Kromě jména Jahve je jedním z nejčastěji použitých slov k označení Boha Izraele v hebrejské Bibli slovo Elohim (אֱלֹהִים). Je to vlastně množné číslo mužského rodu slova EL (אֵל). Toto slovo má ovšem mnohem širší použití než jen označení Boha nebo bohů obecně.^[1]

Někdy je představa současných křesťanů o duchovním světě hodně vzdálená tomu, jak ho viděli pisatelé hebrejské Bible i staří Izraelci, přímí adresáti těch textů. Někdo má jen matnou představu, že na jedné straně existuje Bůh v Trojici svaté a na straně druhé ďábel, Boží odpůrce. Naše verze křesťanství má představu o andělech a démonech, často ale poplatnou různým folklorním představám, nemajícím nic společného s učením Bible.

Izrael nežil ve vzduchoprázdnu

Staří Hebrejové nebyli ve svém chápání duchovního světa příliš daleko od okolních národů, hlavně od severních semitských sousedů (obyvatelé městského státu Ugarit, stará Akkadská říše, Emorejci atd.). Kdysi se mělo za to, že hlavní vnější vliv na pisatele hebrejské Bible měla doba jejich babylonského exilu. Potom, co archeologové v Ugaritu našli hliněné tabulky popsané klínovým písmem, se ukázalo, že hebrejští pisatelé byli v kontaktu a v polemickém diskurzu spíše s tímto starobylým světem konce bronzové éry než s babylonským vlivem doby exilu. Ugaritský alfabetický jazyk se ukázal být nejblíž staré hebrejštině a mnohá slova jsou buď podobná, nebo dokonce totožná. Například slovo pro hlavního Boha stvořitele, původce všeho, bylo také slovo El. El v ugaritském pojetí měl svou božskou radu, tvořenou „syny Ela“, a vládl skrze svého zástupce, nižšího boha Baala. Pokud vám to něco připomíná, je to správně. Jistě jste si při čtení Starého zákona všimli, že proroci Izraele nejvíc zápasili s kultem nižšího božstva Baala. 

Jahve není jako Baal

Izraelští proroci do tohoto prostředí neúnavně tvrdili, že Bůh Stvořitel El, Elohim, je Bohem Izraele Jahve, který je jediný hodný toho označení. Jahve není nějaký nižší bůh (jako Baal), stvořený bohem Elem. El je tentýž neviditelný Bůh, který se zjevil Mojžíšovi jako Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, jako Jahve. V pojetí izraelských patriarchů i proroků je tedy Bůh jediný nestvořený Stvořitel, neviditelný El i zjevující se Jahve. Je to Bůh, který má svou božskou radu, tvořenou „Božími syny“, kteří jsou mocnými duchovními vládci, ale jsou to stvořené bytosti, i když často také nazývané elohim. Slovo elohim je tedy spíše označením obyvatel duchovního neviditelného světa, a ne pouze označení Boha Stvořitele.

Slovo elohim je spíše označením obyvatel duchovního neviditelného světa, a ne pouze označení Boha Stvořitele.

Duchovní svět nezeje prázdnotou, ale je plný bytostí různého postavení a identity. Když Bůh tvořil člověka, nikdo mu nebyl schopen pomoct, ale asistovali mu u toho právě oni členové Božské rady. Bůh vysvětluje Jóbovi, že u stvoření byli „synové Elohim“ a jásali u toho (Jb 38,4–7). 

Bůh je Elohim, ale ne každý elohim je Bůh

Elohim je tedy jednoduše beztělesná bytost, která obývá duchovní svět, ne náš pozemský. Dokonce i duch proroka Samuela, který se zjevil králi Saulovi, je v Bibli nazván elohim, protože v tom čase už nebyl v těle, ale v onom duchovním světě (1S 28,12–15). Bůh je Elohim, ale ne každý elohim je Bůh. Jediný nestvořený Stvořitel je Elohim – Bůh existující ve třech osobách jako neviditelný Bůh Jahve, Otec a původce všeho, potom také jako „Poslaný Jahve“ (Malak Jahve, Anděl Jahve), který se často zjevoval v době SZ a vystupoval v 1. osobě jako Bůh Izraele, který se pak narodil jako Ježíš, Syn Boží, Mesiáš Izraele. No a pak je zde všudypřítomný Duch svatý, který se často zmocňoval proroků a jiných izraelských vůdců konajících Boží dílo. V současné době uplatňuje královskou vládu Boha a Mesiáše skrze Duchem naplněné Tělo Mesiáše zde na zemi. To je onen Trojjediný Elohim, jediný nestvořený Stvořitel. Všechny ostatní bytosti, včetně nebeských elohim, mají svůj původ v Bohu, jsou tedy stvořené.

