„Jano, oslov je, modli se s nimi.“
„Dobře, Pane.“ Sedla jsem si na zem a děti samy se na mě začaly lepit. Poprvé v životě se modlily. Slíbila jsem, že přijdu znova. Nevěřily tomu, mají zkušenost, že dospělí jen slibují, a nic. Já jsem ale přišla ještě několikrát…
Jani, na zářijové pastorálce o zakládání sborů jsi představovala svou službu potřebným dětem v Benátkách nad Jizerou. Člověk tvé vyprávění sledoval se zatajeným dechem. Než se ale služba rozvinula do současných rozměrů, musela se Jana Hrehová v nějakém momentě svého života potkat s Ježíšem…
Nepocházím z křesťanské rodiny, ale věřím odmalička. Měli jsme doma Ježíšův obraz, jak je v romských rodinách běžné. Romové v Boha věří, ale žijí si po svém. Víra v Boha a mluvení s ním ke mně odmala patřilo, neznala jsem však Bibli. Až ve třiceti letech jsem díky svému manželovi přišla do CB, začala Bibli číst a můj vztah k Bohu se stonásobně prohloubil. Opravdu mě „obracel“, musela jsem zahodit svoji pýchu a přiznat si, že moje srdce není dobré. V CB jsem viděla službu dětem a rodila se ve mně touha říkat o něm dětem, které ho neznají.
Sedm let intenzivně chodíš s Pánem. Jak ses dostala do AC?
Mám ráda lidi v CB, ale nenašla jsem tam úplné porozumění pro svou službu. Jednou jsme jeli na romskou konferenci do Děčína, kde ke mně mluvilo snad všechno. Výzvu jsem celou probrečela a došla k rozhodnutí, že chci do AC, že CB nám dala, co nám mohla dát, ale teď je čas se posunout dál, „přesadit do jiného květináče“. 15. prosince 2024 jsme byli ustanoveni jako stanice děčínského sboru AC.
Strašně moc chci lidem říkat, že Ježíš je, chci sloužit dětem, kterých se lidi bojí. Takovým těm fakt „zmetkům“ zlobivým, budoucím vězňům, recidivistům. Dětem, které mají první sexuální zkušenosti v šesti sedmi letech, které místo večerníčku sjíždějí porno, ze kterých nemůže vzejít nic dobrého. Čím víc si všímám míst, kterým se lidé vyhýbají, tím více mě to tam táhne. Jsem těm dětem podobná, mám orvané džíny, poslouchám rap, ale křesťanský. Jsem jedno nich.
Čím víc si všímám míst, kterým se lidé vyhýbají, tím více mě to tam táhne.
Pamatuješ na začátky Klíčů a klíčků?
Spolek existuje dva roky a letos v dubnu to budou tři roky, co jsem poprvé vyšla mezi děti. Manželovi jsem říkala, že bych moc ráda pracovala s dětmi, ale on mi to hned nedovolil. Počkala jsem, a když jednou řekl: „Ano, můžeš,“ hned jsem letěla ven. Bylo to zrovna 30. dubna. V parku v Bezně, naší vesnici, byla hromada dětí. Samy se na mě „lepily“. Povídali jsme si, modlili se. Jednou jsme seděli v kruhu, lámala jsem chleba a podávala jim. Učila jsem je, co je tělo Kristovo, že se Ježíš zlomil za nás na kříži. Tak začala naše služba a z pár dětí se staly Klíče a klíčky, Jesus school.
Dovedu si představit, že u parku nezůstalo a vzala jsi děti i do církve.
Přesně tak. Po čase jsme je začali brát každou neděli na shromáždění. Vozili jsme je v pěti autech. Sbor CB v Benátkách je trošku tradičnější a lidi zírali, jak jim tam pobíhalo dvacet romských dětí. Mě to vzrůšo bavilo, přiznám se. Děti byly celé natěšené, bezprostřední a užívaly si to. Časem jsem si ale uvědomila, že mají mezery ve vzdělání, chování, způsobech, že nevěří, že jsou vzácné, že mohou něco dokázat, a došlo mi, že nestačí být s nimi jen jednou dvakrát týdně. Je potřeba to rozjet víc. Hodně jsme se za to modlili.
A tak jste založili Klíče a klíčky…
Nevěděla jsem vůbec nic o spolcích, neziskových organizacích, dotačních programech. Byla jsem v tom negramot. Bůh ke mně mluvil, abych založila spolek. Začala jsem se pídit po tom, co to je, jak to funguje, navštívila jsem křesťanské právníky v Lysé nad Labem. A založili jsme spolek s názvem Klíče a klíčky, který k nám fakt sedí. Svobodná vůle je totiž klíčem k otevření nebeských bran a láska je rozhodnutí.
To vypadá tak romanticky, jednoduše. Takže už jen samá pozitiva.
