(rozhovor s Markem, Silvií, Denisou a Markétou Janovskými, pastorskou rodinou sboru AC CBH Teplice)

Marku, musíme váš sbor i pastorskou rodinu představit. Říkal jsi mi, že jsi z Rožnova a dostal ses až sem…

M: Takže popořádku. Na počátku stvořil Bůh…, pak byli Adam a Eva, praotcové víry, Eliáš, Izajáš, Ježíš, apoštolové a my… To vypadá na dlouhé vyprávění, máš dost baterek? 🙂 Uvěřil jsem v Kunraticích u Cvikova na dovolené Apoštolské církve. Chodil jsem do AC v Ústí nad Labem a pak se stal členem v CB v Litvínově a Mostě. Takový severočeský mišmaš.

Typický Rožnov…

M: Uvěřil jsem v devadesátém roce a v roce 1999 mě oslovil Stašek Bubik s projektem zakládání sborů NLI v severních Čechách, konkrétně v Duchcově. Řekl jsem to sboru a ženě, ale nesetkalo se to s ohlasem. Po čase moje žena přišla s tím, že do toho půjdeme, ale ať do Duchcova jezdím, z Mostu to byla půlhodinka vlakem. Já na to, že buď, anebo. Teď už nevím, jak to bylo, ale ty jsi asi chtěla, že? (obrací se na manželku s úsměvem)

S: Mi asi nezbylo nic jiného…

M: Měsíc předtím, než jsme nastoupili do NLI, mi diagnostikovali cukrovku. To byl docela klíčový moment. Skončil jsem kvůli tomu v nemocnici, a jak jsem tam chodil po chodbách, říkal jsem si, co to má jako být? Ale žádnou odpověď jsem nedostal. Rozhodl jsem se však na to nějak reagovat. Budu Ježíši sloužit i s cukrovkou, ale když mě bude chtít uzdravit, budu rád. Od té doby jsem diabetik I. typu, na inzulinu závislý. Mám doktorku, která mi onehdá říkala: „Pane Janovský, jak vy to děláte? Mám pacienty mnohem mladší než vy, se slabším průběhem, ale všechny už mám na nějakém stupni invalidního důchodu, mají poškozeno kde co, a vy mi tady chodíte a jste pořád v pohodě.“ Když jsme slavili deset let existence stanice v Teplicích, pozval jsem i ji. Už ve dveřích viděla dortík v mých rukou. „Co to nesete?“ „Dortík, ten si teď dám.“ „To snad ne! To se musím s vámi vyfotit.“ 🙂 Tu fotku má prý dodnes ve své ordinaci…

Ptala jsem se na Rožnov, ale vyšel z toho Most, Litvínov, Ústí, Duchcov…

M: V Rožnově jsem se narodil a žil asi do 13 let. Rodiče byli nevěřící. Můj taťka uvěřil někdy v 89. roce v havířovském sboru. Šel kolem komunistického agitačního střediska a tam se skvěl nápis Biblická hodina. Přišlo mu to zajímavé, zašel tam a ze služební cesty se vrátil jako věřící. 🙂 

A jak jste se vy dva se Silvií dali dohromady?

M: Teď je to tvoje, maminko. 🙂

S: Poprvé jsme se viděli na základce v Mostě. Byla jsem v béčku a Marek v céčku. Potkávali jsme se na konverzaci v ruském jazyce. Vždycky jsem měla všechno úhledně naskládané, tužky dokonale ostrouhané a bytostně mi vadilo, že on pořád něco neměl. Navíc si hrál na metalistu, měl delší vlasy a riflovou bundu, na které měl propiskou napsané… 

AC/DC, ne? (smích)

S: Jo, AC/DC. Nechápala jsem, proč to má počmárané propiskou…

To bylo přece tenkrát moderní!

