Mluvení v jazycích – dar, který byl od počátku znamením Boží přítomnosti – dnes zůstává pro mnohé nejasný, nedoceněný nebo opomíjený. Je to skutečně jen znamení minulosti, nebo brána k hlubší zkušenosti s Duchem svatým? V tomto zamyšlení se podíváme na biblické základy, osobní zkušenosti i praktické důsledky tohoto duchovního projevu.

Domnívám se, že dar jazyků je jedním z nejvíce diskutovaných a nejkontroverznějších darů – nebo znamení, chcete-li – které v církvi máme. Tak kontroverzní, že často vytváří překážky a bariéry ve vztazích mezi křesťany.

Možná někdo namítne, že dnes už to není tak horké, protože většina lidí to nějak toleruje nebo uznává. Ale podle mě je to částečně proto, že my letniční jsme během let trochu ustoupili z důrazu na modlitbu v jazycích.

Ve službě se často setkávám s lidmi, kteří o mluvení v jazycích moc neví nebo mi namítnou: „Víš, já se v jazycích modlit neumím.“ Oceňuji jejich upřímnost, ale většinou je to spíš známka nepochopení toho, co dar jazyků znamená, a také toho, jak málo se o něm dnes mluví nebo píše. A když už se o tom mluví, bývá to často jen okrajově nebo s určitou nejistotou, jako by to bylo teologicky nepohodlné téma.

Ve službě se často setkávám s lidmi, kteří o mluvení v jazycích moc neví nebo mi namítnou: „Víš, já se v jazycích modlit neumím.“

Pojďme se na to tedy podívat. Sám Ježíš o tom mluví v Markově evangeliu – a musím přiznat, že jeho slova bývají někdy nesprávně použita nebo vytržena z kontextu: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do rukou, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví je. Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a potvrzoval jejich slovo znameními. (Mk 16,17–20)

Často slyším: „To byla znamení, která se objevovala tehdy – a dnes je to na Pánu.“ Možná. Ale věřím, že máme jít dál a porozumět hlubšímu smyslu. Apoštol Pavel se této tématice věnuje podrobněji a ukazuje, že mluvení v jazycích není jen znamením, i když znamení jasně dokazuje, že máme Ducha svatého. 

Pavel problematiku daru jazyků jasně vysvětluje Korintským, ale někteří v tom dnes čtou, že jazyky ve skutečnosti nejsou příliš důležité a že záleží pouze na Bohu, komu je dá, nebo nedá: „Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše. Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev. Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali…“ (1K 14,1–5)

Vidíme, že Pavel netvrdí, že by dar jazyků byl bezvýznamný. Naopak. Říká: „Chci, abyste všichni mluvili jazyky.“ Zdůrazňuje, že máme dychtit po duchovních darech. Dychtění znamená, že po něčem toužíme, jdeme za tím, jsme otevření a očekáváme to. Není to o tom, že „Bůh dal nebo nedal“. Je to výzva pro nás – hledejme, modleme se a přijímejme.

Duch mluví tajemství

Tohle je klíčový moment. Když se modlíme v jazycích, „duchem mluvíme tajemství“. V Římanům 8:26 čteme: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“

Modlitba v jazycích je prostředek k překonávání lidské slabosti, neznalosti, omezenosti. Je to dar, kterým se otevíráme duchovní realitě.

Modlitbou v jazycích budujeme sami sebe

Pavel říká, že kdo mluví jazykem, buduje sám sebe. To je jediný duchovní dar, který přímo slouží naší osobní obnově. Modlitba v jazycích nás přivádí blíž k Pánu. Je to klíč, který otevírá dveře do hlubší Boží přítomnosti. Možná bych to řekl i jinak: je to brána do nadpřirozena…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení pdf či tištěné verze časopisu v sekci Předplatné.)

Úvodní obrázek: pixabay.com