Musel jsem se zastavit

V roce 2022 jsem se ocitl téměř na konci sil ohledně služby pastora. Chtěl jsem odejít ze služby a nechat se zaměstnat „někde jinde“. Ten rok byl vyvrcholením mého vyčerpání, respektive to byl náraz jakoby do zdi. Měl jsem všeho dost a ztrácel jsem i chuť a radost, čehož si všímali i lidé kolem mě. Měl jsem dokonce i určitá zdravotní varování, která vysílalo moje tělo. 

Věděl jsem, že se musím zastavit. Žel to bylo v době, kdy vznikalo nové staršovstvo, a to ovlivňovalo i mé rozhodování ohledně sabatiklu. Řešil jsem v sobě otázky typu: „Co na to řekne sbor?“ „Můžu si dovolit v tom kluky ze staršovstva nechat?“ Chtěl bych podotknout, že jsem si opravdu v sobě musel vybojovat to, abych především důvěřoval Bohu. Protože jsem jasně vnímal, že sabatikl je Boží plán, a to nejen pro mě, ale i pro bratry z vedení sboru. Diskutoval jsem s nimi o tom a také jsme se společně modlili, aby sám Bůh připravil ten čas. Jednoho rána jsem se probudil a v hlavě měl slova Pána Ježíše: „Prospěje vám, abych odešel.“ Věděl jsem, že to prospěje mně, sboru i vedení sboru. Získal jsem pokoj a začátkem září 2022 jsem oznámil sboru, že nastoupím sabatikl. Důležité bylo, že jsem měl úplnou podporu celého vedení a já jsem zase vyjádřil naprostou důvěru jim, že to s Boží pomocí zvládnou. Dokonce jsem před sborem zmínil i myšlenku, že nevím, zda se vrátím zpět na pozici pastora. Byla pravdivá, řešil jsem ji uvnitř sebe. 

Sabatikl jsem nastoupil v polovině září a trval až do konce roku. Čili tři a půl měsíce. Prvních 14 dní bylo velmi zvláštních, protože jsme spolu s manželkou (která mě mimochodem velmi podporovala) „vystoupili z rozjetého vlaku“. Cítili jsme se najednou tak nějak volněji. Nic jsme „nemuseli“. Dostali jsme z Východočeské oblasti velký dar – mohli jsme si na tři týdny pronajmout obytné auto a být spolu jen my dva s mojí drahou ženou. Byly to nádherné týdny a velmi nás to občerstvilo. Modlili jsme se spolu hlavně za to, co bude s námi dál. Ale nehleděli jsme do budoucnosti, žili jsme každý den naplno. Moje duše byla občerstvována Boží přízní a radostí z „obyčejného“ života. Byl jsem moc rád, že jsem mohl skutečně pustit a opustit to napětí, zda to ještě zvládnu. 

Prvních 14 dní bylo velmi zvláštních…

Bůh ke mně nijak specificky nemluvil, jen jsem odpočíval. Ale touha pokračovat dál více a více rostla. Největším povzbuzením pro mě bylo, že to zvládli i chlapi z vedení a sbor to vnímal nakonec také dobře. Rád bych tímto chtěl povzbudit všechny své kolegy a přátele, kteří se cítí podobně, aby neotáleli. Věřte, že Bůh to zvládne společně s těmi, které dal kolem vás. Na nás je, abychom dokázali pustit otěže, které mnohdy tak pevně držíme. 

Jsem vděčný, že náš bratr biskup podporuje myšlenku sabatiklu, protože je to prospěšné a dobré. Potřebujeme to.

Já a Bůh vs. Bůh a já

Důvodem pro můj sabatikl byla moje touha být Bohu blíže a ujasnit si vizi pro sebe a pro sbor. Netušil jsem, jak může být dvou a půlměsíční sabatikl bez služby církvi a lidem prospěšný. Trochu jsem se obával tak dlouhé samoty s Bohem.

Hned od začátku jsem trávil dlouhý čas na modlitbách, při čtení Bible i knih, čtyři dny jsem strávil čas s Bohem bez lidí, bez rodiny, bez internetu. Po dvou týdnech jsem začal vnímat silnou Boží přítomnost a Bůh ke mně mluvil z Jakuba 4,8, kde slíbil, že se přiblíží k nám, pokud se my přiblížíme k němu.

A tak jsem se modlil: „Otče, přicházím k Tobě, nic nechci, za nic neprosím, chci být s Tebou jen tak v tvé blízkosti, slyšet Tě, být Ti blíže. Nechci dělat to, co je podle mě správné, ale chci tvé slovo a tvé skutky, které jsi pro mě připravil (Ef 2,10).“ Takto jsem se modlil stále dokola, očekával jsem změnu, jeho přítomnost, ne pocit, ale něco konkrétního, hmatatelného.

Jednoho rána pak Bůh ke mně promluvil: „Můj lid se nechce přiblížit ke mně. Volí si snadnou cestu skrze druhé ‚pomazané‘ řečníky, které si vybírá.“ Úplně mě šokovalo, s jakou bolestí a lítostí mi to Pán říkal. Nic podobného jsem předtím neprožil. Skončil jsem v slzách a prosil jsem o milost k pokání. 

Můj lid se nechce přiblížit ke mně.

Vždy jsem si myslel, že jsem Pánu dost blízko. Ale Pán mě vyvedl z omylu. Pokud se totiž chci přiblížit k Bohu, znamená to, že jsem mu předtím byl vzdálený.