Synové Boží a vzpoura vůči Bohu

Z knihy Genesis víme, že někteří mocní členové onoho Božího nebeského shromáždění nezachovali Bohu věrnost a rebelovali vůči němu. První byl onen mocný cherub, zobrazovaný jako had v Edenu. Výsledkem bylo svedení člověka a následná smrt, která se stala součástí lidského údělu. Dalšími rebelujícími elohim byli jiní „synové Boží“, kteří zplodili s dcerami lidskými obří rasu nefilim. Tyto rebelující bytosti způsobily, že hřích se stal velmi sofistikovaným a země se naplnila násilím (Gn 6,1–5). Bůh musel zakročit potopou. Třetí problém byl vyvrcholením lidské snahy „ochočit si“ Boha tím, že ho lokalizují stavbou věže Bábel (Gn 11). Bůh se následkem této rebelie vzdal přímé vlády nad lidstvem a přenechal národy v péči mocných elohim, členů své rady, kteří ovšem místo toho, aby přivedli národy zpět k uctívání jediného Boha stvořitele, nechali se sami uctívat jako bohové těch národů. Čteme o tom např. v Deuteronomiu: „Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele. Vždyť Hospodinovým podílem je jeho lid, Jákob jeho dědičným dílem.“ (Dt 32,8–9 ČSP) Ve starším čtení (Septuaginta, a hlavně svitky od Mrtvého moře) je obrat „podle počtu synů Božích“. Podle mnohé židovské doprovodné literatury z období Druhého chrámu je jasné, že toto je původní čtení (a takto to najdeme v mnohých moderních překladech).

Podobně na jiném místě: „Ani nepozvedej své oči k nebesům, aby ses díval na slunce, měsíc a hvězdy, celý nebeský zástup a nechal se svést, klaněl se jim a sloužil jim, protože Hospodin, tvůj Bůh, je přidělil všem národům pod celým nebem. Vás však Hospodin vzal a vyvedl vás z pece na tavení železa, z Egypta, abyste byli jeho lidem, dědictvím, jak je tomu dnes.“ (Dt 4,19–20 ČSP) 

Nepřekvapí nás potom, když čteme na jiných místech hebrejských písem o tom, že tito synové Boží budou souzení za svou nevěrnost Božímu poslání: „Asafův žalm. Bůh (Elohim) povstane ve shromáždění bohů (El), mezi bohy (elohim) vynese soud: Jak dlouho budete soudit špatně a stranit ničemům? Sela. Zjednejte právo bezmocnému a sirotkovi, nuznému a chudému zjednejte spravedlnost! Vytrhněte chudého a nuzného vysvoboďte z ruky ničemů. Nerozumějí tomu, nechápou to, chodí v temnotách. A všechny základy země se hroutí. Řekl jsem: Jste bohové (elohim), všichni jste synové Nejvyššího (Bnei Elyon), ale takto zemřete jako lidé, padnete jako někdo z knížat. Povstaň, Bože (Elohim), zjednej na zemi právo, vždyť tobě dědičně patří všechny národy!“ (Ž 82 ČSP) 

Tito synové Boží (členové Božské rady), místo aby vedli národy ke spravedlnosti a právu, k ochraně slabých a potřebných před ničemy, se zpronevěřili svému úkolu a začali se chovat podobně jako jiní padlí synové Boží. Vedli národy k uctívání jich, k násilí a potlačování práv slabých a sirotků. To je důvod, proč jsou národy v takovém marasmu. Proto Jahve vždy tak žárlí, když Izraelci, jeho dědictví, se klanějí uzurpátorům, nižším bohům.

