Byla to zvláštní doba. Ještě před nějakým časem církev čelila různě intenzivním vlnám pronásledování podle toho, kde se v rámci Římské říše nacházela. Zatímco na některých místech mohla působit téměř otevřeně, a dokonce si budovat kostely a chrámy (které se ovšem často stávaly předmětem konfiskace a potenciálního ničení), jinde byli křesťané nemilosrdně vydáváni na smrt. A to mnohdy v takové míře a takovým způsobem, že se jich občas většinové, jinak nepřátelsky naladěné společnosti dokonce zželelo. 

Konstantinovský obrat

Jakoby z čistého nebe však přišel tzv. „konstantinovský“ obrat, který prostřednictvím milánského ediktu (r. 313) vydaného císařem Konstantinem I. (cca 272–337) a jeho spoluvládcem Liciniem (cca 265–325) přinesl zprvu minimálně úlevu od dosavadních tlaků, které na církev na mnohých místech doléhaly, a následně i postupnou rovnoprávnost s ostatními náboženskými a filozofickými proudy své doby. A nejen to. Nakonec tomuto, kdysi pronásledovanému a opovrhovanému společenství víry přinesl dokonce „triumfální“ vítězství v podobě postupného přerodu v prestižní klub, jehož součástí chtěla být značná část lidí, ne-li většina. Když už ne kvůli víře, alespoň kvůli výsadám a postavení, jež z příslušnosti k němu plynuly.

Pryč byla doba, kdy se sestavovaly kalendáře mučedníků a kdy vedoucí církevní představitelé neustále čelili nebezpečí smrti. Onen obrat ve společenském postavení církve, který mnozí s odstupem času považovali za stále méně vítězný, opevnil toto společenství zdmi relativního bezpečí, pohodlí a blahobytu. Čtení tehdejších sardických kánonů naznačuje, že do církve mnohdy vstupovali lidé bohatí a vlivní, kteří to vnímali jako prostředek k získání duchovního úřadu. Často tento proces probíhal velice překotně. Jeden z církevních otců, Jeroným (cca 342–420), si například stěžoval: „Ten, kdo byl včera katechumen, je dnes biskupem; jiný se přes noc přesune z amfiteátru do kostela…“ 

Jak by také ne. S církevními úřady se totiž stále více pojily prestiž a finanční příjmy. Historik té doby Ammianus Marcelinus (330–395) k tomu například uvádí, že „mnozí římští biskupové vystupují na veřejnosti nádherně oděni v kočárech a hostiny vystrojují tak marnotratné, že jejich hodokvasy převyšují královské stolování“. Synoda v balkánské Sardice v roce 342 označila snahy o přesuny biskupů z jednoho stolce na druhý za „špatný zvyk a hříšný zdroj korupce“, který souvisí „s ohněm jejich hrabivosti a otroctvím žádostivosti“. 

Bílé mučednictví

Na druhou stranu existovalo stále ještě mnoho lidí, kteří brali křesťanskou víru vážně, chtěli podle ní utvářet své životy a měli ochotu pro ni případně přinášet oběti. Zatímco cesta tzv. červeného mučednictví (cesta smrti) se již více méně uzavřela, stále více lidí se vydávalo cestou tzv. bílého mučednictví, totiž cestou dobrovolné askeze a odříkání. V jejím základu stály některé doslova chápané biblické příklady, ale i dobové filozofické představy o přístupu k žádostem těla, jako např. stoicismus, gnosticismus a další. 

Zatímco cesta tzv. červeného mučednictví (cesta smrti) se již více méně uzavřela, stále více lidí se vydávalo cestou tzv. bílého mučednictví, totiž cestou dobrovolné askeze a odříkání.

