„Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.“ (2Tm 1,6)

Drazí čtenáři,

počátkem měsíce června si připomínáme letnice, jeden ze tří nejdůležitějších svátků. Jeho význam je spojen nejen se vznikem historické církve, ale úzce souvisí i s naší – Apoštolskou církví. Patříme k tzv. letniční církvi, tedy hnutí, které vzniklo na počátku minulého století a úzce se vztahuje k významu letnic a roli Ducha svatého v životě církve i jednotlivce. 

Seslání Ducha svatého, tak jak je zaznamenáno v knize Skutků apoštolských, není událostí, která by se odehrála izolovaně, bez souvztažnosti k Božímu plánu záchrany. V souvislosti se zmiňovanou událostí ve Skutcích apoštol Petr cituje proroka Joele a den letnic chápe jako naplnění tohoto proroctví. Ve skutečnosti prorockých předpovědí o seslání Ducha je ve Starém zákoně celá řada. 

Dar Ducha svatého je tedy jedním z centrálních zaslíbení Písma a lze jej chápat jako vyvrcholení velikonočních událostí. Vzkříšený a oslavený Pán posílá na své učedníky slíbeného „Utěšitele“, „Přímluvce“, „Ducha pravdy“ (J 16,7.13) a „zaslíbení od Otce“ (Sk 1,4). V našem prostředí se vžil výraz „křest v Duchu svatém“ (Sk 11,16). Křesťanství bez této zkušenosti je tedy neúplné. Proto se někdy používá termín „plné evangelium“ jako zvěst zahrnující důraz na přímou a osobní zkušenost s Duchem svatým. 

Křesťanství v dějinách bylo úspěšné jen díky tomu, že Ježíšovi učedníci žili a sloužili v moci Ducha. Jedině ta probuzenecká hnutí, která kladla důraz nejen na teologii, ale i na moc Ducha svatého, se ukázala jako životaschopná. Tam, kde se moc Ducha začala vytrácet, církev přestávala růst a pozvolna upadala do teologických sporů. 

Tento trend můžeme vidět dodnes: zatímco církev na Západě pozvolna ztrácí své pozice (především církev historická, reprezentovaná tradičními denominacemi), křesťanství v mnoha oblastech Afriky, Asie, Jižní a střední Ameriky má rostoucí tendenci. To se promítá i v Evropě – imigranti z těchto regionů zakládají sbory, které prokazují růstový potenciál i v evropských podmínkách. Jde především o sbory letničně-charismatické, tedy ty, které kladou důraz na zkušenost s Duchem svatým. 

Abychom nezůstali jen u pouhého konstatování známých faktů, zamysleme se nad konkrétními výzvami s tím spojenými. Věřím, že není Boží vůlí, aby církev v Evropě živořila. Je možná obnova. Existuje řada různých, více či méně úspěšných programů zaměřených na obnovu církve a sborů (v naší církvi je to zejména program Church Life), ale zkusme hledat kořen a podstatu problému.

Jelikož církev popisovaná v Novém zákoně byla většinou na vzestupu, nenalezneme mnoho informací o její obnově. Spíše se musíme zaměřit na rovinu jednotlivců. Věřím, že jednu z modelových situací objevíme v životě Timotea, blízkého spolupracovníka apoštola Pavla. Z Pavlových listů o něm víme, že ztrácel odvahu a horlivost, a proto mu jeho starší mentor radí, aby „rozněcoval oheň Ducha“.

Původní výraz, který je použit pro slovo „rozněcovat“, souvisí s rozděláváním ohně. Řecké slovo, které je v Novém zákoně použito pouze na tomto jediném místě, se skládá ze tří slov a je možné je přeložit doslova jako „znovu oživit oheň“. Pokud tedy oheň vyhasíná, je třeba jej znovu rozfoukat, přiložit polínka, zkrátka učinit veškerá opatření, aby se znovu rozhořel novou silou. A co je snadno srozumitelné v doslovném významu, je podle Pavlových slov platné i v rámci duchovního smyslu. Vyhasínající oheň Ducha lze znovu oživit, když budeme vědět, jak na to, a budeme mít rovněž dobrou vůli jít do toho. 

V Timoteově případě šlo o jeho povahové rysy, které stály za duchovní stagnací. Snadno propadal malomyslnosti, kvůli které ztrácel horlivost ve své službě. Budeme-li analyzovat kontext výše zmíněného verše, můžeme dokonce stanovit základní strategii duchovní obnovy a nového zapálení:

Pavel Timoteovi připomíná jeho vlastní minulost. Připomíná mu maminku a babičku, které ho duchovně formovaly a předaly mu víru v Krista. To, co Timoteus potřebuje, není tedy nová zkušenost, ale spíše návrat k dávno získané, ale slábnoucí zkušenosti. Stejné je to u nás: křesťanský život většiny z nás představoval období, kdy jsme byli natolik horliví, že nic pro nás nebylo nemožné. Může být užitečné o tom přemýšlet.

Dále Pavel Timoteovi připomíná důležité pravdy Písma. Teorie a praxe spolu úzce souvisí. Čemu věříme, to i činíme. Co ztrácíme z mysli, začneme časem ztrácet i ze srdce. Pavel tedy svému mladšímu druhovi připomíná, že „přijal Ducha moci, lásky a rozvahy“. Šlo o pravdy, které musel slyšet specificky on sám, v našem případě může jít o jiné pravdy. Při každé ztrátě horlivosti ale jde o stejný problém – vyklidili jsme své pozice a musíme je získat znovu. Potřebujeme konkrétní slova do své situace. 

Čemu věříme, to i činíme. Co ztrácíme z mysli, začneme časem ztrácet i ze srdce.

To vše není jen o správných informacích a teorii, ale o praktickém životě. Když Timoteus obdrží slova povzbuzení, musí jednat: „Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu.“ (v. 8) Stejně tak i dnešní křesťanství není jen o správném vyučování a mocných kázáních, ale o praktickém životě. To, co slyšíme, musíme uplatňovat. Samotné poslouchání nic nezmění. 

Pravděpodobně při snaze realizovat praktické kroky ve svých životech narazíme na různé problémy a překážky. Je tedy zapotřebí mít odhodlání snášet veškeré útrapy. Proto text pokračuje slovy „snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh“. Toto je moment, ve kterém většina křesťanů nejčastěji ztroskotá; nejsou připraveni na těžkosti. Dnes nemusí jít nutně o pronásledování. Problémy mohou mít duchovní charakter, může jít v podstatě o jakékoli těžkosti. 

Posledním principem jsou správné vzory. Pavel zde dává za příklad sám sebe: „Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil.“ (v. 12) Ukazuje Timoteovi, že se nemusí stydět, protože on sám se nestydí, ale překonává všechno zlé mocí Ježíše Krista. Pravděpodobně každý z nás nalezne ve svém nejbližším okolí potřebné vzory – muže a ženy, od kterých se lze něco naučit. 

Rozněcování Ducha tedy není něčím mytickým, tajemným, nýbrž navýsost praktickou záležitostí. Křest v Duchu jsme obdrželi v minulosti a nepotřebujeme ho obdržet podruhé. Potřebujeme ale duchovní horlivost – a o ní je náš text. U Timotea šlo o jeho povahové problémy, v našem případě může jít o věk, starosti v zaměstnání, rodinu – je celá řada faktorů, které z nás vysávají energii a působí, že potřebujeme obnovu. Jde jen o to je rozeznat a naučit se udržovat stálý oheň v osobním životě i životě společenství.

(Úvodní obrázek – pixabay.com)