Kéž by! Naopak začalo velmi náročné období. Pracovala jsem na tři směny, tragicky mi zemřela maminka, učila jsem se na maturitu. Aby toho nebylo málo, diagnostikovali mi neuropatii, progresivní nevyléčitelnou nemoc. Můj tatínek byl na vozíku, v prosinci zemřel… Bylo to náročné, ale člověk ví, že to útočí ten zlý. Je jasné, že budou zkoušky, a já se rozhodovala, zda do toho půjdu, zda mi Bůh a ty děti za to stojí. I když jsem měla bolesti, i když jsme zařizovali pohřeb, i když jsem maturovala, stejně jsme šli ven k těm dětem. Silně jsem si uvědomovala, jak zlý nechce, aby uvěřily. O to více je třeba ty děti zasáhnout!
To tedy byl nápor, ale ty ses nevzdala. Jak práce pokračovala?
Rozhodla jsem se zkusit dotační program, zpracovala jsem žádost a čekala. Dlouhé měsíce se nic nedělo. Pracovala jsem ve Škodovce, kvůli nemoci mě dali ze zdravotních důvodů na průměr a já měla čas se dát do pořádku. Cvičila jsem, pracovala s dětmi a rozhodovala se, zda se vrátit, nebo ne. Spolek a dotace, to je těžká nejistota. Vyjde to, nevyjde? Když měsíce nepřicházelo vyjádření, modlila jsem se: „Bože, co po mně chceš?“ A podala jsem ve Škodovce výpověď. Za týden přišlo vyrozumění o schválení dotace. Jen na okraj, jsme spolek bez jakékoliv historie! Rozdělit se mělo 150 milionů, podaných žádostí bylo 401. A nám to vyšlo! Bůh se k nám přiznal. Neměla jsem žádná zadní vrátka pro případ, že to nevyjde, ale Pán je věrný.
Krásný zázrak! Díky dotaci jste tedy mohli program rozjet ve větším. Kdy a kde?
Ano, z deseti patnácti dětí jich najednou máme cca sto padesát ve věku 0 až 18 let plus některé dospělé. Rozjeli jsme službu celým rodinám. Klíče a klíčky jsou teď občanskoprávní organizace. Pomáháme lidem s úřady, dokumenty, povoleními. Snažíme se jim vnášet do života řád, aby byli plnohodnotnými občany. Máme i učitelku. Skutečně fungujeme jako Jesus school, děti se k nám chodí učit. Provozujeme hudební, divadelní, sportovní kroužek. Dva roky boxuji, tak učím box. Zároveň máme pravidla – děti nesmí mluvit vulgárně, zneužít box venku, musí chodit do školy. Jednou měsíčně jezdíme i k mému trenérovi do Boleslavi, který je trénuje zadarmo. Děti se tak učí rozdíl mezi sportem a agresí. Jsme volnočasové centrum, kde najdeš všehochuť. Dětem vaříme, když víme, že nejedly, a dospělé vařit učíme. Založili jsme ošatník, second hand, vše je zadarmo, vezmi si, ale také něco přines. Dávám si dost záležet, aby vše nedostali naservírováno, ale aby v tom byly „jejich ruce“. To je to, co mění životy.
V létě, o dovolených určitě nemáte pauzu, že?
Nemáme, no. Organizujeme tábor pro šedesát dětí, které nemají spacáky, karimatky, nic. Přišla mi tam i holčička bez mikiny, bez tepláků. Některé děti se svrabem, zavšivené… A co s tím teď, že? Prostě bude tábor. My vedoucí jsme byli doktory, maminkami, vším, co děti potřebovaly, aby měly nádherný tábor plný zážitků. Některé děti třeba poprvé v životě stály ve vodě. Učili jsme je plavat, vařili s nimi na ohni, měli jsme duchovní programy. Četla se jim pohádka před spaním, to vůbec neznají.
Bez podpory manžela bych to ale nezvládla, pouze spolu tvoříme celek. Také můj věrný přítel Gabriel Červeňák je po celou dobu se mnou jako učedník. Uvěřil, přinesl to světlo domů a obrátila se celá jeho devítičlenná rodina. Jeho maminka Anežka teď u nás i pracuje a její manžel je také velké svědectví. Gabriela Adášková odešla z CB a rozhodla se sloužit u nás, romské děti ji provází už léta a některým se stala i pěstounkou. Skvělé je, že většina lidí, co kdy v Klíčcích nějak fungovali, byli nevěřící. A vždycky je to přivedlo na kolena a uvěřili. Příkladem je třeba učitelka Lucka Kopecká, která k nám přišla ze školy v Bezně. Vím, že není náhoda, ale že je to od Boha, když k tobě přijde učit Romka, která shodou okolností ty děti učila na základce, zná je a má s nimi vztah, a přitom je sama nevěří. Během dvou měsíců přijala Krista a čtyři měsíce nato si ji Bůh vzal k sobě. Hanička, naše nynější učitelka, také přijala Krista. Klíče a klíčky jsou normální lepidlo pro lidi z ulice, co se cítí nehezcí, nechtění, hloupí, odložení, neschopní cokoliv v životě dokázat. U nás mají místo a Ježíš mění jejich srdce. K nám přijdeš špinavý, zarostlý, zavšivený, otrhaný a vylezeš jak ze salonu. Krásný, čistý, zářící. To je Boží dílo, ne moje práce.
