„Potom mě posel, který se mnou mluvil, znovu vzbudil jako toho, kdo musí být probuzen ze spánku, a zeptal se mě: ‚Co vidíš?‘ Odvětil jsem: ‚Hle, vidím svícen, celý ze zlata, a na něm nahoře mísa se sedmi kahany. Všechny kahany na něm mají nahoře po sedmi hubičkách. A nad ním dvě olivy, jedna z pravé strany a druhá z levé strany mísy.‘ Nato jsem se zeptal posla, který se mnou mluvil: ‚Co to znamená, můj pane?‘ Posel, který se mnou mluvil, mi odpověděl. Řekl mi: ‚Ty nevíš, co to znamená?‘ Řekl jsem: ‚Nevím, můj pane.‘ Nato mi řekl: ‚Toto je slovo Hospodinovo k Zerubábelovi: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.‘“ (Za 4,1–6)

Drazí čtenáři,

slovy z proroka Zacharjáše „Ne silou ani mocí“ jsem se již zabýval, a to v lednovém čísle. Uvedený verš je rovněž slovem pro tento rok, mluvit o něm budeme například i na Duchovním soustředění. Nyní bych se na téma chtěl podívat z jiného pohledu.

Je zajímavým faktem, že anděl ve vidění zprostředkuje prorokovi obraz svícnu a dvou oliv. Na dotaz, co to má znamenat, odpovídá slovy: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ To znamená, že podstatným sdělením je zde výše uvedený obraz svícnu, andělovo vysvětlení je jen zkratkou, stručným shrnutím. Chceme-li sdělení ve čtvrtém verši lépe porozumět, je nutné se zabývat celým obrazem. (Vykladači považují celou čtvrtou kapitolu za jeden nedělitelný celek).

Přestože některé části vidění jsou těžko přeložitelné a je diskuse, co přesně znamenají, jde zde zhruba o následující: prorok vidí obraz zlatého svícnu, jehož větve nejsou v jedné přímce, jak to známe u klasického znázornění menory, nýbrž jsou pravděpodobně v kruhu. Svícen měl sedm lamp, a ke každé lampě vedl kanálek z mísy nad svícnem (v tom se obraz liší od chrámového svícnu). Hebrejština umožňuje dokonce čtení „sedmkrát sedm kahanů“, tedy celkem 49 světel. Někteří významní vykladači se k tomuto čtení přiklánějí. A nad mísou jsou dva trsy oliv, z nichž proudí olej do nádrže.

Svícen má v židovské tradici různou symboliku, nejčastěji zobrazuje Boží přítomnost v Izraeli. Pro porozumění je důležitý dobový kontext: Izrael, který po návratu z babylonského zajetí začal obnovovat Hospodinův chrám, již téměř šestnáct let trpí malomyslností a nic nedělá. Nepřátelé zabránili pod přísnými pohrůžkami v další stavbě a Izraeli nezbylo nic jiného než poslechnout. Právě do této situace vstupují proroci Ageus a Zacharjáš a povzbuzují lid k tomu, aby ve stavbě pokračovali. Námětem celého příběhu je tedy „Jak pokračovat v díle, když se to zdá nemožné.“

Židovští i křesťanští vykladači se shodují v tom, že vidění svícnu se všemi dalšími detaily představuje obraz Božího nadpřirozeného zabezpečení. Jádrem poselství je, že svícen nemusí doplňovat člověk, jako je tomu u chrámového svícnu, ale olej bez přestání přitéká. V tomto ohledu je obraz prorocký, s přesahem od dobového významu až do křesťanské zvěsti.

