Může se to stát každému, mně se to stalo. Neměla jsem hezký vztah se svou maminkou. Když ovdověla, bylo mi třináct. Ona se mentálně vrátila ke svým rodičům a stala se opět především dcerou. My s bratrem jsem si tak nějak zbyli. Museli jsme se postarat sami o sebe. Vztah s maminkou zamrzl někde v té době. Pořád mě považovala za malou holku. Když jsem dospěla, osamostatnila se a činila vlastní rozhodnutí, ničím jsem se jí nemohla zavděčit. Chtěla, abych se rozhodovala podle její vůle. Jenže já jsem už byla jinde.

Samozřejmě že jsem všechno v životě podle maminčiných názorů dělala špatně. Vybrala jsem si špatné zaměstnání, špatného muže, nesprávné místo k životu. Divně jsem se oblékala, divně jsme se stravovali, a nakonec jsme se stali křesťany, což pro tradiční katoličku byl opravdový problém. Přece ji teď nebudeme poučovat? Ať jsem dělala, co jsem dělala, ničím jsem ji nedokázala potěšit. Snažila jsem se tak dlouho, až jsem pochopila, že se pokouším o nemožné. Postupně mi došlo, že uznání, ocenění nebo pochvaly se od své maminky nedočkám. Docela to bolelo. Ale snažila jsem se udržet aspoň nějaký vztah. Každý týden jsem jí psala a posílala obrázky a psaníčka od dětí. Nikdy neodpověděla ani mně, ani dětem. Pravidelně jsme ji navštěvovali, vozili jsme jí ukázat děti a snášeli, že se nikdy nezeptala na nic, co se týkalo nás a našeho života. Na některých návštěvách můj muž kromě pozdravu nepronesl ani jediné slovo. Prostě se vůbec nedostal k řeči. Náš společný čas maminka vždycky spolehlivě zaplnila svým vyprávěním, které nebralo konce. Dokázala plynule mluvit celé hodiny. Vyprávěla o tom, co vařila včera, co předevčírem a co minulý týden. Popisovala, koho kde ve městě potkala a že to byl bratranec spolužáka strýčka Ivana ze střední. Setkání proběhlo na ulici, která se dřív jmenovala, jak jen se jmenovala, ale byl tam takový obchod, který se pak přestěhoval na náměstí, kde už ale taky není, protože tam místo něj je banka. Navázala dějem televizního seriálu, a když bylo nejhůř, vytáhla rodinné vzpomínky, takové ty příběhy, které se vyprávějí neměnným způsobem stále dokola. Většinou pojednávají o trapasech některého člena rodiny a upevňují jeho nelichotivé renomé. Postupně nás přestala zvát k jídlu. Přijeli jsme na ohlášenou návštěvu a maminka udiveně pronesla: „Ale já jsem s vámi nepočítala…“ A my jsme se šli najíst do restaurace.

Ptala jsem se sama sebe, jak udržet za takových okolností aspoň pravidelný kontakt, když o vztahu se už moc nedalo hovořit. Probírali jsme to s mužem a modlili se, jak dodržet přikázání o úctě k rodičům. Došlo nám, že tu nemůže jít o emoce, ale o postoj. Rozhodli jsme se babičku navštěvovat, vyslechnout, projevit zájem o její život a nic dalšího neřešit. Nevěděli jsme, jak lépe projevit úctu, která jí jako matce náležela. Jednou jsme dostali mimořádnou příležitost.

Přijeli jsme zase jednou na návštěvu. Podle maminčiných pokynů jsme dorazili v pátek před polednem a kupodivu bylo prostřeno. Zasedli jsme ke stolu a dostali jsme neuvěřitelně hnusné zadělávané zelené fazolky. Já mám fazolky ráda, ale tyhle se fakt hodně nepovedly. Asi to přehnala s octem, bylo to dost nejedlé. Naše holčičky se ošklíbaly, ale aspoň vajíčko a brambory snědly. Zmučeně jsem pohlédla na manžela, ale on v téže chvíli s jiskrou v oku prohlásil: „Inu, modlili jsme se,“ a vstrčil si do úst chuchvalec fazolek. Snědli jsme všechno. Poděkovali jsme za oběd a myslím, že to byl jeden z nejnáročnějších projevů úcty, jaký jsme byli schopni mé mamince poskytnout. 

Naučila jsem se, že úcta může někdy znamenat pouze to, že se o dotyčného člověka zajímám. Projevuju mu známky svého vztahu a nečekám na odezvu. Píšu dopisy, dávám dárky a naslouchám. Nepočítám s ničím na oplátku. Nikdo mě nedokáže zastavit v projevování laskavosti, toto své rozhodnutí si nenechám nikým vzít. Je to moje právo. Zároveň uznávám, že bylo právem mé maminky mi nic z toho, po čem jsem toužila, neposkytnout. S respektem a bolestí jsem přijala její rozhodnutí nevyjadřovat mi přízeň. Ctít někoho, kdo si projev úcty „nezaslouží“, může vypadat jako velmi náročná disciplína. Ovšem jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že vůbec nejde o zásluhy. Na druhém člověku a jeho reakcích vlastně nezáleží. Podstatné je pouze to, že si mé projevy úcty k rodičům přeje Bůh.

Hana Pinknerová

AC CityHouse Brno