S: A pod těmi vlasy měl na bundě napsáno: Smrt holičům. (všichni smích) Tím u mě skončil… Po nějakém čase jsem ho zaregistrovala na pouliční evangelizaci, kde hrál na kytaru. Obrátila jsem se asi po půl roce, život si žádal změnu. Začala jsem chodit do stejné církve jako Marek, CB Litvínov. Teď už se mi líbil víc. Jako správná křesťanka jsem Marka předkládala Bohu. Jednou mě chytl za ruku a už nepustil… To je hezké, to už je ruka v rukávě. Chtěla jsem ale potvrzení, že chodíme spolu a jednoho dne se vezmeme. Čekala jsem, kdy už to řekne, a on pořád nic. Byla jsem z toho úplně zoufalá, on je muž, on by se měl vyslovit. Jednou jsem se rozhodla, že teda za ním jdu a ať se vyjádří, že mě to tak už nebaví. Tak jsem šla, zazvonila u dveří, Marek otevřel… Později jsme si o tom vyprávěli a říkal, že v době, kdy jsem šla k nim, on se modlil: „Bože, potřebuju vědět, jestli ta žena, se kterou teď jsem, je moje budoucí žena. Pokládám ti tady rouno, a jestli za mnou přijde, tak je to jasné.“ Domodlil se a já zazvonila u dveří… Brali jsme se ve dvaceti a dneska je to 28 let, co jsme spolu. 

Během té doby jsme zažili i krušné chvíle. Jednou, když jsem se nechtěla stěhovat do Duchcova. Měli jsme roční dceru a přátele v Mostě. To je tvůj sen, ty běž, já zůstanu, jezdi domů. To nejde, musíme tam jít jako rodina… Pro mě je ale Bůh prostě Bůh a vždycky docílí toho, že udělám to, co On chce. Trvalo to týden. Bože, já prostě nemůžu nedělat to, co Ty chceš. Tak jsme se stěhovali do Duchcova. A po osmi letech Marek přišel, že jdeme do Teplic. Ne, ne, už ne. Tentokrát mi to trvalo delší dobu. Ale Bůh to zase změnil.

Když dnes Pán zavelí, půjdete dál?

S: Asi jo. Jemu se nedá odporovat.

M: Zajímavá věc: zjistil jsem, že se lidé za některé věci raději nemodlí – protože vědí, jaká bude Boží odpověď, a tak se skrývají, vymlouvají, ale Bohu se jaksi nedá uniknout. 

S: Přesně. Mně jde o vztah, který s Pánem mám. Je tak hluboký, že i když občas Boha zklamávám, ten vztah mi nedovolí dělat něco jiného. Po osmi letech v Duchcově jsme se znovu na Boží volání přestěhovali do Teplic a letos už tu bydlíme 15 let.

Jak to v Duchcově šlo? 

M: Moc ne. Na konci služby jsem prožil úplně regulérní syndrom vyhoření. Když po osmi letech práce za sebou nevidíš žádný výsledek, to by snad vyhořel i největší azbesťák. Na bohoslužby chodilo pět let jen pět lidí, ačkoli jsme ve městě dělali vše možné i nemožné. Pamatuji si, že na jednom setkání se mě bratři snažili povzbudit, a já je poslal někam. Měl jsem všeho a všech dost. Tak skončil Duchcov. Pak ale ke mně na jedné konferenci promluvil Bůh slovy: „My jsme ještě ani nezačali.“ A já už jsem byl na konci. To mě zase probudilo, Pán přiložil pár pilin a ony začaly doutnat. 

Když po osmi letech práce za sebou nevidíš žádný výsledek, to by snad vyhořel i největší azbesťák.

Nastěhovali jsme se do Teplic v dubnu a první bohoslužbu jsme udělali až v září. Přišlo 18 lidí! Říkal jsem si: „Napoprvé to je pochopitelné, pak se uvidí. Dneska osmnáct, příští neděli šest…“ Na další bohoslužbu ale přišlo dvacet lidí a pod osmnáct už nikdy návštěvnost neklesla. Nevím, kde se ti lidé vzali, ale najednou tady byli. Nebyli totiž ovocem evangelizace nebo propagace. Vyhodnotil jsem to jako jednoznačný div. Tepličáci jsou také jiní než Duchcováci. Ti v pět zavřeli krámy a nepotkalas živáčka, ale Teplice… Tady se lidé ptají, o něco se zajímají. Můj sociologický závěr: v Teplicích jsou lidé zvídavější, otevřenější pro nové věci, a v Duchcově ospalejší. 

