Fejeton o jednotě

Jsou slova, která v křesťanských kruzích znějí tak správně, až se s nimi dá dělat ledacos. „Víra“ je jedno z nich. Ne proto, že by byla druhořadá. Právě naopak. Protože je tak důležitá, měli bychom s ní zacházet, jak si zaslouží.

Nepochopte mě špatně. Nemám pocit, že bych žil mezi křesťany, kteří neberou svou víru vážně. Spíš občas slýchám jednu tichou logiku, a někdy ji přistihnu i u sebe: když budu mít „správnou víru“, Bůh musí odpovědět. V praxi to zní jemněji: „Kdybych měl opravdu víru…, kdybych věřil dost…, kdybych nepochyboval…“ Jenže pod tou zbožnou slupkou se skrývá představa páky na Boha. Najít správný vnitřní postoj, zatlačit, a dveře se otevřou. A když se neotevřou, vysvětlení je po ruce. Asi jsem nezatlačil dost. Když se nic nestane, vina bývá jasná: moje víra. Malá. Chybná. Slabá.

Jenže když otevřeme Jana 17, začne se nám tahle konstrukce kývat.

Noc před popravou

Jan 17 je záznam Ježíšovy velekněžské modlitby. Není to modlitba z volné chvíle. Je noc před zatčením. On ví, co přichází: výslech, ponížení, odsouzení, kříž. V takových chvílích se z člověka odloupne všechen balast. Neřeší se drobnosti. Nemluví se do větru. Když stojíte na prahu smrti, myslíte na to, co je opravdu podstatné.

A právě proto je Jan 17 tak zneklidňující. Člověk by čekal, že se Ježíš v té noci bude modlit hlavně za statečnost učedníků. Za to, aby neutekli. Aby obstáli pod tlakem. Aby si pamatovali jeho slova, až se všechno zhroutí. Aby po jeho smrti nezhasli jako svíčka v průvanu.

Ano, Ježíš prosí, aby Otec učedníky zachoval, ochránil od zlého a posvětil v pravdě. Když se však zaposloucháte, zjistíte, že se v tom stále vrací jedno jediné těžiště – jednota. Ne úspěch církve. Ne její vliv. Ne „dobrý dojem“. Jednota. Jako by v posledních hodinách viděl jasněji než my, co církev nejrychleji rozbije a co ji zároveň nejvíc zviditelní: zda bude jeho lid svědectvím právě tím, že zůstane jedno.

A Ježíš to neřekne jednou, aby se to dalo přeslechnout. On to do té noci zatluče jako hřebík. Pětkrát se v několika verších vrací slovo jedno. Jednou ve verši 11, dvakrát ve verši 21, znovu ve verši 22 a nakonec ve verši 23, kde to vygraduje: „aby byli dokonale jedno“. Jako by v poslední modlitbě nechtěl, abychom se z toho vyvlékli.

A přidá důvod, který tu prosbu postaví do ostrého světla: „Aby svět uvěřil.“

Otevřená modlitba

Tady přichází chvíle, kdy se mi do hlavy dere otázka, kterou bych raději ani nevyslovil. Protože když čtu Ježíšovu modlitbu a pak se rozhlédnu, vypadá to, jako by ta prosba pořád visela ve vzduchu.

Církev je rozdělená. Někdy kvůli velkým věcem. Jindy kvůli drobnostem, které časem ztvrdnou v principy. Rozdělená do táborů, proudů, bublin – a natolik viditelně, že si toho všímá i svět kolem.

Církev je rozdělená. Někdy kvůli velkým věcem. Jindy kvůli drobnostem, které časem ztvrdnou v principy.

A do toho se vrací naše oblíbená představa „správné víry“ jako páky. Pokud je pravda, že když mám dostatečně správnou víru, modlitba musí dojít výsledku, pak co si počít s Janem 17? Copak Ježíš neměl víru? Copak se modlil nedostatečně? Copak jeho prosbě něco chybělo?

Ta otázka ale míří jinam než na Ježíše. Nezpochybňuje jeho víru – zpochybňuje naši karikaturu víry.

Možná totiž víra není páka, která Boha přinutí jednat podle našich představ. Možná víra není záruka výsledku, ale prostá důvěra v Otce, i když výsledek nepřichází hned nebo nepřichází tak, jak bychom chtěli.

Možná je Ježíšova modlitba „otevřená“ i proto, že jednota je zvláštní druh Božího daru. Kristus se rozhodl nechat na zemi své tělo – církev. A jednota není zásah zvenčí, který by se dal vyhlásit shora. Bůh ji dává, ale nedává ji bez nás: vtahuje nás do odpuštění, pokání a vytrvalé věrnosti.

Svědectví ve střepech

Ježíš ve své modlitbě před umučením spojuje jednotu přímo s vírou světa…

(Pokračování článku si můžete přečíst po zakoupení únorového vydání ŽvK v sekci Předplatné)

(Úvodní obrázek: redakce ŽvK a AI)