„… když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Ef 1,9–10)

Drazí čtenáři,

ať chceme, či nikoli, otázka jednoty se týká každého z nás. Její přítomnost – nebo naopak nepřítomnost – pociťujeme v rodině, na pracovišti, ve vztazích obecně a samozřejmě v církvi. Není tedy výlučně křesťanským pojmem. Je ideálem, o nějž usilovaly velké říše, bez kterého se neobejde armáda a který alespoň v elementární podobě musí splňovat vedení firem a obecně všech organizací, aby mohly smysluplně fungovat. 

Tak nějak jsme si zvykli na to, že žijeme v rozdělené společnosti a zmíněný ideál jednoty nám spíše uniká, než aby byl realitou. Společnost je politicky i názorově velmi pestrá, ideál spojené Evropy má vážné trhliny a zdá se, že ani křesťané na tom nejsou o moc lépe. 

Tak nějak jsme si zvykli na to, že žijeme v rozdělené společnosti a zmíněný ideál jednoty nám spíše uniká, než aby byl realitou.

V úvodním verši čteme, že Bůh ve stanovený čas vše přivede k jednotě v Kristu. To je pozitivní zpráva pro mnohočetně rozdělenou společnost. Z Bible rovněž víme, že křesťané by měli o jednotu usilovat již nyní. Bez ohledu na to, kolik jsme v životě slyšeli kázání o jednotě (pokud vůbec nějaké), jde o jedno z klíčových témat Nového zákona. Pojďme je alespoň trochu poodkrýt. 

„Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř,“ říká Pán Ježíš v J 10,16. Zdá se, že jeho hlas církev neslyší moc dobře. Rozdělení na jednotlivé denominace tomu napovídá. Často to s tou jednotou není valné ani v rámci samotných denominací, dokonce stěží nalezneme sbor, který by otázku jednoty tak či onak neřešil. Nejednotu vidíme i na „molekulární“ úrovni – statistiky rozvodovosti křesťanských manželství mluví samy za sebe. 

První velké schisma se odehrálo v roce 1054. Církev v té době zabírala již značnou část známého světa a propast mezi její východní a západní částí (Konstantinopolí a Římem) se stále zvětšovala, až v uvedeném roce došlo k rozdělení. Nebylo to poslední rozdělení – následovala celá řada dalších. Ne vždy byla dělení špatná, často docházelo k obrodným procesům (například reformace), ale stále šlo přece jen o dělení na menší a menší části. A nebylo to ve skutečnosti ani první rozdělení. Církev měla sklony se štěpit od samého počátku. Již apoštol Pavel píše do Korintu: „Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory“ (1K 1,11). Písmo jako by tyto lidské tendence k hádkám a dělení prorocky předvídalo, když v knize Genesis Josef domlouvá bratřím, než je vyšle na zpáteční cestu: „Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky“ (Gn 45,24). To se církvi, jak vidno, ne vždy dařilo. 

Téměř každá kniha Nového zákona obsahuje nějakou formu nabádání k jednotě. Jde častěji o její zachování než budování. Církev jako taková vznikla v jednotě: vidíme ji již u oněch sto dvaceti učedníků, kteří byli jednomyslně shromážděni k modlitbě ještě před Letnicemi. Sjednotil je jak společný zážitek (smrt a vzkříšení jejich Pána), tak i společné očekávání (dar Ducha svatého). Církev po svém vzniku zažívala jednotu dokonce až na úrovni majetku – vše měli společné. Takto se komunita lidí shromážděná okolo Vzkříšeného vydala na cestu dějinami a zachování (obnovení) jednoty představovalo jeden z jejích hlavních cílů.

Když se na téma jednoty podíváme skrze lupu, uvidíme, že Nový zákon učí o dvou pohledech na jednotu. Ten první popisuje sjednocení Židů a pohanů. Dnes nám to již tolik nepřijde, ale v dané době šlo o nepřekonatelný problém. Apoštol Pavel nebyl pronásledován ani tolik za to, že kázal evangelium, jako spíše kvůli tomu, že svaté věci víry Židů zpřístupnil pohanům. Židé mnohokrát přímo šíleli nenávistí (např. Sk 22,21–22). Mnozí byli schopni diskutovat o Ježíši, ale jakmile evangelium přitáhlo i pohany, stavěli se proti Pavlovi i jeho zvěsti. O tom, že Bůh „z těch dvou stvořil jednoho nového člověka“ (Ef 2,15) se píše jako o „tajemství, které bylo odhaleno v posledních časech“.

Koncept „nového člověka“ jde ještě dále: netýká se jen Židů a pohanů, ale vztahuje se rovněž na „otroky a svobodné, muže a ženy, vzdělané a nevzdělané, bohaté a chudé, barbary i lidi kultivované“. Všechna tato dělení padají, nyní je „všechno a ve všech Kristus“. Tato důležitá biblická pravda má své aplikace i v dnešní době, stále se nacházejí různé menšinové skupiny či společnosti, které se do etablovaných církví jaksi nehodí. Vyčleňovat ale kohokoli z církve jen proto, že je jiný, znamená zpochybňovat evangelium v samém základě. 

Druhý pohled na jednotu je vyjádřen obrazem lidského těla. Na jednu stranu jsme jako jednotlivci rozdílní (což nahrává nejednotě), na stranu druhou Pavel učí, že nejde o jednotlivce (údy těla), ale o tělo jako celek. Musíme si osvojit určitou formu „meta uvažování“, abychom byli schopni vidět věci, které jdou za hranice našeho já. Podle Bible člověk svého naplnění dochází tehdy, když se vydá do služby druhým. Tehdy může církev dospět ke skutečné jednotě. Jakkoli se to zdá jednoduché, jde o rukavici hozenou dnešnímu individualismu. 

Lidé naší doby milují otázku „Proč?“. Je jako filtr, přes který cedíme vše, co usiluje o naši pozornost, vše, co se po nás chce, cokoli má nálepku označující sebemenší náznak povinnosti. Když nám něco nedává smysl, těžko se k tomu přinutíme. Kdybychom měli možnost se zeptat apoštola Pavla, proč se zabývat jednotou, když jsme spokojeni, sbor roste a nic nám nechybí, asi by byl hodně udiven. Na chvíli by se odmlčel, a pak by z úst vypustil dlouhou větu: „Vždyť je přece jedno tělo (církev) a jeden Duch, vždyť jste byli povoláni k jedné naději, máme přece jednoho Pána, vyznáváme jednu víru a křtíme jedním křtem. A nad tím vším je jeden Bůh, který působí ve všech a skrze všechny“ (Ef 4,4–6 paraf.).

Milovníkům pragmatického přístupu bych k těmto sedmi důvodům uvedl důvod osmý: jednotná církev má větší evangelizační potenciál. Pokud bratři žijí v lásce (a tedy i v jednotě), svět v nich snáze rozezná učedníky Kristovy a uvěří (J 13,35).

Jednota tak zůstává nenaplněným ideálem stejně jako i Božím zaslíbením pro budoucnost. Snaha o jednotu je v každém případě svatým závazkem, který se týká každého z nás. Usilujme o ni!