Duch svatý nepřichází vylepšit náš náboženský kostým. Přichází, aby na nás bylo vidět Krista.

Přemýšlím nad pohádkou Císařovy nové šaty. Asi ji znáte. Císař chce ty nejkrásnější šaty. Podvodníci mu slíbí látku, kterou prý uvidí jen chytří lidé. Nikdo nechce vypadat hloupě, ani císař. A tak všichni tvrdí, že šaty vidí, i když je nahý. Pak jedno dítě vykřikne pravdu a iluze se zhroutí.

Jako dětem nám to přišlo prosté. Císař je nahý, všichni to vidí, jen se to bojí říct nahlas. Jenže nežijeme v pohádce. Realita bývá složitější. Nejde jen o strach. Někdy lidé v iluzi nežijí ze strachu, ale proto, že jí opravdu uvěřili.

Ten příběh nepůsobí jen jako pohádka. Je až nepříjemně blízký. Člověk si totiž umí obléknout ledacos. Nejen látku, ale i dojem. Jistotu. Správná slova. Správný výraz. I zbožnost. Někdy si ani nevšimne, že už nenosí pravdu, ale kostým.

Bible tenhle sklon zná dávno před Andersenem. Sotva člověk po pádu pozná svou nahotu, začne šít. Fíkové listy jsou možná první lidský pokus dát věci do pořádku po svém. Rychle něco vyrobit, rychle něco zakrýt, rychle vypadat méně zranitelně, než ve skutečnosti jsme. A od té doby se na tom mnoho nezměnilo. Jen jsme své fíkové listy zdokonalili.

Naše kostýmy

I dnes si člověk umí ledacos přehodit přes ramena. Někdo si obléká úspěch. Jiný ironii. Další morální převahu. A křesťan si umí obléknout i zbožnost. Naučí se správná slova, správný tón, správné reakce.

V našem prostředí umíme mluvit o Duchu svatém s velkou jistotou i zaujetím. Umíme popsat vanutí, pomazání, dary, průlom i oheň. Jenže člověk může mít plná ústa Ducha svatého, a dál si pečlivě chránit svůj starý charakter. Může znít velmi duchovně, a přece zůstat tvrdý, ješitný, netrpělivý nebo nelaskavý.

To je na fíkových listech fascinující. Nejsou samy o sobě velké, a přesto se za nimi člověk dokáže schovat skoro celý. Stačí málo. Trocha role, trocha zvyku, trocha náboženského jazyka, pár naučených gest a slov navíc. A máme pocit, že je vše v pořádku.

Jenže není.

Fíkové listy mají jednu zásadní slabinu. Zakrývají, ale neproměňují. Mohou vypadat slušně. Mohou působit přesvědčivě. Mohou být dokonce nábožensky elegantní. Ale neumí vrátit pokoj. Neumí dát nové srdce. Neumí z člověka sejmout starý strach, pýchu, tvrdost ani potřebu pořád něco hrát.

Fíkové listy mají jednu zásadní slabinu.

Je dobré být k sobě poctivý. V církvi se dá naučit spousta věcí. Naučíme se, kdy zvednout ruce, kdy říct amen, jak mluvit o Bohu velmi přesvědčivě. Dá se naučit i to, jak působit dojmem člověka naplněného Duchem. Jenže mezi jazykem Ducha a ovocem Ducha zůstává někdy bolestně velký rozdíl. A ten nejde zakrýt žádným kostýmem.

Ne kostým, ale Kristus

Evangelium nezačíná tím, že člověku poradí lepší střih. Nenabízí kvalitnější fíkové listy. Nenavrhuje pevnější morálku jako nový oděv duše. Evangelium přichází s něčím mnohem radikálnějším. Bůh sám dává člověku to, co si sám ušít nedokáže.

Apoštol Pavel používá nádherný obraz, když říká, že máme obléci Krista. To je mnohem víc než výzva k slušnějšímu chování. Je to pozvání do nové existence. Nejde o to vylepšit staré já. Jde o to vzít na sebe Krista. Aby život přestal být jen pečlivě spravovanou verzí starého člověka a začal být…

(Pokračování si můžete přečíst po zakoupení květnového vydání v sekci Předplatné.)