Jaké máte vize? Ukazuje vám Pán, co tady chce dělat?

M: Půjdeme do nebíčka.

(smích) Tak určitě, ale než tam půjdeme, něčím čas vyplníme… 

S: My máme vizi budovat mosty mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem.

M: Vidíš, maminka něco má. 

S: Marek to má taky, jenom to hraje. 🙂 U příležitosti ustanovení sboru AC CBH Teplice Marek vymyslel a nechal vyrobit dárek pro všechny (obdarovali i redakci) – takový most. Zvedací. Tam je vepsaná naše vize.

Krása… A máme titulek… 🙂

M: Vize se dají formulovat různě. Většinou to je tak, že člověk má nějaký sen (třeba od Boha), a ten se snaží formulovat a pak jej dosáhnout. My to měli opačně. Hledali jsme odpověď na to, kdo už jsme a co od Boha máme jako dary. Pak to stačilo jen zformulovat. Budování mostů, to jsme my, to není vize, které bychom chtěli dosáhnout, my jsme jednoduše bytostně staviteli mostů. Je rozdíl mezi vizí, které se snažíš dosáhnout, a tím, co jsi. Všichni lidé, kteří u nás zakořenili, říkají, že to tak u nás opravdu je. Někdy s námi třeba teologicky, prakticky nesouhlasí, ale nemohou nám upřít, že je tady otevřenost, přijetí, podpora a opravdu se snažíme most vybudovat. Každý rok křtíme pět až deset lidí. Ne všichni zůstanou, my to nespojujeme se členstvím ve sboru, ale lidi prostě chodí. Jestli jsem v Duchcově za celou dobu pokřtil pět sedm lidí, tady v Teplicích to tak mám každý rok. 

Ale Duch svatý prostor má. Kdyby chtěl jednat, uzdravovat, může. 🙂

M: Jistě, jistě. Jen se to děje předvídatelně a maximálně citlivě.

Neříká se tomu kompromis? 🙂

M: No určitě, jinak to nejde, když buduješ mosty a chceš, aby po nich někdo chodil. Ti, co se rádi vymezují a mají předem jasno, jak mají být věci „správně“, u nás moc dlouho nevydrží. Nevydrží to reálné napětí mezi lidskou svobodou závislou na Boží milosti a zákonem, který popisuje dokonalou Boží vůli. 

V Teplicích sloužíte patnáct let, lidé přibývají a další vyhoření už nemá šanci. 

M: Přesně tak. Když vidíš ovoce, je to jiná dynamika… Baví mě křty. Jednou za rok vyhlásím ve sboru, všude, kde můžu, že pořádáme kurzy Základů křesťanské víry. Ať lidi pozvou někoho z práce, koho by to zajímalo. Je to zároveň příprava ke křtu. Tam ti chodí lidí…

Fakt?

M: Opravdu. Některé nakonec i pokřtím. Během covidu ne, ale normálně chodilo tak pět až deset lidí každý rok. Místní přitahuje duchovní dimenze a umí si pro to přijít. A to mě baví. 

Někdy se říká, že je někde tvrdá půda, to by tady v rámci vašich poměrů platilo pro Duchcov. 

M: Někdy to bývá spíš klišé. Myslím, že člověk by se měl naučit mluvit jazykem místního kmene. Pokud ten „jazyk“ neumíš, neoslovíš téměř nikoho a můžeš si myslet, jak jsi duchovní, můžeš vyvíjet činnost, ale nikam to nepovede. Lidí, kteří sami hledají odpovědi na své duchovní otázky pouze v křesťanství, a navíc jsou ochotni zajít si pro ně do církve, je velmi málo, jak všichni víme. Je-li pastor příliš upnutý na to dělat věci tak, aby se moc neušpinil a zůstal od světa oddělený, ať nezakládá sbor, to nedopadne dobře, musí chodit aspoň sportovat (dámská část rodiny na Marka významně pomrkává 🙂 ). Pokud místní milují sport nebo hospodu, najdete je tam. Čím místní žijí, se zjistí i ze sociálních sítí tvého města. Pak nastává velmi praktická a zásadní otázka, jak propojit svět, ve kterém pastor žije, s Božím královstvím, které reprezentuje. Ježíšovi se vysmívali, že je obrážeč svateb, pijan vína, On ale mluvil jazykem svého kmene, radoval se s radujícími a truchlil s truchlícími, uzdravoval nemocné, mluvil lidem do jejich vztahů, i když těm zbožným se to celé moc nezdálo. Naprostou většinu svých proslovů a zázraků dělal mimo modlitebny a svatá místa. Ale zjevně těch mostů nakonec postavil víc než celá židovská elita, a navíc lidi po těch mostech chodili a On je na nich doprovázel. Z evangelií všichni víme, že ne vždy to byly mosty jednosměrné – vstříc Bohu, vstříc lidem. Nezřídka Ježíš pozoroval i přesně opačný posun. Skutečná práce s lidmi je totiž složitá a únavná, a zde bych trochu doporučil naše Dny ticha v klášteře. 🙂

