Rozhovor s Pavlem Hromádkou, od února 2025 hercem na volné noze po 25 letech stálého angažmá ve Slováckém divadle

Pavle, věnuješ se divadlu, dabingu, audioknihám i režii. Který z těchto oborů je tvému srdci nejbližší a proč?

Nejspíš nahrávání nejen audioknih, ale veškeré audio nahrávání. Těžko říct proč. Asi že jde o soustředěnou a klidnou práci, která záleží hlavně na mně samotném. Navíc věřím, že schopnost přednesu i můj hlas, jeho barva, jsou mi dány jako dar. Takže i vědomí, že plynu v proudu něčeho „předpřipraveného“, na co jsem „předvybaven“, způsobuje, že naplnění, které vnímám, je maximální. Obdarování či talenty mám i k ostatním oborům, které zmiňuješ. Ale největší naplnění zažívám právě při přednesu textu ve studiu na mikrofon.

Už jako kluk jsem si rád čítával nahlas. Nepotřeboval jsem diváky či posluchače. Bavil mě zvuk mého hlasu, přednes, jak můj hlas zaplňuje prostor… A pamatuju si, že jsem si jednou řekl: kdyby tak bylo možné živit se čtením nahlas, to by bylo fajn! (smích) Ještě jedna činnost mě naplňuje podobně – řazení auta. To jsem se teda učit musel. (smích) A začal jsem hodně brzo – už ve školní lavici jsem si o přestávkách s učebnicí jako volantem hrával často na řazení auta. Používal jsem i imaginární řadicí páku a vše doplňoval správným zvukem ústy, který musel být v naprosté jednotě s pohybem ruky. Byl jsem zvlášť citlivý na to, aby okamžik řazení odpovídal rezonanci a zvuku motoru, který jsem měl odposlouchaný z ulice. (smích) Podobně i dneska mě těší, když motor vrní spokojeně, protože se k němu chovám ohleduplně. Prý jsem ve třech letech naprosto neomylně podle siluety, tvaru určil model a tovární značku každého auta. Tyto dvě věci mi z dětství zůstaly. Po základní škole jsem si prosadil učební obor automechanik, ač jsem na vysvědčení míval vyznamenání a všichni dospělí chtěli, abych šel studovat. Jelikož jsem též sportoval a měl nadějné výsledky, po roce učňáku jsem přestoupil na sportovní školu. To byla asi zásadní změna v mém směrování.

Jak ses od sportovní školy dostal k divadlu?

Na sportovním gymnáziu jsem později čelil zdravotním problémům, jež mě na celou sezónu vyřadily z tréninků v rychlostní kanoistice. Kvůli tomu jsem přešel na standardní gymnázium a ocitl jsem se tam, kde mě všichni chtěli vidět a kam jsem já nechtěl. (smích) Kamarádka, když viděla, že nemůžu sportovat a nevím, co dělat, mi navrhla zkusit konkurz do amatérského divadelního souboru. Musela ale jít také a oba jsme se stali jeho členy. Ve čtvrťáku jsem nevěděl, kam dál. Režisér našeho souboru mi navrhl: „Zkus herce, nebudeš muset ríno brzo vstávat.“ Z hecu jsem to zkusil. Nikdo mě nepřipravoval, texty jsem pořádně neznal, možná jsem porotu okouzlil svou improvizací, když jsem si zrovna nebyl textem jistý. (smích)

Liší se herecká práce na jevišti od práce se slovem ve studiu?

Ano. Práce ve studiu je klidná, na jevišti jsou to často nervy. Ve studiu záleží na mně samém, na jevišti jde o souhru a moje představy se často zcela nenaplní, musíme dojít k průniku mnoha pohledů a hlavní slovo má režisér. Ten průnik však bývá zajímavý – nikdo předem neví, k jaké podobě nakonec dojdeme. Vytváříme novou realitu, ve které se pak během repríz společně pohybujeme. Navíc spolu s diváky, kteří pokaždé výsledný tvar ovlivní také. A to je dobrodružství. Dobrodružství objevování, schopnosti přizpůsobit se, vnímat, zaregistrovat signál, pracovat s ním a přitom hledět, aby výsledek byl pravdivý, uvěřitelný. Aby i postavy, které hrajeme, sdělily to, k čemu byly napsány a co jsme jim při zkouškách dali do vínku. Herectví totiž není jen o tom něco se naučit a uvěřitelně se tvářit. Jde o objevování sebe, lidí, charakterů, možností života, mnohdy odpovědí na vlastní otázky nebo na otázky, které v námi všemi sdílené realitě rezonují… Shrnuto: práce ve studiu je klidná, na jevišti neklidná.

Shrnuto: práce ve studiu je klidná, na jevišti neklidná.

Je nějaký formát, který by sis rád vyzkoušel, ale zatím k tomu nedošlo?