Izrael je Božím dědictvím pro všechny národy

Jediným národem, který zůstal pod přímou vládou Boha Stvořitele, Jahveho, byl národ vzešlý z Abrahama – Izrael. Ten měl být základem pro to, aby se v budoucnu Bůh znovu ujal vlády nad celým svým dědictvím, nad všemi národy, a to v Mesiáši, onom „Poslaném Jahvem“ v lidské podobě, v Pánu Ježíši, který zvítězil nad každou mocností a autoritou svou smrtí na kříži a který se posadil na nebeském trůně po boku neviditelného Boha Otce, seslal o Letnicích Ducha svatého na své pozemské Tělo, církev, která je poslána ke všem národům oznámit to, že Bůh v Kristu smířil s sebou všechny národy, které už nemusejí otročit rebelujícím uzurpátorským mocnostem a autoritám.

Možná namítnete, že to zní jinak, než jak jsme se učili na nedělní besídce. Ano. Je to proto, že jsme anachronicky projektovali do Bible svou představu, odtrženou od hebrejského pojetí neviditelné reality duchovního světa. Ano, některé výroky Písma zdánlivě popírají existenci duchovních bytostí, které národy uctívají. Např. „Tobě bylo dáno vidět a poznat, že Hospodin je Bůh a nikdo jiný kromě něj.“ (Dt 4,35 ČSP) Když čteme taková slova, musíme pamatovat na to, že staří Hebrejové je četli v kontextu své nebeské kosmologie. 

Jediným národem, který zůstal pod přímou vládou Boha Stvořitele, Jahveho, byl národ vzešlý z Abrahama – Izrael.

Božstva národů, to nejsou jenom mrtvé modly 

Dobře to vysvětluje prof. Michael Heiser, jeden z předních odborníků na blízkovýchodní svět z doby Starého zákona: „Bibličtí proroci si rádi dělali legraci z modlářství. Vyřezat modlu ze dřeva či kamene nebo ji vyrobit z hlíny a pak ji uctívat se zdá být tak hloupé. Starověcí lidé však nevěřili, že jejich bohové jsou ve skutečnosti obrazy z kamene nebo dřeva. Špatně si vykládáme biblické autory, pokud si to myslíme. Starověcí uctívači model věřili, že předměty, které vyrobili, jejich bohové obývají. Proto prováděli obřady, při nichž soše „otevírali ústa“. ^1[2]3 Ústa a nosní dírky musely být rituálně otevřeny, aby se do nich mohl nastěhovat duch božstva a obsadit je, což byla představa inspirovaná myšlenkou, že člověk potřebuje dýchat, aby mohl žít. Modla musela být nejprve oživena skutečnou duchovní přítomností božstva. Jakmile se tak stalo, byla tato bytost lokalizována pro uctívání a smlouvání.“ ^[3]

Deuteronomium vysvětluje, jak to bylo myšleno: „Obětovali démonům, kteří nejsou Bohem, bohům, jež neznali, novým, kteří nedávno přišli, o nichž vaši otcové nic nevěděli.“ (Dt 32,17 ČSP) Stejně o tom mluví i apoštol Pavel: „Co tedy říkám? Že maso obětované modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Ne, ale říkám, že to, co ^[pohané^] obětují, obětují démonům, a ne Bohu. A já nechci, abyste byli účastníky démonů.“ (1K 10,19–20 ČSP) Ostatně by bylo velmi zvláštní, že by Bůh tak žárlil na neexistující soky, na pouhé kusy dřeva či kamene. Jeho žárlivost má smysl tehdy, pokud tyto rebelující bytosti skutečně existují a jsou v kosmickém zápase se samotným Bohem.

Biblický světonázor v pojetí jiných národů a kultur

Tento koncept či světonázor, ve kterém se odráží existence vzdáleného Boha stvořitele, jenž přenechal vládu nad národy nižším božským bytostem, které sestoupily na zem a spojily se s lidmi, což znamenalo založení královských polobožských rodů atd., je možné najít prakticky ve všech kulturách národů od Mezopotámie až po Egypt. S tím rozdílem, že jediný Izrael tvrdil o svém Bohu, že je to ten jediný nestvořený Stvořitel. Křesťané pak k tomu přidali tvrzení, že tím nestvořeným Stvořitelem, zjeveným v těle, je Pán Ježíš. 