K nám přijdeš špinavý, zarostlý, zavšivený, otrhaný a vylezeš jak ze salonu. Krásný, čistý, zářící.
Rostoucí služba vyžaduje zázemí. Jak jste na tom s prostorami?
To souvisí s mou touhou opravdu Boha slyšet, mluvit s ním. Pane, nechci nic než Tě slyšet a vědět, kdy ke mně mluvíš. A to se děje. Bůh ke mně mluví různými znameními a mám prorocké sny, živé sny, vytržení ve snech. Tak se stalo, že když jsme pracovali v Bezně, začala jsem vnímat, že mám jít dál. Jednou v sobotu jsem vyšla z domu a uviděla neznámé děti: „Odkud jste?“ „Z Dětského domova z Krnska.“ „Je sobota, vy tady jste u někoho?“ „Ne, my jsme utekli.“ Zavezla jsem je zpět a začali jsme spolupráci s dětským domovem, která je teď žel na bodu mrazu, tam to není úplně priorita.
Další příběh. Přišla holka, čepici naraženou na nose, nebylo jí vidět do očí. Mluvila jako nadopovaná prášky a že ztratila pětistovku. Říkala jsem si, kde by 13letá Romka vzala tolik peněz? Doma jsem se při mytí nádobí modlila a najednou přišel můj syn a naše dvě další děti, že našli pětistovku. Zasmála jsem se a že vím, komu patří. Někdo mi poradil, že ta holka bydlí v Žabicích, 10 km od Bezna.
Ulice, na které bydlí, je doslova konec světa. Hromady odpadků, tak na dvacet velkoobjemových kontejnerů. To si nedovedeš představit. Tam je budova, bývalý vězeňský objekt, tedy s temnou duchovní minulostí. Tady nemůžou bydlet lidi! A bydlí. Vevnitř všechno omlácené, bez světla, zatuchlé. Čtvrt hodiny jsem bouchala na dveře, až se na škvírku otevřely a za nimi osm holčiček. Vůbec nekomunikovaly, jen kývaly hlavou. „Ty jsi ztratila peníze?“ Kývla, že ano. „Natálko,“ podívala se mi do očí, „věříš Bohu?“ Kývla, že ano. „Tak Bůh ti vzkazuje, že na tebe nezapomněl.“ Podala jsem jí pětistovku a dnes je to dva a půl roku, co tam sloužíme a připravujeme lidi ke křtu.
Celá naše služba je jedno velké vykročení z komfortní zóny. Ale k prostorám. Když jsme měli sedmdesát dětí, nabídla jsem starostovi Bezna, že se budu věnovat dětem z ubytovny, ale že potřebuji prostor ke scházení. Půjčil nám klíče od školy.
Dost dobře si nedovedu představit, jak mohla fungovat vaše koexistence se ZŠ. Neskřípalo to?
Ze začátku to fungovalo, my jsme do školy přicházeli odpoledne po vyučování. Naše děti už ledacos uměly, protože se scházely u nás doma, třeba i dvacet romských dětí. Učili jsme se, povídali, zpívali, chválili, jedli společně. Nyní už ve škole nejsme, protože jak předpokládáš, když tam chodilo dvacet třicet romských dětí a něco se zničilo, bylo to vždy na nás. Řekla jsem si, že to nemáme zapotřebí, že je radši vezmu zpátky k sobě domů. Zároveň jsem ale cítila, že nás Pán Bůh někam volá. Můj tým, když slyší taková slova, se chytá za hlavu, jaký upgrade služby přijde. (smích) Říkám, sladovna v Benátkách! To je jedno z nejhorších romských ghett. Obyvatelé města dokonce sepisovali petici za zrušení sladovny. Pošta se tam bála jezdit a lidé místo obcházeli obloukem.
Klíče a klíčky spolupracují s OSPOD, s probační, s policií, ví se o nás, že máme výsledky. Děti se začaly zlepšovat, chodit pravidelně do školy, a tak postupně mizely z hledáčku OSPOD. Najednou se o naši práci začaly zajímat státní instituce, až mě oslovil probační, zda bychom nemohli začít fungovat ve sladovně v Benátkách. „Já na vás čekám, takže říkám ano.“ A pracujeme tam.