Bílé mučednictví bylo také často spojováno s životem v dobrovolném panenství či celibátu. Další ze stále populárnějších možností spojených s představou většího odevzdání Bohu představoval odchod na osamělá, často pouštní místa. Tam někde vznikla tradice pozdějšího mnišství, jehož název odvozujeme z řeckého výrazu monachos, tedy jediný či sám. Byť tato tradice sahá již do starozákonních (Elijáš na Karmelu), antických (Pythagoras, Díogenés) a novozákonních časů (Jan Křtitel), jedním z prvních křesťanských anachoretou, tedy člověkem, který se vzdálil světu (a do značné míry i zesvětštělé církvi) či z něho odešel, se stal Antonín z Komy zvaný Veliký (251–306). Byť původně ze zámožné rodiny, přivlastnil si výzvu Ježíše Krista z evangelijního příběhu směřovanou bohatém mládenci „prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a následuj mne“ (Mt 19,21) a rozhodl se vydat na cestu zasvěceného života. Tehdy ovšem neexistovaly významné alternativy, jak utvářet svůj duchovní život, než ty oficiální – stát se postupně knězem a biskupem. Antonín však toužil po něčem jiném. Proto se po určitém období, které strávil učednictvím u jakéhosi ctihodného starce, odebral do samoty pouště, kde údajně často sváděl duchovní zápasy se samotným ďáblem. 

Hodně dlouhý sloup

Poustevnictví či mnišství mělo velmi individuální charakter a mezi jedinci prožívajícími život v pustině mnohdy docházelo k výstřednostem. Příkladem může být Simeon Stilites (390–459), který žil nějaký čas nejprve v jeskyni, a pak dokonce na sloupu. Dvoumetrová výška sloupu mu asi připadala nízká, a tak jej postupně prodlužoval až na konečných osmnáct metrů. Tam prý strávil zbytek svého života bez řádné hygieny a s tělem pokrytým četnými a obnovovanými zraněními, která si sám způsoboval. Údajně praktikoval i náročná tělesná cvičení – opakovaně se dotýkal čelem svých nohou. Prý to dokázal více než dvanáctsetkrát za sebou!

Poustevnictví či mnišství mělo velmi individuální
charakter a mezi jedinci prožívajícími
život v pustině mnohdy docházelo k výstřednostem.

Paradoxem je, že byť se takoví lidé snažili vzdálit od světa a žít v osamění, svět přicházel k nim (podobně jako zástupy vyhledávaly Jana Křtitele na poušti) a mnoho samoty jim vlastně nedopřál. Jednak se totiž o nich po širokém okolí roznesla pověst Božích mužů, kteří se pohybují mezi nebem a zemí (nejen kvůli pobytu Stilitese na sloupu), a mnozí lidé včetně králů a císařů k nim přicházeli hledat Boží radu a pomoc. Jiní poustevníci svým životním stylem provokovali do té míry, že se neubránili pronásledování. Místní úřady na ně mnohdy podnikaly doslova hon. Obě skupiny pak oslovovaly zástupy těch, kdo se chtěli pokusit žít totéž. A tak se i pouště začaly plnit světu a církvi se vzdalujícími anachorety do té míry, že se jejich samota postupně stávala samotou společnou. 

Snaha o řád 

Zmíněný Antonín Veliký pojal v této souvislosti úmysl zorganizovat tyto rozptýlené poustevníky do společenství, které si z řečtiny vypůjčilo termín pro ulici a podle toho neslo název – laura. Jak už název napovídá, šlo o jednotlivé chatrče či jeskyně lemující „ulici“ na okraji egyptské pouště, kde jejich obyvatelé sdíleli svou samotu. V čele společenství stál opat, což byl pro změnu výraz vypůjčený ze semitské tradice s významem otec. Tato, byť stále poměrně velmi volná struktura se již v základních rysech stala základem budoucích mnišských řádů. 

Ještě dávno předtím, než se Stilites vyšplhal na svůj sloup, uvědomil si potřebu zorganizovat společenství svých následovníků mnich Pachomius (290–364). Položil základy společného života této skupiny – vytvořil pravidla přinášející do jejího života řád. Požadoval po členech přísnou disciplínu a zdůrazňoval, že aby se člověk zdokonaloval v Kristových vlastnostech (láska, pokora a odpuštění), nemůže žít sám. Tyto se totiž nejlépe rozvíjejí právě ve společenství. Společný řád také bránil excesům, které mnohdy poustevnictví provázely. Abychom si totiž první poustevníky příliš neidealizovali, kromě těch, kteří se toužili oddělit od světa a (často) zesvětštělé církve, se na pustá místa vydávali i lidé, kteří zbankrotovali, prchali před vojenskou službou, před spravedlností, případně otroci snažící se útěkem získat svobodu… Právě oni měli často pocit, že svatosti, jíž odčiní své předchozí hříchy, lze dosáhnout prostřednictvím výstředního chování. 

