„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.“ (Adolf Heyduk, Dědův odkaz)

Drazí čtenáři,

pokud se zeptáte průměrného Čecha na to, co je to štěstí, je pravděpodobné, že vám odpoví slovy výše uvedené básně. (Známou repliku z této básně proslavil film Škola základ života). Heyduk zde popisuje štěstí jako něco prchavého, neuchopitelného, něco, za čím nemá smysl se honit, protože nám vždycky nakonec unikne: „Štěstí vlašťovice družně švitořivá, z římsy okenečkem v síňku se ti dívá, dřív než na hnízdečko stéblo jí chceš dáti, juž ti u souseda počne štěbotati.“

Přes to všechno idea štěstí hraje v lidském životě obrovskou roli. Všichni se honíme za nějakou formou štěstí, ať už si pod tím pojmem představujeme cokoli. Navzdory roli štěstí, které jako lidé tak vysoce oceňujeme, v Bibli se tento pojem, alespoň ve formě blízké našemu chápání, nevyskytuje. (Proto jsem jako úvodní text zvolil známou báseň místo obvyklého biblického verše). 

O štěstí chci psát z několika důvodů: je obvyklé, že štěstí se mnohým lidem stává životním cílem. Mluvíme o „honbě za štěstím“. Nabízí však křesťanství šťastný život? Není honba za štěstím spíše modlářství? A do třetice – jak tedy zacházet s pojmem štěstí? Můžeme jej v naší víře někam zařadit, případně, má pojem „štěstí“ nějaký přijatelný ekvivalent? 

Zdá se, že pojem osobního štěstí se dnes jeví důležitější než kdy jindy. Doktor Martin J. Stránský, známý neurolog a publicista, poukazuje na to, že zatímco ještě nedávno lidé o štěstí usilovali, dnešní generace je považuje za „všudypřítomné právo“. Problém vidí v tom, že „vnímání štěstí jako práva na rozdíl od odměny získané dosažením reálného cíle vytváří falešná očekávání a potlačuje normální chování“.

V podobném duchu mluví i současná izraelská filozofka Eva Illouz, která napsala, že štěstí se stává předmětem obrovského byznysu (literatura, kurzy, různé doplňky stravy, a dokonce i mobilní aplikace), a v této souvislosti používá termín „happychondr“ jako označení pro typ lidí, kteří jsou nezdravě posedlí otázkou vlastního štěstí. 

Protože se křesťanství začalo masově šířit v prostředí antické kultury (a Nový zákon byl napsán řecky), podívejme se nejprve na to, jak tehdejší společnost pojem štěstí chápala. Téma lidského štěstí představovalo zájem ze strany významných filozofů, kteří je ovšem chápali různými způsoby. 

Klasická řečtina používala pro popis štěstí dva důležité výrazy: eudaimonia a makarios. Protože druhý uvedený pojem představoval štěstí a blaženost bohů, pro běžného člověka nedosažitelné (s malými výjimkami pro různé hrdiny – např. u Homéra), filozofové rozpracovávali pojem lidského štěstí eudaimonia. Například podle Aristotela je eudaimonia dosažitelná pro člověka, který usiluje o morální ctnosti, zatímco Epikúros chápe štěstí jako absenci fyzické bolesti a duševního neklidu, zejména strachu. Aristoteles tedy vnímá eudaimonii jako aktivní přístup k životu, usilování o ctnosti, Epikúros ji definuje spíše pasivně (vyloučení překážek k dosažení štěstí). Pojmem makarios se nezabývali, protože tato forma štěstí přináleží pouze bohům, kteří žijí odděleně od lidí. 

Pojem eudaimonia můžeme zkusit porovnat s biblickým konceptem šalom. Stručně řečeno, ideál štěstí v chápání filozofů představoval lidské snažení, ať již ve více aktivní formě (Aristoteles), či spíše pasivní (Epikúros). Naproti tomu biblické šalom představuje zcela jiný koncept: je darem od Hospodina a znamená více než „pokoj“ či „mír“: šalom je kolektivní stav dosažený skrze Boží zásah, spravedlnost a harmonii mezi lidmi i stvořením a Židé věřili, že skutečný šalom nastolí až Mesiáš.