Ježíš, jediný svého druhu Boží Syn

„Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.“ (J 1,18 ČSP) Starší překlady zde (i např. v J 3,16) mají termín „jednorozený“. To může budit dojem, jako by Ježíš byl jediným existujícím Božím Synem. Prof. Heiser k tomu říká důležitou věc:

„‚Jednorozený‘ je žel matoucí překlad, zejména pro moderní uši. Nejenže se zdá, že překlad ‚jednorozený‘ odporuje zřejmým výrokům ve Starém zákoně o ostatních synech Božích, navíc to naznačuje, že existovala doba, kdy Syn neexistoval – že měl počátek. Řecké slovo, kterým se tato věta překládá, je monogenes. Neznamená ‚jednorozený‘ v nějakém ‚porodním‘ smyslu. Zmatek pramení ze starého nepochopení kořene tohoto řeckého slova. Dlouhá léta se mělo za to, že monogenes pochází ze dvou řeckých výrazů – monos (‚jediný‘) a gennao (‚plodit, rodit‘). Badatelé řečtiny později zjistili, že druhá část slova monogenes nepochází z řeckého slovesa gennao, ale z podstatného jména genos (‚třída, druh‘). Výraz doslova znamená ‚jediný svého druhu‘ nebo ‚jedinečný‘ bez konotace stvořeného původu. Protože je Ježíš skutečně ztotožněn s Jahvem a protože je spolu s Jahvem jedinečný mezi elohim, kteří slouží Bohu, není termín monogenes v rozporu se starozákonním jazykem. ^[4]

Pro ověření tohoto tvrzení stačí nahlédnout do Listu Hebrejům. „Vírou Abraham obětoval Izáka, když byl zkoušen; ten, který přijal ta zaslíbení, obětoval jediného syna.“ (Žd 11,17 ČSP) Zde je stejné slovo monogenes. Jak jistě víte, Izák nebyl „jednorozeným“ synem Abrahama. Byl ale zcela jedinečným synem ve smyslu zaslíbení a smlouvy.

Závěrem tedy můžeme říct, že v hebrejské Bibli je mnoho elohim. Bůh je také Elohim, ale ne každý elohim je Bůh, jediný nestvořený Stvořitel, Elohim Abrahama, Izáka a Jákoba, Otec našeho Pána Ježíše, Mesiáše Izraele, který je o to větší než Mojžíš a všechny ostatní bytosti, včetně stvořených elohim a synů Božích z hebrejských Písem, oč je větší stavitel domu nad domem samotným (Žd 3,3).

Bible není příručkou pro kosmologii či fyziku, ale je jediným zdrojem pravdy o Bohu a jeho světě

Mezi biblisty existuje celé spektrum názorů na to, jak se stavět k tomuto antickému světonázoru v hebrejské Bibli. Jedni to berou jako důkaz určité evoluce židovského monoteismu, druzí navrhují, že tak jako nejsme nuceni přijmout antickou představu o kosmologii, ploché zemi, biologii či fyzice, která je zřejmá u autorů biblických knih, jelikož Bible není vědeckou příručkou, stejně bychom měli opustit i onu antickou představu duchovního světa. 

Já naopak souhlasím s těmi učenci, kteří zdůrazňují to, že ve věcech vědy, kosmologie atd. máme dnes kdysi nepředstavitelné možnosti poznání vesmíru, fyziky, makro i mikrosvěta. Mnohé věci, které se dají vědecky ověřit či změřit, můžeme samozřejmě přijmout, protože veškerá pravda je Boží pravda. Ovšem o oné neviditelné realitě Božího světa, o všech bytostech, které ho obývají, o duchovním zápase, který s Bohem vedou, o cestě záchrany člověka je jediným výhradním zdrojem poznání pravdy Boží zjevení v hebrejských Písmech Starého zákona a v apoštolském svědectví Nového zákona. A toho je třeba se držet.

1. Bratka, B. D. (2016). Elohim. In J. D. Barry, D. Bomar, D. R. Brown, R. Klippenstein, D. Mangum, C. Sinclair Wolcott, L. Wentz, E. Ritzema, & W. Widder (Eds.), The Lexham Bible Dictionary. Lexham Press. ↑
2. ¹³ Edward M. Curtis, „Idol, Idolatry,“ in The Anchor Yale Bible Dictionary (ed. David Noel Freedman; New York: Doubleday, 1992), 377. ↑
3. Heiser, M. S. (2015). The Unseen Realm: Recovering the Supernatural Worldview of the Bible (First Edition, pp. 35–36). Lexham Press. ↑
4. Heiser, M. S. (2015). The Unseen Realm: Recovering the Supernatural Worldview of the Bible (First Edition, pp. 36–37). Lexham Press.