„Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématem aktuálního čísla časopisu je služba potřebným dětem. I přes relativní blahobyt v naší společnosti je stále spousta těch, kteří jsou odkázáni – alespoň částečně – na pomoc druhých. A když ne u nás, tak v mnoha zahraničních zemích určitě. A kdo jiný než křesťané by měl být vnímavý na potřeby lidí okolo nás? Z toho důvodu se pokusím o obecnější úvahu na téma „pomoc potřebným“. 

Před pár dny mne na sociálních sítích zkontaktoval neznámý člověk a vylil mi své srdce ohledně toho, co prožívá. Takových lidí mi píše více a často jsou to podvodníci. Tento však nechtěl peníze ani jinou hmotnou pomoc, prožíval trápení na duši. První, co v takových situacích dělám, je snaha napojit ho na nějaký blízký sbor. Sdělil mi, že sice do sboru chodí, ale pastorační služba tam nefunguje. Neměl s kým by svá trápení sdílel. 

Nebylo to poprvé, kdy mi napsal někdo takový. Čas od času se ozvou lidé s různými psychickými handicapy a jejich společným jmenovatelem je skutečnost, že v církvi nenaleznou pomoc. Ttak oslovují různé duchovní na sociálních sítích a prosí o modlitby. Na druhou stranu, pár z nich jsem měl možnost poznat trochu více osobně a vím, že je někdy těžké s nimi vydržet. Některým se dokonce podařilo docela dobře „rozložit“ místní společenství. To však nesnímá utrpení, kterým procházejí, a křesťané by měli hledat způsoby, jak pomáhat i těmto lidem. 

Evangelista Matouš píše ve známém Ježíšově „kázání na hoře“ o lidech, které označuje jako „chudí duchem“. Lukáš to poněkud zjednodušuje a nazývá je prostě „chudí“.

„Slovo chudý má v Písmu ovšem široký smysl, jistě jsou míněni ti, kdo jsou materiálně chudí, ale na jiných místech Písma jsou jiné významy tohoto slova. Jsou to ti, o kterých bychom řekli, že už jim zbývá jen doufat v Boha – lidé utlačovaní, nemocní, věznění, lidé zbavení práv a bezmocní. Jich se zastával Hospodin ústy proroků Staré smlouvy a jim je také určena Ježíšova radostná zvěst.“(J. Vokoun, Lukášovská kázání). 

Lidí strádajících různými způsoby je v dnešní společnosti mnoho. Navzdory vyspělé lékařské péči, štědrým sociálním dávkám a nízké nezaměstnanosti je pořád příliš mnoho lidí, kteří kvůli svému znevýhodnění prožívají bolest a utrpení. Připomíná mi to Ježíšova slova „Vždyť chudé máte stále kolem sebe“ (Mt 26,11). Pokud výraz „chudí“ chápeme v jeho širším významu, jak bylo uvedeno výše, představuje tato skutečnost obrovskou výzvu pro církev. Být chudým tedy představuje širokou paletu potřeb a patří tam i lidé různě duševně strádající, jak jsem zmínil v úvodním příběhu. 

Je zajímavé podívat se na výčet duchovních darů (charismat), jak je apoštol Pavel uvádí v listu Římanům a v 1. Korintským: dary „služby“, „povzbuzování“, „péče o trpící“ (Ř 12,7–8), dále pak specificky „služba potřebným“ (1K 12,28). V tomto výčtu darů se jeví, že je autor řadí od nejvýznamnějších (apoštol) po nejméně významné (dar jazyků). Pokud pořadí opravdu znamená důležitost, pak stojí za povšimnutí, že „služba potřebným“ je uvedena před darem „řízení církve“. Všechny uvedené dary mají co do činění s lidmi v rozličných potřebách a nouzi. Bůh tedy zmocnil církev k tomu, aby sloužila lidem, kteří jsou různými způsoby „chudí“. 

Z historie církve je znám muž jménem Laurentius (asi 230–258). Byl ustanoven jako papežův diákon, dostal na starost pokladnu a také proslul svou péčí o chudé. Za vlády císaře Valeriána propuklo pronásledování křesťanů, papež Sixtus II. skončil mučednickou smrtí a Laurentia císař vyzval, aby odevzdal všechny poklady církve. Ten se na tři dny odmlčel, pak vybral veškerý obsah pokladny a všechno rozdal chudým. Nakonec zástup chudáků přivedl před císařského úředníka se slovy: „Hle, toto jsou poklady církve.“

Příběh dokazuje nejen to, jakou úctu chovala raná církev k chudým a potřebným, ale rovněž i to, jak tato církev systematicky a programově o chudé pečovala.

Příběh dokazuje nejen to, jakou úctu chovala raná církev k chudým a potřebným, ale rovněž i to, jak tato církev systematicky a programově o chudé pečovala. Pokračovala v tom i v dalších staletích, když už nabývala určitého politického vlivu. Nicméně za vlády císaře Juliána Odpadlíka (361–363) došlo opět k pronásledování křesťanů. Císař Julián, přestože byl proti křesťanství, obdivoval efektivitu a dosah jejich charitativní činnosti. Uvědomoval si, že právě tato činnost přitahovala mnoho lidí ke křesťanství. Křesťanské komunity tehdy organizovaly sbírky, aby pomáhaly chudým, vdovám, sirotkům a nemocným. Pomoc nebyla omezena pouze na křesťany, ale zahrnovala i pohany. Křesťané zřizovali nemocnice a domy pro staré a opuštěné, což bylo jedním z raných příkladů institucionální charitativní péče. Dochované historické spisy uvádějí, jak se císař rozhořčil, že církev „pomáhá nejen svým, ale dokonce i pohanům“. Nařídil tehdy pohanským kněžím, aby o potřebné lidi pečovali podobně jako křesťané, to ovšem moc nefungovalo…

 Pokračování článku si můžete přečíst v únorovém vydání Života v Kristu, viz sekce Předplatné.