To si tak přijdeš do sladovny, řekneš: Ahoj, já jsem Jana, a všichni tě nadšeně vítají…
Nechtěla jsem, aby nás brali jako sociální službu a mě jako namyšlenou fiflenu ze sociálky. A tak jsem jednou v zimě vlezla do každého bytu té budovy. Představila jsem se jako křesťanka a misionářka, a že chci pracovat s jejich dětmi. Oni tam bujaře popíjeli, ale přijali mě. Nikdo mě neodmítl. Některé děti mi doslova skočily do náruče. Chtěla jsem, aby věděli, že jsem obyčejná holka, a také jsem byla zvědavá, zda je to tam tak děsivé, jak se říká.
A je?
No, pro mě ani ne. (smích) Majitel sladovny si přál, aby tam působila nějaká neziskovka, tak nám poskytl prostory. Sice bez topení, ale je to naše a my se učíme být vděční. Topíme si přímotopy. Zútulnili jsme si to tam, máme třídu, kde děti doučujeme. Na zdi kříž, biblické verše, fotky z táborů, chat, různých akcí a výletů.
Pořádáme tam i bohoslužby, běžně pro čtyřicet až padesát dětí. Budujeme dětský sbor. To je skvělé, ale dospělí mi hrozně chyběli. Potom nastalo to těžké období, kdy jsem během šesti měsíců od června teď do prosince pohřbila Lucku, nejlepší kamarádku a učitelku, svého bráchu a ke konci tátu. A pak přišlo ustanovení naší stanice. To byl těžký porod…
Jednou mi ve sladovně Bůh řekl: „Chceš lidi?“ „Chci.“ „A na čem budou sedět?“ No jo, nutně potřebujeme židle! Do toho volá školník, zda nechceme vyřazené židle. Chtěli jsme, samozřejmě. Byla bohoslužba a ani jedna židle nebyla prázdná! Začali k nám proudit i dospělí. Dnes na bohoslužbě kolikrát sedíme i na zemi, protože je židlí opět nedostatek…
O kolik lidí se jedná, plus minus?
Místnost je malinká a bývá nás v ní mezi dvaceti až sedmdesáti. V Bezně se obrátila komplet celá rodina, která s námi slouží, teď je v procesu obrácení celá rodina ze sladovny a další v Žabicích. To jsou rodiny třeba s deseti dětmi. Když se obrátí jedna taková rodina, ona už to světlo roznáší dál. A já můžu zase popojít. Když jsem týmu oznámila, že mě Pán zase někam volá, oni, že to už si dělám legraci. Zajeli jsme do Milovic na ubytovnu a další čtyři ženy slyšely poprvé o Kristu a hned začaly chodit.
Jen abychom se v tom všem zorientovali. Začali jste ve škole v Bezně, pokračujete ve sladovně v Benátkách…
Z Bezna s námi dnes všichni jezdí do Benátek. Do Žabic jezdíme zvlášť, to je práce na nohou a v terénu, děláme skupinky přímo v osadě. Fungujeme v Benátkách, kde máme prostory. Sladovna je zázrak. O místě, za jehož zrušení se psaly petice, se najednou přestalo mluvit. Přestalo se tam dít tolik zla. Dokonce nám za naši práci poděkoval sám starosta! Snažíme se evangelizaci a víru předávat ven přirozeným způsobem, a přitom ukazovat i romskou menšinu jiným způsobem, než jak ji lidé znají. Když se v Mladé Boleslavi konal Festival kultur, vzali jsme s sebou kříž, děti zpívaly, chválily. Za nás to byla naprosto regulérní evangelizace. V prosinci nám v Benátkách povolili stánek na vánočních trzích. Děti opět zpívaly, chválily, nabízeli jsme Bible… A město nám přislíbilo postavit přenosný prostor v podobě unimobuněk. Tak uvidíme, zda slib dodrží.
Jani, jak jsi docílila toho, že děti začaly chodit do školy, nemluví sprostě…?
Musíš mít hodně trpělivosti a věrnosti ve službě. Zároveň je to velmi individuální. Ale proces výchovy je opravdu dlouhý. Je to neustálá práce, kdy s nimi musíme jednat jako se sobě rovnými. Dítě má velkou potřebu pochopit zodpovědnost, ty mu musíš dávat najevo, že je vzácné, že je plnohodnotným člověkem, důležitým pro společnost. Učíme je, co je cool a co ne. Žvanit s cigaretou v ústech umí každý, ale není to cool. V boxu máme heslo, že poslat člověka k zemi umí každý, ale málokdo ho dokáže zvednout…
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst po zakoupení únorového čísla ŽvK v sekci Předplatné.
www.kliceaklicky.cz
janahrehova@kliceaklicky.cz
číslo účtu: 315172851/0300