Celé poselství je adresováno dvěma vůdcům, veleknězi Jóšuovi a místodržiteli Zerubábelovi. Tito dva jsou znázorněni právě dvěma trsy olivy. Proroctví tedy říká, že stavba chrámu není lidskou záležitostí, nýbrž nadpřirozeným Božím působením. Tam, kde se to lidsky zdá nemožné, Bůh otevře cestu. V kostce řečeno, Boží dílo má být konáno výlučně skrze Boží působení. To si člověk uvědomí až ve chvílích krize, kdy se jakákoli snaha zdá marná a člověk si myslí, že dále už prostě nemůže. Oba protagonisté, Jóšua i Zerubábel, prorokovi uvěřili, se svou rolí se ztotožnili, přijali myšlenku, že právě oni dva jsou zprostředkovateli Božího působení v národě a začali vést lid ke stavbě. V tu chvíli se věci pohnuly kupředu a překážky byly zdolány.

Tento výklad je směřován do tehdejší situace, tedy do Izraele v 6. století před Kristem. Některé biblické odkazy (zejména Zj 11,4) nás ale opravňují vnímat prorocký obraz aktuálně i pro dnešní dobu. V první kapitole knihy Zjevení vidíme sedm svícnů, které symbolizují Boží lid. Sám Ježíš říká, že jsme světlem světa. Světlem, které se nemá skrývat, ale má být dáno na svícen, aby je všichni viděli (Mt 5,14–16). Svícen v Zacharjášově vidění tedy zobrazuje Boží lid, církev. Důraz je na rozmanitost, různost. Svícen není jeden, ale je jich sedm (jako svícnů v první kapitole Zjevení).

Dalším důležitým prvkem jsou dvě olivy, z nichž neustále vytéká olej a zásobuje jednotlivé kahany. Již židovští vykladači poukazovali na to, že nemůže jít jen o dva dobové vůdce národa, ale zevšeobecňovali je na představitele kněžství a kralování. Křesťanští vykladači pak text četli typologicky: obě role, kněz a král, se spojují v Ježíši Kristu.

A tak zde máme obraz svícnu jakožto Božího lidu a obraz dvou oliv jakožto symbol Mesiáše Ježíše. Hlavní myšlenka je pak stejná: dokonalé zabezpečení olejem (nevysychající hojnost Ducha svatého). Není to člověk, kdo by doplňoval každý den lampy olejem, ale je to spojení s Kristem, nekonečným Zdrojem požehnání a života.

Máme obraz svícnu jakožto Božího lidu a obraz dvou oliv jakožto symbol Mesiáše Ježíše.

Považuji tento výklad za správný ještě z jednoho důvodu: svým významem přesně odpovídá Ježíšovu podobenství o vinném kmeni a ratolestech. I zde máme zdroj/kmen (Kristus) a jednotlivé větve, které představují církev. Hlavní myšlenkou je zde neomezené zásobení životem (za předpokladu, že ratolesti zůstanou ve spojení s kmenem). Jeví se tedy, že určité zásadní pravdy opakuje Písmo skrze různé obrazy, čímž jen podtrhuje jejich důležitost: jsme spojeni s Ježíšem, který nám dává život. Bez něj nic nezmůžeme (J 15,5).

Podobně jako Izrael, i církev je občas se silami a moudrostí v koncích; obvykle v situacích, kdy spoléhá sama na sebe. Proto i základní význam vidění, tak jak byl směřován bezradnému národu krátce po vyjití z Babylonu, platí stejně pro církev: „Ne silou ani mocí, ale mým Duchem.“

Domnívám se, že slovo je zvláště naléhavé v dnešní době. Máme spoustu technologií, které nám usnadňují práci. Internet zrychluje komunikaci a kumuluje informace všeho druhu. Můžeme studovat, cestujeme po celém světě, kde se učíme od druhých, a proto se zdá snadné dnes budovat církev. Přesto církev nějak výrazně neroste. Zde je důležité, jak zareagujeme: budeme dále hledat odpovědi ve všem, co dnešní doba nabízí, nebo půjdeme ke kořeni a začneme vyhledávat opravdové spojení s Kristem?

Kristus je hlavou těla (církve), stejně jako kmenem pro ratolesti či trsem oliv pro svícen. Ve všech případech jde o obraz klíčového prvku pro existenci, dokonalé zabezpečení, všestrannou hojnost. Pojďme proto k němu!

(Úvodní obrázek: pixabay.com)