První kroky

Modlitba v jazycích, jak ji známe z knihy Skutků, byla až do 20. století spíše občasným jevem, který stál na okraji zájmu hlavních církevních i probuzeneckých proudů, byť v podhoubí wesleyánského hnutí svatosti, z nějž letniční hnutí vzešlo, byly jazyky občas k nalezení. V tomto hnutí se kladl důraz na následné dílo Ducha svatého po znovuzrození, které se mělo projevovat jako zmocnění k posvěcenému životu nebo ke službě.

O podnícení praxe modlitby v jazycích jako jednoho z hlavních poznávacích znamení letničního hnutí se postaral Charles Parham. Na své biblické škole pro evangelisty a misionáře nejprve začal kázat, že posvěcení a pomazání ke službě nejsou důkazy křtu v Duchu svatém, a nato své studenty vyzval, aby opravdový křest v Duchu svatém hledali, a to zejména dle knihy Skutků. Parhamovi studenti se svého zadání ujali horlivě. Nejprve dospěli k názoru, že křest v Duchu je v knize Skutků téměř vždy doprovázen modlitbou v jazycích, což z nich dělá jeho spolehlivý důkaz, načež o tento důkaz začali usilovat a během ledna 1901 jej skutečně ve velkém počtu přijali. Tak začalo letniční hnutí, které si z hnutí svatosti vypůjčilo důraz na posvěcení a duchovní růst, avšak přidalo k němu důsledný důraz na eschatologickou a důkazní funkci modlitby v jazycích. Nejen Parham se totiž domníval, že jazyky jsou znamením tzv. pozdního deště, který má předznamenat probuzení poslední doby a bezprostřední Kristův příchod.

Eschatologické vnímání jazyků zapříčinilo, že je v nejranějších fázích letničního probuzení ve Spojených státech naprostá většina jeho účastníků pokládala za skutečné lidské jazyky. Mělo jít o teoreticky srozumitelnou xenolálii, nikoli nesrozumitelnou glosolálii. Parham od počátku až do své smrti trval na tom, že dar jazyků má anglosaským misionářům umožnit rychlé překlenutí jazykové bariéry na misijním poli, aby se probuzení pozdního deště před Kristovým příchodem rozmohlo co možná nejvíce. Modlitba v jazycích byla tedy chápána na pozadí vysokooktanové osobní zbožnosti, neúnavného misijního zápalu a vysokého eschatologického očekávání.

Teorie „misijních jazyků“ byla vyzkoušena, když se roku 1906 vypravilo ze sboru Williama Seymoura na Azusa Street přes dvacet misionářů, mezi nimi Alfred a Lillian Garrovi. Ti se přeplavili do severovýchodní Indie s očekáváním, že postačí postavit se před místní obyvatele a nechat Ducha svatého, aby jim sdělil evangelium v (místních) jazycích skrze podřízená ústa misionářů. Toto očekávání zcela ztroskotalo, a tak se Garr obrátil k místní misionářské komunitě, velkou část přivedl k učení o počátečním důkazu, přestěhoval se do Hong Kongu a od října 1907 se s manželkou vložil do standardního studia čínštiny.^[1] Garr z omylu „misijních jazyků“ rychle vystřízlivěl, doktrínu o důkazu následné zkušenosti však zastával do konce své dlouhé a činorodé služby. (Zde bych rád doplnil, že existuje velké množství svědectví o modlitbě z Ducha, která opravdu byla srozumitelná v jazycích, jimž se modlitebník neučil. Ačkoli se to stává, nelze se o to opřít na misijním poli.)

Teorie „misijních jazyků“ byla vyzkoušena, když se roku 1906 ze sboru Williama Seymoura na Azusa Street vypravilo přes dvacet misionářů do severovýchodní Indie…

Klasické pojetí

Učení o misijních jazycích tedy v praxi neobstálo, avšak důkazní a eschatologický rozměr modlitby v jazycích ano. Americké Assemblies of God mají od roku 1916 dodnes v osmém článku svých Základních pravd zakotveno, že „křest v Duchu svatém je dosvědčen počátečním fyzickým důkazem mluvení v jazycích, jak jim Duch dává promlouvat (Sk 2,4)“^[2]. Jazyky jsou důkaz toho, že je člověk pokřtěný v Duchu. Letniční teologové ve 20. století tyto formulace pečlivě cizelovali do současné podoby a mnohokrát dodávali, že jazyky nejsou jediným důkazem, avšak jejich postavení důkazu založené na praxi první církve ve Skutcích je v letniční zbožnosti i teologii dodnes suverénní…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení pdf či tištěné verze časopisu v sekci Předplatné.)

Úvodní obrázek: pixabay.com