Rozhovor s podplukovníkem Jaroslavem Šípem, velitelem hudby – hlavním dirigentem Ústřední hudby Armády České republiky

Začátky, formování

Vaše hudební dráha začala už v dětství. Co vás tehdy nejvíce přitahovalo k hudbě a jaký vliv na vás měl váš otec?

Měl na mě velký vliv. Hrál na několik nástrojů –klarinet, saxofon, trubka, harmonika, bicí a housle. Vnímal jsem i to, jak táta doma aranžoval a jak odposlouchával skladby z nahrávek, protože znal harmonii. Líbilo se mi, jak doma hrál na všechny ty nástroje a jak jsme s maminkou a bratrem chodívali na produkce orchestrů, ve kterých účinkoval. To, že se sám budu učit na nějaký nástroj, byla jen otázka času. Když jsem chodil na ZUŠ (obor trubka) a doma cvičil, stál u mě a radil mi. Občas to bylo i nepříjemné, ale učil mě, jak dělit rytmus, hrát správné noty, hru z listu i zpaměti a hru druhých i dalších hlasů spojenou s částečnou improvizací.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste si poprvé uvědomil, že chcete být dirigentem – a navíc vojenským? 

Ano, velmi dobře. Když jsem už jako profesionální muzikant hrál v orchestru, vystupovali s námi různí dirigenti. Má manželka, mimochodem také hudebnice, se mě vyptávala, jak dirigují, a já jí je napodoboval. Ona pak říkala: „Ty máš prostě talent. Začni studovat.“ A víte co? Začal jsem. Přijali mě na konzervatoř obor dirigování (předtím jsem už vystudoval obor trubka). Během studií jsem úspěšně absolvoval výběrové řízení do orchestru Ústřední hudby AČR, kde jsem již působil jako koncertní mistr. To, že jsem dirigentem vojenského orchestru, vychází z toho, že obor trubka jsem studoval na vojenské konzervatoři. Po jejím absolvování jsem se automaticky stal vojákem z povolání.

Umění v uniformě – výzvy a specifika

Jste umělec a zároveň voják z povolání. Jak se tato dvojrole projevuje ve vaší každodenní práci? A jak by to s vámi vypadalo v případném vojenském konfliktu? Účastníte se i vojenských cvičení?

Snad neprozradím nějaké vojenské tajemství. (smích) Hudby obecně patřily k armádě a bitvám od nepaměti. Používali je Židé a čteme o tom v Písmu. Používali je Římané a ostatní národy již před Kristem. Později sloužil zpěv (třeba v husitských válkách) nebo různé vojenské signály ke sdělení plánu bitvy. Byl útok či ústup? Troubilo se na polnice a sekundovaly jim bicí nástroje. Různé národy používaly různé nástroje. Třeba Skotové dudy nebo Turci různé šalmaje. Často vojáky povzbuzovaly k bitvě a dodávaly jim odvahu. V pozdějších dobách se začaly vojenské orchestry více prosazovat jako koncertní tělesa. Od 18. století jsou již zaznamenána různá vystoupení k poslechu v parcích, kolonádách, ale i v koncertních budovách. Dechové orchestry mají tu výhodu, že mohou hrát i v horších klimatických podmínkách. Dnes se vojenské hudby v armádě vyprofilovaly do již neodmyslitelné funkce – hrají v rámci protokolárních aktů, pietních a slavnostních setkání na různých úrovních armády, setkání ministrů, premiéra či prezidenta a v neposlední řadě i v rámci smutečních aktů, jako jsou např. pohřby. Jako umělec i jako voják vnímám to, že pro hudebníky je role vojenského muzikanta pořád stejná, protože jsme ve svém oboru specialisté. Avšak každý rok absolvujeme vojenský výcvik ve Vyškově, chodíme na střelby, musíme plnit tělocvik a další profesní nařízení, která se vztahují na všechny vojáky včetně lékařů, pilotů nebo třeba právníků a kaplanů. Máme na sobě uniformu, a ta nás zavazuje k tomu, že když přijde rozkaz, budeme bránit naše rodiny.

