Vstupujeme do čtvrtého roku války na Ukrajině a s ním i do éry, která by se dala nazvat „koncem konce dějin“. Pro generaci, která vyrostla v relativním bezpečí světa po studené válce, je pohled na mapu Evropy, kde se linie fronty posouvá o stovky metrů za cenu tisíců životů, hluboce znepokojující. V prvních měsících konfliktu jsme často slýchávali udivené otázky: „Jak se to může dít? Vždyť jsme v 21. století, v Evropě!“ Jako by nás technický a civilizační pokrok měl automaticky ochránit před temnými stránkami lidské duše.
Nejsem prorok a profesně nemám nástroje na předpovídání budoucnosti. Nezbývá mi než se zamyslet nad stálými pravdami mezinárodních vztahů a lidské existence, které tato válka znovu vynesla na světlo a na které jsme v dobách klidu rádi zapomínali.
Iluze dlouhého míru
Mnozí moderní myslitelé, jako například Steven Pinker, nás přesvědčovali o tom, že žijeme v době bezprecedentního míru. Podle něj lidstvo díky vzdělání, obchodu, rozvoji morálního cítění a osvícenské filozofie opouští násilí jako nástroj řešení sporů. I když je Pinkerův argument nuancovanější, zrcadlil se v něm optimismus světa, který věřil, že má recept na lepší zítřky. Ovšem křesťanský pohled na lidskou přirozenost tak optimistický není, vnímá ji jako porušenou a schopnou zla, což může naopak působit jako přílišný pesimismus. Ale právě to nám umožňuje dívat se na svět realisticky. Konflikt, i ten mezinárodní, je totiž vždy možnou součástí světa.
Křesťanský pohled na lidskou přirozenost tak optimistický není, vnímá ji jako porušenou a schopnou zla, což může naopak působit jako přílišný pesimismus.
To, že jsme v Evropě zažívali desetiletí klidu od konce studené války, nemuselo být důkazem naší morální dospělosti. Mohlo to být tím, že státy byly dočasně naladěny na spolupráci. Tento mír mohl být stejně dobře dán tím, že Rusko bylo oslabené vnitřní situací a Spojené státy byly dominantním hráčem v evropské bezpečnosti. Mír není evoluční stav, do kterého lidstvo dospěje, ale rovnováha sil nebo přítomnost hegemona, který fungující systém chrání silou zbraní a ekonomiky, a teprve poté silou argumentů.
Dlouhá cesta k míru
Navzdory očekáváním mnoha evropských vlád i amerických generálů se Ukrajina zmohla na kompetentní sebeobranu. Konflikt, který měl podle odhadů trvat několik dní, se táhne čtvrtým rokem. Došlo také na slova Stephena Kotkina, životopisce Stalina, který už v dobách největší euforie z ukrajinských úspěchů varoval, abychom nepodceňovali Rusko…
(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení únorového vydání Života v Kristu v sekci Předplatné.)
Mgr. Kateřina Fridrichová, Ph.D.
BICF Brno
Odborná asistentka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity
