Co znamená modlitba v jazycích a proč je pro letniční křesťany tak důležitá? Autor se vrací ke svým duchovním začátkům a nabízí teologický i osobní pohled na jeden z nejdiskutovanějších darů Ducha svatého.

Letniční – omyl i přitažlivost pojmu

Vzpomínám, jak jsem před téměř 35 lety přišel ke Kristu a zároveň si volil domov, v němž budu chtít nadále rozvíjet svůj duchovní život. V mém rodném městě nebylo těžké si vybrat, kromě římskokatolické církve a malého sboru ČCE tam bylo pouze společenství Apoštolské církve, které mi navíc vydatně pomáhalo s prvními kroky ve víře. Rozhodl jsem se zakotvit tam. Navíc se mi líbilo, jak si říkali letniční. Zprvu jsem myslel, že si říkají letní. To ve mně budilo dojem pohody, sluníčka, lehkosti – to bude dobrý domov. Když jsem posléze zjistil, že správná forma pojmenování je letniční, považoval jsem to za archaismus slova letní – vždyť v tom společenství se archaický jazyk, jazyk Bible kralické, používal velmi často. Místo apoštolové se říkalo apoštolé, učedníci byli učedlníci apod. Díky biblickému vyučování jsem se později dozvěděl, že slovo letnice pochází odjinud. 

Původ svátku letnic v židovské tradici

Letniční své pojmenování nevztahují k létu, nýbrž k svátku letnic. Tento židovský svátek se začínal každoročně slavit padesátý den od oběti podávání, k níž byl přinesen snopek na počátku Velikonoc. Bývá také pojmenován jako slavnost sklizně či den prvních snopků (Ex 23,16). Vzhledem k tomu, že od Velikonoc k tomuto svátku uplynulo sedm týdnů, byl znám také pod názvem Šavuot, svátek týdnů (Dt 16,10). V židovské tradici je Šavuot zároveň pojímán jako oslava darování Tóry. Lid si připomíná sedmkrát sedm dnípříprav od východu z egyptského zajetí po darování Tóry na hoře Sinaj a považuje přijetí Tóry na této hoře za přirozené naplnění svobody získané vyjitím z Egypta.^[1]

Letnice v křesťanském kontextu

V křesťanské tradici se svátek letnic aktualizuje skrze události zaznamenané v prvních dvou kapitolách biblické knihy Skutků. Zde se dozvíme, že právě k tomuto svátku odkazoval Ježíš své učedníky, když se jim čtyřicet dní po vzkříšení zjevoval a vyučoval je o Božím království a následně jim při svém nanebevstoupení přikázal zůstat v Jeruzalémě a čekat na Otcovo zaslíbení, o kterém mluví jako o křtu Duchem svatým (Sk 1,4–5). Toto zaslíbení bylo logickým vyvrcholením pravd postupně zjevovaných ve Starém zákoně ohledně Ducha svatého. Apoštol Petr zdůrazňuje tuto spojnici se Starým zákonem, když během svého letničního kázání cituje starozákonního proroka Joela: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat…“ (Sk 2,17) Izraelci nebyli zvyklí na takové univerzální dílo Ducha svatého zahrnující syny, dcery, mládence i starce. Pouze osobnosti typu prorok, král či soudce byly vedeny Duchem svatým a zmocňovány k nadpřirozené službě. Petr však mluví o tom, že dnem těchto konkrétních letnic se působení Ducha svatého rozšiřuje na všechny věřící.  

Letniční výklad Skutků a křest Duchem svatým

V souladu s tím letniční křesťané tento křest Duchem svatým považují za normativní zkušenost pro každého věřícího a zároveň ji oddělují od zkušenosti znovuzrození. Vysvětlení, proč letniční teologie tyto dvě zkušenosti odděluje, přesahuje kapacitu tohoto článku.  V tuto chvíli zůstaňme u toho, že učedníci shromáždění v Jeruzalémě prožili na den letnic nevšední zážitek. Druhá kapitola knihy Skutků jej popisuje následovně: „Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Sk 2,2–4 B21) V ten den bylo v Jeruzalémě shromážděno množství židů ze všech národů na světě, neboť podle nařízení Mojžíšova zákona měli slavit letnice právě tam. Tito židé, žijící rozptýleně v mnoha zemích tehdejšího světa, rozuměli aramejštině jako jazyku jejich domovské země, řečtině jako jazyku obecně užívanému a ovládali také jazyk oblasti, v níž bydleli. A právě v těchto konkrétních jazycích nyní slyšeli mluvit ty, na které sestoupil Duch svatý. Nejen to! Slyšeli, jak těmito jazyky mluví o velkých Božích skutcích.

 Letniční křesťané křest Duchem svatým považují za normativní zkušenost pro každého věřícího a zároveň ji oddělují od zkušenosti znovuzrození. 

Ještě několikrát najdeme v knize Skutků popsánu podobnou zkušenost sestoupení Ducha svatého. V osmé kapitole je popsána evangelizace v Samaří. Je zde uvedeno, že když obyvatelé města slyšeli slova Filipa, jednoho z těch, kdo utekli před pronásledováním v Jeruzalémě, a viděli znamení, která činil, byli zasaženi a přijali Boží slovo. Přesto k těmto lidem byli následně posláni apoštolové, a ti se za ně modlili, aby i jim byl dán Duch svatý. I když tu není výslovně uvedeno, že by po přijetí Ducha mluvili v jiných jazycích, muselo se tam odehrát nějaké viditelné znamení. Kouzelník Šimon totiž dle Písma viděl, že na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého (Sk 8,18). A tak, ačkoliv zde není řeč přímo o modlitbě v jiných jazycích, muselo se jednat o nějaké fyzické znamení, a dá se v kontextu dalších míst Písma předpokládat, že to byla právě modlitba v jazycích. V desáté kapitole té samé knihy Skutků je totiž zaznamenán příběh Kornélia, zbožného pohana, jenž na základě Petrova svědectví uvěřil v Krista. Následně je uvedeno, že židé doprovázející Petra užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany: „slyšeli totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha“ (Sk 10,46 B21). Stejně tak je možné uvést příklad zhruba dvanácti mužů z Efezu (Sk 19). Na ně vložil apoštol Pavel ruce zhruba 25 let poté, co se sám obrátil ke Kristu. Výsledek byl tentýž: „sestoupil na ně Duch svatý, takže začali mluvit v jiných jazycích a prorokovat“ (Sk 19,6). Jinými slovy, i po mnohých letech zůstává vzor stejný.

Modlitba v jazycích jako důkaz křtu Duchem

Jak uvádí emeritní vedoucí největší americké letniční denominace Assemblies of God George Wood ve své knize Living in The Spirit (Život v Duchu),znamení prudkého větru a ohnivých jazyků se při dalších zkušenostech křtů Duchem svatým v knize Skutků již neobjevovala (alespoň o tom nepodává záznamy). Znamení jazyků však ano. Navíc není napsáno, že na den letnic někteří mluvili v jazycích a jiní například prorokovali či se u nich projevoval jiný dar, nýbrž všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Letniční teologie tomu rozumí tak, že modlitba v jiných jazycích je prvotní důkaz křtu Duchem svatým a je určena všem věřícím. 

Historické pohledy na dar jazyků v církvi

Vůči takovému pojetí existují samozřejmě i výhrady…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení pdf či tištěné verze časopisu v sekci Předplatné.)

Náhledový obrázek: Vyšebrodský cyklus, Seslání Ducha svatého, Národní galerie, Praha