V armádním prostředí je důraz na disciplínu a řád. Pomáhá to umělecké práci, nebo to může být někdy v rozporu s tvořivostí?

I přes to, že jsme vojáci a klademe důraz na disciplínu, často svým nadřízeným říkám, že neexistuje rozkaz, aby hudebník hrál dobře. Je to věc umělecké vyspělosti, počínaje dirigentem a konče tím nejposlednějším hudebníkem. Máme samozřejmě „jakýsi“ hodnostní sbor – máme určené role v systému řízení a velení, ale je to zhruba podobné jako v jiných civilních orchestrech, kde jsou koncertní mistři, vedoucí různých sekcí nebo třeba důvěrník orchestru, který může dirigentům předkládat názory orchestru. Pracujeme s profesionalitou, protože ÚH AČR je špičkový orchestr, který je jedním z nejlepších v Evropě, a pokud vyhlašuji konkurz, nepřekvapí mě, že na jedno místo přijde i okolo dvaceti uchazečů. Vybírám si ty nejlepší a na hudební kvalitě je to znát. 

Co považujete za největší výzvu při vedení takového tělesa, jako je Ústřední hudba AČR?

Mít klid na práci a koordinovat naši činnost tak, aby orchestr mohl plnit všechny protokolární aktivity, kterých máme ročně okolo čtyř stovek, a zároveň mít zkouškovou a koncertní činnost. Je výzvou plánovat tak, aby měl orchestr čas nastudovat a provádět těžké skladby psané pro tento typ orchestru a zároveň aby si také mohl každý hudebník vybírat volno za práci přes víkend, protože to vychází na víc než jedno účinkování denně.

Duchovní rozměr a hodnoty

Jaký je váš názor na vztah mezi vírou a uměním? Může být hudba formou modlitby? Změnila nějak víra váš pohled na vaši práci?

Vnitřně jsem přijal, že hudba jako taková je dar. Bůh musel vymyslet fyzikální věci pro to, abychom hudbu mohli poslouchat, vymyslel akustiku a dal člověku moudrost pro tvorbu skladeb a nástrojů. Celkově je umění krásné, a to nejen hudba, ale i sochy, obrazy, stavby. To vše vidím jako něco, co nás může přiblížit k Bohu. Všichni známe svědectví Mikuláše Ludvíka, hraběte ze Zinzendorfu, o obrazu Ecce Homo (Ejhle, člověk) malíře Domenica Fettiho. Tato malba hraběte přivedla k rozhodnutí, které ovlivnilo dějiny Moravských bratří na stovky let. Záleží na tom, k jaké příležitosti se umění, potažmo hudba, používá. Může nás vést do Kristovy blízkosti, můžeme ve chválách vylévat svou duši jako David v žalmech, ale také můžeme v pýše vyzdvihovat sami sebe. Některé skladby, které se hrají ve světě, jsou krásné. Rád si poslechnu třeba J. S. Bacha nebo hezký jazz. Mě to hudebně a umělecky naplní, ale nehledám v tom vždy nějaké duchovní obdarování. Prostě si poslechnu hezkou hudbu. Můžeme umění „zduchovňovat“ nebo se z určitého druhu umění zaradovat. Pokud chci být v blízkosti Krista, většinou mě oslovují křesťanské chvály. Při nich prožívám Boží dotyky, ale někdy nad Bohem přemýšlím i skrze umění. Vidím, jaký je Bůh umělec, když dal lidem tolik talentů. Je to jiné než intimní chvála, ale jako umělec to vnímám tak, jak jsem říkal na začátku – umění je dar.

Věříte, že služba hudbou – zvláště v armádě – může být i určitým duchovním povoláním? Jak vy osobně hledáte rovnováhu mezi profesionalitou a vnitřním přesvědčením?