Filmové herectví a režie. Nedávno jsem byl při zkoušení inscenace asistentem režie. Obvykle k práci asistenta patří jen pomoc v organizování zkoušek, být prodlouženou rukou režiséra a předávat dál jeho požadavky, potřeby, instrukce. Ale režisér Michal Zetel dával prostor mým návrhům, chtěl je slyšet, mohl jsem vstupovat přímo do tvůrčího procesu, doplňovat ho, přicházet s nápady. To bylo moc fajn. Ale samostatnou režii jsem ještě nevyzkoušel. Rád bych. Zatím to zraje. Filmové herectví, podobně jako televizní (pár malých příležitostí jsem dostal), se liší od divadelního daleko nižší intenzitou hereckého projevu, prací s detailem, minimalismem, a přesto musíš předat vnitřní pravdu. Například nepohnout žádným svalem ve tváři, a i tak říci vše. To je asi vrchol filmového umění. Možná jsem se ale zasekl v měřítkách minulého století – Redford, Newman, McQueen, Delon. Vrcholu prý dosahoval Jean Gabin. Jeho mimika se nepohybovala. To bych rád zkusil ve větší míře. Učil se to. Není-li potřeba expresivního výrazu, pokouším se tak jednat i na jevišti – neplýtvat gesty, předat vše silou své osobnosti.

Ztvárnil jsi mnoho různých postav. Je nějaká, která tě osobně obohatila – třeba i po duchovní stránce?

Dotknout se „pravdy“ vždycky obohacuje. Stává se to ale málokdy. Jak to myslím? Představte si, že by každá situace při hledání jejího ztvárnění měla jediné správné řešení. Troufnu si přiznat, že si to ve skrytu myslím. Pokud se nám všem na jevišti i v hledišti podaří se něčeho takového dotknout, osvobozuje to naše nitro, naplňuje, jsme dotčeni něčím mimo nás, společně tento dotyk zakoušíme, jsme osloveni Pravdou. A Pravda osvobozuje. Takový okamžik je svátkem divadla. Z minulosti a z vyprávění znám jména režisérů, kteří za něčím podobným šli. Dnes se s takovými nesetkávám, možná je jen neznám. Něco jako hledání svatého grálu (nadneseně řečeno, ale může jít prostě o hledání svatého, čistého: tvaru, sdělení, formy…). Není jedno, jak jsou na jevišti postavy rozmístěny, po jakých drahách se pohybují, jaká gesta používají, i prostor sám „mluví“. Ono všechno mluví, Bůh ve všem mluví, když chceme naslouchat. I v divadle, filmu, umění obecně. Stejně jako v přírodě i v lidech. Záleží, jak k umění přistupujeme, co pro nás znamená, jak ho chápeme, co od něj očekáváme. Co očekáváme od života. Od Boha. V každém našem jednání a přístupu k čemukoliv je stále jeden princip. Tvůrčí Boží princip. I v divadle, které si dává za cíl toto vše objevovat, sdělovat. 

Ke konkrétním rolím. Role mě duchovně neobohacují, duchovní obohacování zažívám v intimních chvílích s Bohem, ze kterých vznikne báseň nebo píseň. Nebo když jsem Bohu prostě jen blízko. Byl bych rád, kdyby se všechny tyto zkušenosti a duchovní rozměr odrážely v rolích, které zkouším, v kolektivu, jehož jsem součástí, v díle, které společně tvoříme. Někdy se to daří víc, někdy míň, někdy vůbec ne. A kromě duchovního rozměru je tu i ten lidský, taky hodnotný… Z důležitých rolí, které mě možná i někam posunuly, bych zmínil Puškinova Evžena Oněgina nazkoušeného před mnoha lety v šumperském divadle. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti pak inscenaci Oleanna (O dvou lidech – profesor a studentka), v brněnském Buranteatru (který už neexistuje) Pravé poledne (O člověku, který měl Boha a slušnost „na háku“. Stalo se, že jediný přežil střelbu v kanceláři, protože poslechl nadpřirozený hlas, který mu řekl, aby zůstal na místě a neutíkal. Střelec přišel až k němu, namířil na něj, dvakrát mu selhala zbraň, a když ji zkoumavě otočil proti sobě, padl výstřel, terorista zemřel. Hlavní hrdina, sobec, který myslí jen na svůj prospěch a ostatní využívá, přemýšlí, co to bylo za hlas, proč právě on přežil a jak s tím naložit. Napravuje svůj život, žádá o odpuštění ty, kterým ublížil, a nakonec vede církev, protože lidé chtějí slyšet jeho svědectví.). Ne, že by mě tato role duchovně posunula, ale byl jsem rád, že mohu jasně sdělovat víru v Boha, v Ježíše.

Jsou role, kterým by ses vědomě vyhýbal, kdyby šly proti tvému vnitřnímu přesvědčení?

Dáváš mi samé nejednoduché otázky. Ale krásné. Máš v časopise dost místa pro tak dlouhé vyprávění? (smích) Jak jsem zmínil, zkoušet inscenaci je proces, v němž výsledek vzniká za účasti všech, a nevíš, do jaké podoby nakonec dospěje. Já do toho přináším svůj pohled, svůj život, svou víru, své svědectví. Svou částečkou inspiruji celý proces, a mám tak podíl na výsledku, stejně jako ostatní. Jaká část mého vkladu se zužitkuje, je otázka. Někdy tak, jindy jinak. I když dostávám role spíše záporáků, stejně si během procesu vzniku řeknu svoje a vyjadřuji se ke všemu možnému…

(Pokračování rozhovoru si můžete přečíst po zakoupení prázdninového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)

Úvodní obrázek: Pavel Hromádka v roli Bertieho (vlevo), foto: Deník.cz