Podobnou cestu jako dříve Pachomius zvolil o něco později i Basileios Veliký (330–379), biskup v Kaisareji. Založil klášter v Pontu a jeho řád (Regule) se stal základem mnišství ve východní části Římské říše. Basileios se mimo jiné zasloužil i o to, že se pokoušel změnit pohled na to, jak má vypadat ono odcházení ze světa či ze společnosti. Podle něj nebylo potřeba se geograficky vzdalovat do pouště či na pustá místa, ale lidé, resp. řeholní společenství, mohli vytvořit oddělenou komunitu přímo uprostřed většinové společnosti. Proto nacházíme postupně stále více klášterů nikoliv na pustých místech, nýbrž přímo ve středu měst.

Podobný význam, jako měl Basileios pro východní část Římské říše, měl pro západní část Benedikt z Nursie (480–550). Díky úsilí významného papeže Řehoře I. (540–604) se benediktinský řád prosadil jako norma klášterního hnutí na Západě a dodnes existuje společenství, které se tímto nejstarším řádem západního křesťanství spojeným s Benediktovým jménem řídí. Jde o velmi praktickou příručku rad povzbuzujících k životu v pokoře, chudobě a poslušnosti, která se snažila ubírat střední cestou mezi strohou odříkavostí a slušnými životními podmínkami. Oblíbené biblické čtení v rámci benediktinského řádu představovala kniha Žalmů. 

Historický odkaz

Historie poustevnictví a mnišských hnutí a řádů čítá mnoho staletí a zasloužila by si mnohem více prostoru, než kolik dovoluje rozsah článku. Odrážejí se v ní rozdílné prvotní motivace, od reakcí na vývoj ve společnosti a v církvi přes touhy po zasvěcenějším duchovním prožívání až po zcela pragmatický úprk před společenskými a finančními povinnostmi a spravedlností. Rozdílné motivace se promítají i do společenského vnímání poustevnického a klášterního způsobu života, které v dějinách oscilovalo mezi obdivem a společenským přijímáním až po odmítání, posměch a pronásledování. Snaha dát těmto způsobům života formu organizace a komplexnější náplň a řád pak odráží úsilí vtisknout jim smysluplné a (nejen) společensky přijatelné nasměrování. Velmi důležitou roli hrál také pozdější evangelizační náboj některých mnišských řádů. V neposlední řadě se kláštery postupně staly místem udržování kultury a vzdělání, především v dobách po pádu Západořímské říše.

Zdá se, že dnešní doba přináší obnovený zájem napříč církvemi – i mezi protestantskými a evangelikálními, které k těmto způsobům vyjádření křesťanské víry nikdy významně netíhly – o to vyhradit si nějaký čas a trávit jej v intenzivnějším společenství s Bohem. V převážné většině nejde o touhu po poustevnickém či mnišském způsobu života. Lidé spíše pociťují potřebu si v dnešním světě oddělit pár dnů či týdnů na intenzivní společenství s Bohem. Stále více slyšíme o těch, kdo se uchylují k několikadenním meditačním pobytům do klášterů a podobných míst, či dokonce vyrážejí na duchovní poutě na posvátná místa, jako je třeba Santiago de Compostela. 

Dějiny poustevnických a mnišských hnutí nám připomínají, že tato touha je stará téměř jako sama církev. Současně nám pomáhají vnímat, jaké rozmanité formy a podoby tato touha v průběhu staletí nabrala. Snad se nám v dnešní době podaří zachovat a rozvinout to, co se prokázalo jako dobré, zdravé a podnětné, a vyhnout se tomu, co se ukázalo jako extrémní a nefunkční.

Radek Smetana, zástupce biskupa AC pro vzdělávání

NORTH J. B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. Praha: Návrat domů, 2001. 300 str. ISBN 80-7255-029-2

KLÍČOVÁ M. Vzestup křesťanství: dějiny prvních staletí církve. Praha: Návrat domů, 2009. 158 str. ISBN978-80-7255-190-3

JOHNSON P. Dějiny křesťanství. Brno: CDK, 1999. 541 str. ISBN 80-85959-41-0

SUCHÁNEK D., DRŠKA V. Církevní dějiny: antika a středověk. Praha: Grada, 2020. 3. vydání. 430 str. ISBN 978-80-247-3719-5