Víte, Bůh si nás může použít různě. Jako velitel a voják musím někdy činit i nepopulární rozhodnutí. Také musím připustit, že dělám ve svých rozhodnutích chyby. Armáda jako taková mi nebrání mít rovnováhu mezi profesionalitou a vnitřním přesvědčením. Je to spíš o svědomí. Svou roli vidím v tom, že mohu lidem v soukromí pomáhat. Někdy přijdou s problémy a já se s nimi mohu modlit a žehnat jim. Mluvím o Kristu, netajím se tím, že jsem křesťan. Jsem však také náročný při zkouškové činnosti a svou roli hrají emoce. Složil jsem skladbu „Sedm obrazů stvoření světa“, kde jsem se snažil hudbou vyjádřit každý den stvoření z knihy Genesis. Bůh mi dovolil, že jsem měl možnost ji provádět již s mnoha orchestry a mohl jsem vydávat svědectví o Bohu i o sobě. 

V armádě se hodně mluví o službě, oběti a věrnosti. Jsou to i hodnoty, které jsou blízké křesťanství. Vnímáte propojení těchto světů?

Já myslím, že ano. I v Písmu vidíme, že církev je několikrát připodobňovaná armádě. Čteme o poslušnosti, Pavel píše o Boží zbroji a také čteme, že když k Janu Křtiteli přicházeli vojáci, neříkal jim, aby armádu opustili, ale poradil jim určité principy: „Nedopouštějte se násilností, nikoho neokrádejte, nemučte, ale chraňte slabé.“ V církvi chceme, abychom byli čestní vůči Bohu, abychom svým životem přinášeli oběti a byli věrní. O to jde i ve službě v armádě.

Myslíte si, že církev dostatečně podporuje umělce? Co by případně mohla udělat lépe?

Nevím, jak je to v jiných denominacích. Jsou takové, které podporují umělce, a jsou církve, které si myslí, že umění je spojené se světem a je zlé. Obecně si myslím, že umění jako takové často slouží tomuto světu a je na nás, čím se obklopíme. To je možná důvod, proč si církve drží odstup. Také vnímám, že církev v podstatě neví, jak má s lidmi, kteří jsou umělci, nakládat. Mám osobní zkušenost. <, protože to není v souladu s tím, co církev vyznává. Bylo to krátce po revoluci, kdy armáda přestávala být nástrojem komunistické moci (sám jsem do armády vstoupil v roce 1987). Zároveň se v té době razil názor, že umění, pokud neslouží chvále, je neduchovní, proč bychom ho dělali? Bylo i několik lidí, kteří studium na konzervatoři ukončili. Já jsem se modlil a rozhodl se v armádě zůstat a dál se v hudbě vzdělávat. Dnes jsem velitelem a hlavním dirigentem, a dokonce jsem jeden čas prožíval i to, že mi Bůh nadpřirozeně otevíral dveře. Já jsem ještě jako „nekřesťan“ neměl dobrou pověst kvůli svému způsobu života. Když jsem vykonal o pár let později konkurz a orchestr si mě již jako křesťana jednohlasně zvolil za dirigenta, byl to Bůh, který mou pověst změnil. Myslím si, že dnes jsou v naší církvi sbory, které dokážou umělce zapojit do své činnosti a díky určité trpělivosti umělcům sloužit, protože ty „umělecké duše“ jsou často zvláštní a nepochopené. Pak jsou sbory, které mohou tento druh lidí odradit a zároveň poškodit. Já bych církvi doporučoval, aby měla trpělivost a v určitém směru nabídla umělcům pomoc. Třeba uspořádat výstavy jejich děl nebo koncerty, kde se tito umělci představí, a to i přesto, že budou mít pocit určitého kompromisu, že třeba nějaká díla nemají ten „správný“ duchovní rozměr. Vím, že některé sbory se toho nebály a udělaly ve svých církvích výstavu obrazů nebo koncert klasické hudby. Církev tím může získat plus v prezentaci před světem. Záleží hodně na vedoucích jednotlivých sborů a také na přijetí…

(Pokračování rozhovoru si můžete přečíst po zakoupení prázdninového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)

Úvodní obrázek: Den rodin v Liberci, acr.mo.gov.cz