Představ nám více koncept Dnů ticha.

M: V rámci studií na Karlově univerzitě mi nabídli, že můžu chodit na „exercicie“ (duchovní cvičení). Dlouho jsem to odmítal, protože to znělo a vypadalo podezřele, ale pak se věci vyvinuly tak, že jsem se jednou rozhodl, že pojedu… Odjel jsem na pět dní do bývalého kláštera, a tam to teda bylo… První den jsem prospal, byl jsem unavený z lidí, ze všeho. Nemusíš tam dělat vůbec nic, jen odpočívat. Jednou denně se můžeš setkat se svým duchovním průvodcem, a to je jediný moment, kdy v klášteře můžeš mluvit, celých 15 minut! Při jednom takovém rychlorozhovoru mi průvodkyně povídá: „Modlila jsem se za vás a mám pro vás dva biblické texty. Dejte mi vědět, jak se vám to zdá.“ Jeden text byl úplně mimo, ale ten druhý, to byla pecka. Všechno mi docvaklo a znovu „vysvitlo sluníčko“. Byl jsem ještě na dalších Dnech ticha a vždycky to mělo poměrně občerstvující a obnovující účinek. Jsem extrovert a potřebuju pořád mluvit a mít nějakou interakci, pět dní v klášteře bylo v tomhle směru dost náročných. Nesmíš mluvit ani u výdejního okénka s jídlem, nemůžeš si říct ani o přídavek. 🙂 Velmi tento čas ale doporučuji. Je to opravdová forma informačního a výkonového detoxu. A věř mi, že lidi mají opravdové absťáky. Později jsem to trochu na fakultě studoval, odpreparoval od některých katolických specialit, soustředil se na jádro těchto duchovních cvičení a naprostá většina se v našich evangelikálních či letničních kruzích dá použít. Tak to teď nabízím, protože si myslím, že to může lidem pomoci. 

Lidi tam mají opravdové absťáky.

Moje představa by byla, že přijedu, obhlídnu terén, zakleknu a budu se modlit, dokud Bůh nepromluví. Myšlenka, že tam nemusím vůbec nic, je naprosto revoluční. 

M: Nikdo tě nekontroluje. To je smysl těch cvičení – máš vyjít ze všech svých zaběhlých myšlenkových, komunikačních a výkonnostních kolejí, z toho, jak tvou zbožnost a smysluplně strávený čas bude někdo hodnotit. Seznámíš se s vnitřním řádem kláštera a pak už jen „jsi“. Nemusíš ani chodit na jídlo, nemusíš pracovat, ani chodit na procházky, nic. Můžeš, nemusíš. Jen budeš. Budeš ty sama se sebou a Bůh. Až vyčerpáš všechny myšlenkové podněty, na které jsi zvyklá, nastane zvláštní ticho. To ticho prolínají punkta – chvilky jemné duchovní inspirace. Punkta a ticho, ve kterých můžeš uslyšet Boha překvapivě a nově. Trochu víc to přibližuji na www.dnyticha.cz. Dny ticha dělám právě proto, že nám všem asi občas z lidí hrabe a potřebujeme se dostat trošku i z duchovní rutiny. Dostaneš tam pár duchovních impulzů a co nejméně rozptylujících vjemů.

Silvie, co ti dělá radost?

S: Když manžel není doma a jsou tu dny ticha. (smích)

M: My se totiž ráno probudíme… Jen to řekni, matičko.

