„V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.“ (Ef 2,14–16)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si připomínáme svátek Letnic. V redakci jsme se rozhodli na něj reagovat tak, že se tematicky zaměříme na cizojazyčné sbory, pracující pod naší církví. Na to, jak spolu tyto dvě otázky – Letnice a cizojazyčné sbory – souvisejí, se pokusím odpovědět v tomto článku. Nejprve ale trochu teorie:

Židovské (a křesťanské) pojetí času je jiné než pohanské. Pohané vnímali čas jako cyklický, vše se tedy opakuje stále dokola. Bible ale pojímá čas lineárně, to znamená, že věci mají svůj počátek a spějí k nějakému vyvrcholení. Myšlenka linearity je obsažena i ve velkých křesťanských svátcích – Vánocích, Velikonocích a Letnicích. Každý tento svátek posouvá dějiny kupředu, něco nového přináší světu. Dějiny spásy tak stále pokračují ke svému završení. Co konkrétně tedy změnily Letnice? Věřím, že můžeme mluvit minimálně o třech aspektech: 

Letnice znamenají krok blíže k Božímu království. Ježíš začínal své poselství slovy „přiblížilo se Boží království“. Boží království je častým tématem prorockých knih Starého zákona a bylo běžné, že si lidé v tehdejší době na toto téma rádi povídali. Zvláště v těžkých dobách téma Božího království (a příchodu Mesiáše) ožívalo. Ježíšův příchod znamenal, že ručičky na hodinách světových dějin poskočily notný kus dopředu. Je třeba si uvědomit, že Velikonoce i Letnice spolu úzce souvisejí. O Velikonocích Ježíš zaplatil za hřích člověka, usmířil lidstvo na kříži svou vlastní smrtí. Letnice pak znamenají důsledky tohoto smíření: Bůh sesílá slíbeného Ducha svatého. 

Boží království se nejen přiblížilo, ale jak Ježíš řekl, „je mezi vámi“. Tuto pravdu pak různými slovy vyučovali i apoštolové. Například Pavel napsal, že „… Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Ř 14,17). Křesťané tak mohou zakoušet realitu Božího království již nyní, a to v přímé souvislosti s působením Ducha svatého. 

Na druhou stranu platí, že Boží království zde dosud není ve své plnosti. Teologie někdy používá obrat „už, ale ještě ne“. Za hřích je zaplaceno, člověk je s Bohem smířen, ďábel poražen, žijeme v reálné přítomnosti Ducha svatého, ale současně ještě podléháme smrti, občas jsme i nemocní. Systém vlády ve světě je v rukou nevěřících lidí, křesťané jsou na mnoha místech světa utlačováni a pronásledováni, spravedlnost ve světě je potlačována. 

Letnice přinášejí život na nové úrovni. Nejvyšším pravidlem pro mezilidské vztahy se stává láska. Jde o lásku, která se nedefinuje citem, vášnivým vzplanutím či sympatiemi, nýbrž rozhodnutím následovat Ježíšův příklad. Ovšem příklad samotný by zdaleka nestačil, kdyby se něco zásadního nezměnilo v lidském nitru. Jde opět o dílo Ducha svatého. V Janově evangeliu čteme, že se musíme znovu narodit z Ducha (J 3,5–7). To s sebou přináší i nový životní styl. Zatímco nevěřící lidé žijí podle svých vášní, choutek a tužeb srdce, věřící jsou vedeni, aby žili z Ducha. Není to zdaleka automatické, je třeba se k tomuto způsobu života vychovávat. Apoštol Pavel rozdíly mezi životem z těla a životem z Ducha popisuje v 5. kapitole listu Galatským. Protože jde o dva různé přístupy k životu, jsou i výsledky diametrálně odlišné.

Ovšem příklad samotný by zdaleka nestačil, kdyby se něco zásadního nezměnilo v lidském nitru.

Letnice přinášejí jednotu mezi lidmi. Tato jednota je samozřejmě uskutečnitelná pouze mezi křesťany (a praxe ukazuje, že i mezi nimi to skřípe). Nicméně je důležité pochopit princip a na jeho základě se snažit tuto jednotu uskutečňovat. 

Zápas o jednotu vždy představoval výzvu a lákavý cíl. Mnoho lidí s dobrými i horšími úmysly se o to snažilo. My, kdo jsme alespoň trochu pamětníci, si vybavujeme, jak za časů komunismu režimní noviny Rudé právo každodenně vyzývaly „proletáře všech zemí, aby se spojili“. Totalitní a diktátorské režimy svými snahami o jednotu ve společnosti přinesly více škody než užitku. Za jejich působením stojí tisíce a miliony obětí na životech. I dnes ale snahy o porozumění a nastolení jednoty pokračují – vždyť kolik jen různých komisí v rámci OSN či v jiných politických seskupeních existuje! 

Se zajímavou myšlenkou, jak přispět k jednotě mezi lidmi, přišel na konci 19. století polský lékař židovského původu Ludvík L. Zamenhof. Vyrůstal ve městě, kde se střetávaly různé etnické a jazykové skupiny, a tak jej napadlo, že když budou všichni lidé mluvit stejným jazykem, přispěje to k vzájemnému porozumění a světovému míru. Vymyslel tedy umělý jazyk zvaný esperanto, který měl být nástrojem pro komunikaci napříč národnostmi a kulturami. Ač šlo o ušlechtilou myšlenku, míru a porozumění to příliš nepomohlo. Dnes už z mladé generace málokdo ví, co esperanto bylo, a ani fakt, že se mnoho lidí po celém světě domluví anglicky, jednotě a míru příliš nepomáhá. 

Boží způsob je jiný: jen těžko doceníme, co vše přinesla zvěst evangelia lidem Ježíšovy doby. Byl to čas, kdy společnost trpěla mnohem větším rozdělením než dnes: svět mužů a svět žen byl velmi odlišný, propast mezi chudými a bohatými se nedala srovnávat s naší rovnostářskou společností, lidé se dělili na „svobodné“ a „otroky“, a to vše ještě nebylo nic oproti rozdílu mezi světem Židů a světem pohanů. Evangelium se stalo prostředkem k dosud nevídané formě uskutečňování jednoty mezi lidmi. Církev tak představovala první společenství, kde se scházeli společně muži i ženy, otroci i svobodní, chudí i bohatí – a dokonce i Židé a pohané. Ježíš opravdu „… stvořil z těch dvou nového člověka“. Tato jednota není uskutečnitelná bez působení Ducha svatého. Jsme vybízeni, abychom „… usilovně hleděli zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3).

Jde o to umět dát stranou sociální status, rasovou a etnickou příslušnost či národnost a uvědomit si, že naše identita spočívá nyní v Kristu. Není to jednoduché, to si všichni uvědomujeme, ale je to správná cesta. A koneckonců, každý, kdo se zajímá o misii, ví, že mezi nejrychleji rostoucí sbory patří právě ty, které jsou složeny z více jazyků. Ať již jde o naše běžné sbory, či sbory ukrajinské, romské, nebo jakékoli jiné, vždy je zdravé, pokud zůstávají otevřené i pro jiná etnika. Jedině tak můžeme těžit z potenciálu evangelia a zažívat zázrak jednoty napříč kulturami a národnostmi.