tady, a to je důkaz, že Bůh je pravda, je věrný a to, co řekne, se stane. Velkou oporou je mi můj manžel, který mi ráno psal, že jsem nejlepší a že se mi to podaří. (smích) I mě drží podpora přátel z církve. Muži, kteří nás chtějí podpořit, vědí, že to máme těžké, a připravují nám cestu. My jsme průkopnice, ale pro naše děti služba žen není téma, mají jiná svá témata. Možná máme těžší start, ale věřím, že služba žen bude stále efektivnější, přirozená a normální.
Olinka: Drží mě verš z Žalmu 55,7–8, že kdybych měla křídla jako holubice, uletěla bych. Občas se totiž takto cítím. Ale také mě drží můj manžel, rodina a přátelé, se kterými už jsem ušla kus cesty, znají mě i moje myšlení. A naděje. Sama jsem dostala naději od Boha skoro ve 23 letech, kdy jsem se obrátila. A když jsem ji dostala já, může ji dostat každý. Na ni se můžeme spolehnout a předávat ji dál.
Slávka: Jedna z vecí, ktorá ma drží, sú Božie zaslúbenia. V Biblii je ich mnoho, napr. jedno z nich – On je ten, který povoláva. A každá máme istú mieru Božieho povolania. Boh si ťa povolal pred tým, než si sa narodila. Povolal ťa tvojím menom. To povolanie ma drží. Tiež mi veľmi pomohlo, keď som bola oslobodená z môjho „spasitelského syndrómu“, keď som si uvedomila, že nezachránim všetkých a celý svet. Ani ten svoj zbor. To nie je môj zbor, patrí Bohu. Ja iba pracujem na Božom diele v nejakom konkrétnom časo-priestore. Dal mi nejaké obdarovanie a nejakú úlohu. Mojou úlohou je byť Mu blízko a byť si istá, že som tam, kde mám byť. Taktiež je pre mňa dôležité byť obklopená správnymi ľuďmi, ktorí ma dokážu nielen povzbudiť a podržať, pripomenúť niektoré veci, ale aj v správny čas napomenúť, upozorniť na moje slepé body.
Nelly: Na začátku své služby jsem narážela na hodně „věcí“, a proto jsem jezdila za Jirkou Jedličkou (pastorační pracovník KAM) to nějak řešit a občas se ptala: „Jirko, nebylo by jednodušší, kdybych zůstala doktorkou a nedělala tady všude tlaky?“ Jirka na to: „Jednodušší by to bylo. Ale chceš jednou stát před svým velkým, milujícím, úžasným Bohem a vysvětlovat mu, proč jsi zvolila jednodušší cestu?“ Rozhodně ne! Když vidím, co za osm let, co jsem věřící, Bůh dokázal udělat s mým životem, vím, že ho nechci limitovat, i když je to pro mě v tu chvíli náročné.
Soňa: Drží mě Boží milost. Milostí byl celý proces mého vstupu do služby pastorky, i to, že v tom můžu stát, a dokonce se z toho radovat. Veršem, co mě drží, je určitě: „milostí jste spaseni skrze víru, není to z vás“.
Co by se mohlo změnit nebo nějak posunout v oblasti služby žen v AC?
Nelly: S kamarády dlouho diskutujeme a řešíme službu žen i mužů, ale osobně bych byla velmi ráda, kdyby se to řešit přestalo. Kdybychom raději společně hledali to, co do každého z nás Bůh vložil, kde si nás chce použít. Každý z nás, nehledě na věk, pohlaví, sociální skupinu, je povolaný k dobrým věcem a můj verš na celý život je Efeským 2,10: „Jsme přece jeho dílo, stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom do nich vstupovali.“ Kéž bychom uměli přemýšlet v intencích, že do každého z nás – ne do muže, ženy, dítěte, seniora, ale do každého z nás – Bůh vkládá své talenty ještě před naším narozením…
S kamarády dlouho diskutujeme a řešíme službu žen i mužů, ale osobně bych byla velmi ráda, kdyby se to řešit přestalo.
Veronika: Mám strašně ambiciózní vizi, ale Bůh je velký, tak proč ne? Pracuji v sekulárním světě pro velkou firmu v oblasti beauty. Všude jsou samé ženy, a stejně tam na tento problém narážíme. Moc bych si přála, aby církev v naší zemi byla setter, ten, kdo to správně nastavuje. Aby lidi ze světa v církvi uviděli, jak funguje rovnost („Takhle vypadá, když jsme si před Bohem všichni rovni, to se mi líbí, tady chci být.“). Abychom nereagovali pozdě, až se to řeší ve světě, ale abychom šli příkladem.