S: My dva jsme opravdu úplně odlišní. Úplně. A přesto dokážeme být spolu. Marek otevře oči a okamžitě mluví, zatímco já potřebuju čas na „dopečení“. Dělá mi radost, když je klid, a ten tu s manželem moc není, tak mě těší, když se věnuje svému a já svému. Zní to možná zvláštně, ale tak to u nás bývá a těšívám se pak i na jeho návraty domů. (smích)

S vámi je fakt legrace. Jak relaxujete?

M: Jdu do církve, a tam si odpočinu… 🙂 Šetřím si na Harley Davidson. 

S: Když je doma klid a můžu vařit.

Čím jsi byl, než ses stal pastorem?

M: To je taky pestré spektrum. Původně jsem se vyučil zámečníkem, dělal jsem v jedné soukromé firmě… To mi ovšem nestačilo, a tak jsem si dodělal ještě nějaké pedagogické, právnické i teologické vzdělání. Pořád mě baví se něco nového učit, pozorovat, zkoušet, přemýšlet, hledat. Internet se mi stal cenným přítelem, ale nikoli Pánem. Tím je mi pouze Ježíš. Když On řekne vypni to, neznamená to pro mě, že přejdu z notebooku na mobil. 🙂

Založili jste sbor a co dál?

M: No. Při tom ustanovení sboru se stalo něco zvláštního. Bytostně jsem si uvědomil, že už v Teplicích nejsem jako host, ale že to je moje místo, místo, kde mě Bůh chtěl mít, a že mě bude volat k zodpovědnosti za lidi, které mi dává do cesty. Občas teď vnímám, jak mi Duch svatý říkává, abych svými aktivitami a nápady někdy spíš Bohu nepřekážel. On je úžasný, protože vidím jeho nespoutanost a velikost. Vytvořili jsme s našimi místními vedoucími koncept, jak budeme tuto Boží nespoutanost a rozmanitost realizovat v naší CBH – „Jeden dům, ale mnoho místností“. Dáváme prostor různosti pojetí víry, obdarování a povolání. Děláme to, jak nejlépe dovedeme. Lidé tu mají prostor realizovat to, co mají a co jsou. Učíme se podporovat společný duchovní růst a soužití, i když vidíme, jak moc jsme rozdílní v charakterech, myšlení, důrazech i způsobech komunikace. Nezřídka se také zjistí, že to, co se na začátku jeví jako plodné a inspirující, je postaveno na chatrném charakteru, víře či komunikaci. Pokud to lidé sebekriticky rozpoznají, mohou růst a zachovat si svou specifickou pestrost. Mám dojem, že Bůh dobře věděl, kam mě poslat. 🙂

Děkuji za rozhovor.

–ib–

Vznik stanice sboru AC Chomutov v Teplicích: říjen 2007

Samostatným sborem AC od: 1. 1. 2021

Vedení: Mgr. Marek Janovský, Jiří Balda, David Bubik a diákon pro službu rusky mluvícím: Denis Voloshin

Počet členů: 43

Provozujeme: 

•   Dobrovolnickou službu v místní nemocnici

• Dobrovolnickou podporu Mezinárodního vězeňského společenství při službě ve věznicích a rodinám vězněných

• Zapsaný spolek Gate2you zaměřený na podporu pracujícím rodinám (Tátafesty, příměstské tábory, příležitostné víkendové programy pro děti a mládež apod.) 

• Setkání zaměřená na potřeby žen i mužů

• Službu rusky mluvícím (bohoslužby, domácí skupiny, kurzy, služba ženám a dětem uprchlíků), více než 1/3 návštěvníků naší církve jsou lidé rusky mluvící.

• Mládež, biblické hodiny, modlitební setkání sboru

• Evangelizační programy na ranči v Chlumci a mezi teplickými lázeňskými hosty používáme skvělý nástroj www.mylifeteplice.cz

• Duchovní soustředění a odpočinek: www.dnyticha.cz

• Krátkodobé misijní výjezdy (Slovinsko, Chorvatsko, Dánsko)

Místo, kde se scházíme: Školní 2, Teplice

Web: www.cbhteplice.cz