Šalom je kolektivní stav dosažený skrze Boží zásah, spravedlnost a harmonii mezi lidmi i stvořením a Židé věřili, že skutečný šalom nastolí až Mesiáš.

Zajímavé je pojetí štěstí v Novém zákoně: zatímco výraz eudaimonia není nikdy použit, častokrát se setkáme s druhým výrazem pro štěstí – makarios. Známé je použití tohoto slova v Ježíšových blahoslavenstvích. Vlastně všechny výskyty makarios v Novém zákoně jsou překládány jako „blahoslavený“, případně „blažený“. Pán Ježíš a apoštolové tedy vnímali zaslíbení štěstí v té vyšší rovině, božské blaženosti. (Jedinou výjimku tvoří apoštol Pavel ve Sk 26,2, když se považuje za šťastného – makarion – že se smí obhajovat před králem Agrippou.)

Pro porozumění otázce štěstí v praktické rovině je dobré zabývat se podobnými pojmy uvedenými v Novém zákoně. Myslím, že se nabízí minimálně těchto pět: 

Spokojenost: při několika příležitostech jsme vybízeni k tomu, abychom byli spokojeni s tím, co máme, a nehnali se za bohatstvím a přepychem (L 3,13; Fp 4,11; Žd 13,5). Taková spokojenost pak může představovat cestu ke šťastnému životu.

Radost: radovat se můžeme i ve chvílích, které bychom asi nepovažovali za chvíle štěstí – například různé těžkosti či pronásledování. Věřím tomu, že Ježíš byl nejradostnějším ze všech lidí. I my se máme za všech okolností radovat (Fp 4,4). Zatímco štěstí není v našich rukou, radostný postoj k životu je něčím, co se lze naučit. Navíc Duch svatý je i Duchem radosti (Ž 45,8; Iz 61,3). 

Pokoj: s příchodem Pána Ježíše se začal naplňovat starý ideál šalom. Ježíš nám dává pokoj, který je odlišný od tohoto světa (J 14,27). Pokoj je předmětem našeho poselství (Ř 10,15) a také i součástí mnoha formulí požehnání i pozdravů. A opět – pokoj, který „vládne v našich srdcích“ (Fp 4,7), daleko převyšuje to, co svět nazývá štěstím. 

Láska: o důležitosti lásky pro život není třeba se rozepisovat – to je obecně známo. I výše uvedený doktor Stránský zdůrazňuje důležitost dobrých vztahů jako základ lidského štěstí. 

Smysl života: zatímco současné myšlení učí, že život má takový smysl, jaký mu sami dáme, v křesťanství je smysl bytí úzce spojen s následováním Ježíše a životem podle Boží vůle. Pro život, který bychom nazvali šťastným, je důležité vědět, že jdu správným směrem. 

Z hlediska učení Nového zákona se pak osobní štěstí jeví spíše jako vedlejší produkt správně zaměřeného života, rozhodně ne jako jeho cíl. Nejde tedy o to, abychom se „hnali za štěstím“, tedy byli jako výše uvedení „happychondři“, ale abychom skrze následování Ježíše usilovali o život podle jeho vůle. Když budeme mít správně nastavené hodnoty a životní priority, věřím, že budeme moci zakoušet i štěstí. I když ne vždy to bude štěstí tak, jak si je představuje tento svět, protože nedílnou součástí lidské zkušenosti je občas i bolest a utrpení, ale v každém případě půjde o vyšší štěstí, makarios, na které podle řeckých filozofů měli nárok pouze bohové. 

A proto se nehoňme za tou pověstnou „zlatou muškou“, ale žijme tak, aby ve svůj čas mohla na naši hlavu usednout sama.

Úvodní obrázek: pixabay.com