Můžeme pracovat na povzbuzování a zastání. Při jednom z mých prvních kázání se v CityHouse objevil jeden muž, a když mě vyzvali na stage, prohlásil: „Tak mně žena kázat nebude.“ Kluci z pořadatelského týmu mu řekli, v pohodě, tady jsou dveře, na shledanou. Mě zahřálo u srdce, že mám partu kluků, holek, pastora, kteří za mnou stojí. Je hezké vytvářet to prostředí a dát vědět nahlas, že stojíme za tebou, že kdyby cokoliv, dej vědět, věříme tomu, co do tebe Bůh vložil, a jsme tvoje podpora.
Petra: Myslím, že by muži měli ženám připravovat cestu. My potřebujeme bezpečné prostředí a podporu od svých vedoucích i od manželů. Také věřím, že je třeba trpělivě a laskavě o tom mluvit a vzdělávat ženy i muže, aby mohla přijít změna myšlení do míst, kam ještě nedorazila.
Olinka: Jsem ráda, že některé věci na mně nemusí ležet. Věřím v Boží církev a v další generace. Moje generace má určitý dosah, ale po mně přijdou další generace, které už budou jinde a budou mít svůj dosah. Věřím, že to je zdravé, a to je moje naděje.
Slávka: Som veľmi rada, že sú zbory, kde sa rieši povolanie, nie pohlavie. Určite pomáha vzdelávanie, ale aj láskavá služba. Ako apoštol Pavel píše, že veriaca žena dokáže svojím láskavým prístupom obrátiť aj neveriaceho manžela, tak verím, že láskavým prístupom môžeme zmenit názor mužov na našu službu. Väčšina vecí sa nemení až tak teóriou, alebo argumentami, ale na skutočným životom. Myslím si, a zažila som to, že ak ženy s láskou a láskavým prístupom robia službu verne, každý bohabojný muž (keď to teda ešte nanešťastie rozďelujeme), si časom povie, „ona tam má svoje miesto, ona má čo prinášať“. A zároveň chcem povzbudiť sestry, ktoré tento prístup zatiaľ neprežívajú, to, čo robíte, tam, kde ste, to je vaša služba. To, že vám ešte možno nikto zatiaľ nedovolil kázať alebo vyučovať, ešte neznamená, že neslužíte. Jedna z najvätších služieb je vychovať ďalšiu generáciu. A ten príestor máme. Máme vlastné deti, máme besiedky, máme mládeže, máme rôzne skupinky, kde nám je dovolené slúžit. Ak vaše srdce túži kázať, začnite doma. Začnime tam, kde ten priestor máme. A Pán Boh, keď povolá, aj otvorí dvere. Vždycky. Možno to nebude zajtra, aj na púšti musela vymrieť celá jedna generácia, aby se zmenilo myslenie. S tým ani Pán Boh nič nespravil. Niektoré věci chcú čas, ale láskavý a milujucí prístup je najdôležitejší, pretože odráža Boží charakter.
Soňa: K řečenému bych dodala, že záleží i na nás ženách, abychom našly to své povolání. Možná jsi v pohodě v tom, v čem stojíš, možná ti Bůh bude dávat na srdce nějaké věci a povolání se bude formovat delší dobu. Určitě záleží na každé z nás, jak s Pánem jdeme tou cestou, jak své povolání objevíme. Moc děkuji i za konference pro ženy, jsou právě tím prostorem, kde si můžeme ujasňovat, co je to naše povolání.
V některých sborech je služba žen úplně v pohodě, někde je to stále problém. Přesto věřím, že všude jsou povolané ženy. A opravdu všechny nejsou povolané jenom ke službě v besídce. Měly byste radu, povzbuzení pro ženy, které cítí povolání k vyučování, třeba i kázání, vedení, formování týmu, a přitom prostor ve sboru nemají…?
(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení lednového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)
(Úvodní obrázek: zleva: Soňa Rauchfussová, Nelly Musilová, Veronika Štěpánová, Petra Kaletová, Olga Moldanová a Slávka Fridrichová)