V jeho přítomnosti pak přicházela potvrzující slova, která jsem očekával, a s nimi i nová úroveň lásky k Bohu i k církvi. Přijal jsem víc, než jsem očekával. Prožil jsem mnoho radosti jen z Boží přítomnosti. 

Do sabatiklu byla pro mě slova Žalmu 16,11 víceméně teorií. Nyní je praktikuji i se svojí ženou. Ona sama přijala skrze můj sabatikl mnohé požehnání, a to ji naplnilo větší vděčností. Spolu jsme pak vstoupili do „skutků, které nám Bůh připravil“ na cestě domů z Pochodu pro Ježíše v Praze, kdy jsme mohli pěti lidem svědčit o Bohu.

Kdybych měl shrnout přínos sabatiklu do jediné věty: Předtím to bylo já a Bůh, nyní Bůh a já. Naprostá změna! Co se týká mé absence ve sboru – Bůh mi hned na začátku pomohl oprostit se od všech povinností a sbor fungoval bez problémů. Jsem vděčný sboru i vedení AC za tuto možnost, která mě posunula na vyšší úroveň v mém osobním vztahu s Bohem. Hodně jsem si odpočinul a plný sil a inspirace jdu nadšeně dál v jeho přítomnosti. 

Více než záchranná síť

Když se zhruba před třemi lety začalo v naší církvi mluvit o možnosti sabatiklu, znělo mi to jako moc pěkný bonus a ocenění po letité duchovní práci. V tu chvíli jsem totiž stál ve službě pastora zhruba dvacet let. Jelikož se v našem prostředí jedná o poměrně novou možnost, měl jsem představu, že toho využiji, až bude „vhodná doba“. Rozumově jsem si sabatikl zařadil do škatulky „záchranná síť“ pro případ, kdy člověk cítí, že mu opravdu docházejí síly. Tohle jsem však u sebe nepozoroval. Ano, unavený je téměř každý, ale chuť pracovat na nových věcech jsem cítil větší než kdykoli dříve. 

Rozumově jsem si sabatikl zařadil do škatulky „záchranná síť“ pro případ, kdy člověk cítí, že mu opravdu docházejí síly.

Přesto jsem si vloni říkal, že bych během příštího léta tříměsíční sabatikl využil. Nepodnikal jsem v tom žádné kroky, znáte to, pořád je něco, čemu věnovat pozornost. Navíc si pastoři často vybírají dovolenou spíše „méně ochotně“ a přijít na radu sboru a oznámit „Chtěl bych si vzít tříměsíční placený sabatikl“ chce též trochu odvahy. Záměrně to tak popisuji, protože takový způsob přemýšlení nemusí být ojedinělý. I z pohledu starších sboru nebo členů může být sabatikl vnímaný jako „něco navíc“.

Dnes však sabatikl vnímám zcela jinak. Vidím jej jako nástroj pro důležité zastavení se, určený mnohem víc pro prevenci než jen pro řešení únavy a také jako investici do dalších měsíců a let. Zvládnutý sabatikl umožňuje poodstoupit od věcí a podívat se na svůj život, vztah s Pánem, rodinu a církev úplně jinýma očima.

V mém případě dalo věci do pohybu náročné období ve sboru na přelomu roku, kdy jsem pak s chutí přijal nabídku rady sboru využít možnost sabatiklu. Aby takový čas dával smysl, bylo nutné si na počátku pojmenovat konkrétní cíle. Těmi byla pro mě jednak určitá rekonvalescence po náročném období, jednak sebereflexe týkající se vlastního života, rodiny a služby a v neposlední řadě rovněž prohloubení vztahu s Bohem. Zpětně mohu říct, že jsem vděčný, že sabatikl v každé z těch oblastí přinesl ovoce. A co víc, byl to vlastně jen začátek něčeho, co pokračuje dodnes. 

Na tom, že ty tři měsíce nebyly promarněným časem, se z mého pohledu podílely hlavně tři věci: od prvního dne jsem měl nový režim, jehož nedílnou součástí byl čas s Pánem. Vlastně jsem strávil obrovské množství času pravidelnými procházkami po nedalekém lese, což byl můj čas odpočinku, modliteb, rozjímání a uctívání. Navíc mě v tom podporovala jak moje Hanka, tak děti. A právě během těchto procházek se odehrálo několik zcela zásadních osobních zastavení, setkání s Pánem i povzbuzení. Tam probíhala i Bohem inspirovaná sebereflexe. 

Druhou významnou součástí bylo doprovázení externími lidmi. Během sabatiklu jsem měl sérii setkání se supervizorem a několik setkání s mým přítelem ve službě. Tato setkání spojená s četbou dvou knih přinášela drahocenné podněty, které jsem pak znovu zpracovával na zmíněných procházkách s Bohem.

Třetí klíčovou věcí byl prostor, který mi poskytli lidé kolem mě. Pravidelně totiž na našich bohoslužbách sedím jako pastor v první řadě. Před odchodem na sabatikl jsem ve sboru oznámil, že teď budu tři měsíce vědomě sedět minimálně ve druhé řadě a vyjadřuje to následující: Prosím, pokud něco potřebujete, obraťte se na jiné služebníky, starší a mého zástupce. Všichni to celý čas plně respektovali, a navíc skvěle zvládli i veškerou nutnou agendu! V tom jsou lidé v našem sboru i rada sboru naprosto skvělí. 

Jsem za ty tři jarní měsíce velice vděčný. Zvládnutý sabatikl je cennou investicí do budoucnosti jak pro samotného člověka, tak pro jeho rodinu a sbor. Je to investice, která se bohatě zúročí.