Možná kolem sebe občas zaslechnete povzdech typu: „Já bych chtěl(a) žít v době první církve, to muselo být slavné období!“ Obzvláště v našich letničně-charismatických kruzích zaměřených na aktivní Boží působení můžeme totiž čas od času (a někdy třeba i častěji) podlehnout dojmu, že v současné církvi se neděje tolik věcí, kolik bychom si přáli nebo za kolik se modlíme, a že nevidíme tolik Boží moci v akci, jako tomu bylo v první církvi, o které čteme na stránkách Nového zákona. A tento dojem některé z nás vede k myšlence, že „tehdy bylo líp“.

A opravdu, především při četbě evangelií a knihy Skutků, které zachycují působení Ježíše Krista, apoštolů a vedoucích služebníků první církve, na nás dýchá intenzivní atmosféra moci a zázraků. Téměř na každé stránce se zde vyprávějí příběhy o zázračných uzdraveních, o osvobozování z duchovních pout, a dokonce i o vzkříšení z mrtvých. Inspirováni těmito příběhy se někdy zamýšlíme nad tím, proč se podobné věci v dnešní době v takové míře nedějí, a mohou nás v této souvislosti napadat různé odpovědi. 

Jako zcela neopodstatněnou v našich kruzích odkládáme cessationistickou myšlenku, že duchovní zmocnění k nadpřirozeným činům a s ním spojené působení duchovních darů již po ustanovení církve a kánonu Nového zákona nejsou potřeba, a tedy z církve vymizela. Pro některé může být v této souvislosti více přijatelná úvaha o obdobích různé duchovní intenzity v dějinách (nejen) církve, protože si na stránkách Starého a Nového zákona všímají, že Bůh působil v určitých dějinných okamžicích mezi svým lidem ve větší moci (např. během východu z Egypta či zabírání zaslíbené země, během služby některých proroků či období Ježíše a apoštolů apod.)

Jiní mohou nabýt přesvědčení, že za (dle jejich soudu) nedostatečnou intenzitou Boží moci v církvi stojí její duchovní ochlazení a absence víry či náležitého modlitebního nasazení. Připomínají si přitom biblické pasáže spojující duchovní aktivitu s vírou, modlitbou a postem (např. Mt 17,20–21) či s horlivým usilováním o duchovní dary (např. 1K 14,1). V neposlední řadě existují ti, kdo v souvislosti s Božím působením v církvi a skrze církev vidí jako klíčové téma její jednoty a odkazují (mimo jiné) na známá slova Ježíše Krista ze sedmnácté kapitoly Janova evangelia. A právě tento posledně zmiňovaný argument ohledně jednoty církve souvisí s obsahovou náplní tohoto čísla našeho časopisu. Jak si tedy církev vedla v zápase o svou jednotu nejen na počátku své existence, ale i v průběhu následujících několika staletí? 

Jak si církev vedla v zápase o svou jednotu nejen na počátku své existence, ale i v průběhu následujících několika staletí? 

V zásadě lze říct, že tento zápas představoval pro církev výzvu už od samotného počátku, a to z několika důvodů:

Církev se narodila do neklidné doby 

Apoštol Pavel v listu Galatským říká, že Bůh seslal svého Syna na zem ve stanovený čas (Ga 4,4). A šlo opravdu o velmi zajímavé období. Území, kde se Ježíš Kristus narodil a celý život působil, bylo součástí Římské říše rozkládající se od Hispánie (Španělska) přes Galii, Itálii, Řecko, Malou Asii až po Sýrii. Císař Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus (27 př. n. l. – 14 n. l.), který této říši vládl v době Ježíšova narození a dospívání, ji bezesporu v mnoha oblastech pozdvihl. S jeho vládou jsou například spojeny velké architektonické počiny, ať už jde o rozsáhlé rozšíření sítě silnic, stavby řady budov a přestavby měst. Sám tento svůj architektonický odkaz zhodnotil slavným výrokem, že „našel Řím cihlový a zanechal jej mramorový“. 

Toto období stavebního rozmachu do značné míry souviselo s tím, že se s panováním Octaviana Augusta pojí období relativního pokoje, které vešlo do dějin pod názvem Pax Romana, římský mír. Tento císař totiž rozšířil a upevnil hranice Římské říše a zavedl stálou armádu, která napomáhala tento klid udržovat. Zároveň se přičinil o obnovu právních jistot, což se projevilo i v oblasti hospodářské, s níž byla spojena i rozsáhlá reforma daňového systému (mimo jiné v souvislosti s udržováním stálé armády). Římský historik, rétor a armádní důstojník Velleius Paterculus ve svém díle Římské dějiny toto období shrnuje poměrně vzletnými slovy o tom, že „pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jisti držbou svého majetku“. 

Situace však nebyla tak idylická, jak se může z uvedených slov zdát. Rozlehlost Římské říše zároveň znamenala, že do sebe v průběhu doby absorbovala, či lépe řečeno si podmanila mnohá území a národy. Vztahy k těmto entitám se pohybovaly od relativně mírně kontrolované správy v klidných provinciích až po poměrně přísně kontrolovaná, neklidná území se stálou přítomností vojenských legií a častějším výskytem občanských nepokojů. Palestina v Ježíšově době patřila k tomu druhému typu provincií. Navíc daňová reforma zajišťující stálou armádu se také obecně nesetkávala s pozitivním ohlasem a vytvářela ve společnosti mnohá napětí – jak víme například ze samotných evangelií –, výběrčí daní nebyli zrovna oblíbenými typy úředníků.

To, jak se výše popsaná realita doby odrazila v zápase církve o jednotu, uvidíme v následujících řádcích. Nyní se věnujme dalšímu aspektu souvisejícímu s rozsáhlým územím, které si podmanila a spravovala Římská říše:

Církev se narodila do názorově rozmanité doby

Bylo přirozené, že na tak obrovském území spravovaném Římskou říší existovala široká plejáda nejen politických, ale i filozofických a náboženských názorových proudů. Řím se však poučil z historie a nenutil podmaněné národy přijmout jedno konkrétní náboženství nebo jeden konkrétní filozofický směr…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení únorového vydání v sekci Předplatné.)

(Úvodní obrázek: Freska s námětem prvního koncilu v Nikaji, v popředí vlevo je svolavatel koncilu Konstantin I. Veliký, zdroj: kalendar.beda.cz)