Karikatura je podle jedné z definic výtvarné nebo literární dílo, které záměrně zveličuje a přehání charakteristické rysy osoby, skupiny, situace nebo jevu, aby dosáhlo komického, satirického nebo kritického účinku. Podobně se vytvářejí karikatury ohledně Boha a nejčastěji ohledně Božího charakteru.
Například zveličeně nebo z legrace se říká, že za něco, co jsem provedl, na mě Bůh sešle hromy a blesky. Ve skutečnosti si nemyslíme, že by je Bůh na nás skutečně seslal. Ale je tady malý zárodek něčeho, z čeho může vyrůst obludná karikatura, která nám postupně zkreslí Boží charakter. Pomocí dalších situací a názorů lidí, které si na nesprávné vzorce nabalujeme, obluda narůstá.
Zaujal mě v tomto směru citát Karla Rahnera, jednoho z nejvlivnějších teologů 20. století: „To, co si mnozí představují pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje.“
Karikatura v křesťanském jazyce je vlastně modla. Modlářství nebyl problém jen Izraelců Starého zákona, je to problém každého lidského srdce. I v NZ jsme několikrát varováni před modlářstvím.
Lidé si vytvářejí modly na základě hluboké duchovní potřeby a skutečné existence Boha. To se netýká jen „těch druhých, co věří špatně“, ale každý z nás k tomu má tendenci. Naše představy o Bohu jsou také utvářeny tím, co jsme v životě zažili, jak jsme vyrůstali, jakou jsme měli výchovu a v jakém jsme byli prostředí a společnosti. Představy o Bohu také bývají ovlivněny vztahem k našemu pozemskému otci, ten utvářel naše vnímání Otce nebeského.
Bůh jako hodinář
Jedním ze zkreslených pohledů na Boha je Bůh jako hodinář kdesi daleko nad galaxiemi, který dal fungující zákony a principy, které potřebujeme postupně objevovat. Docela se bez Boha obejdeme, neboť postupně odhalované principy nám Boha spolehlivě nahradí. V tomto pohledu na Boha se řídíme „božskými principy“. Pořád nějak věříme, ale v klíčových momentech se můžeme rozhodovat sami. Poznávat Boží principy a zákony není špatně (každá karikatura nese část pravdy), špatně je postavit je nad Boha. Celý život tak totiž můžeme zredukovat na metody. V čase nouze pak očekáváme, že Bůh bude skrze správné principy fungovat. A běda, když nefungují, což se logicky v životě stává často.
Tento pohled na svět (deismus) vznikl v západní společnosti v době osvícenství a hlásal, že Bůh jako hodinář sestavil svět a jeho zákony jako dokonalý stroj, pak od něj odešel a nechal jej běžet. Je to víra v Boží principy, které se obejdou i bez Boha.
V době osvícenství si lidé mysleli, že když se společnost zbaví náboženství, bude svět lepším místem, ale přišly dvě zrůdné světové války a svět poznal, jakého zla je člověk schopen. I dnes se občas objevuje drsný druh neoateismu, který říká, že náboženství je třeba odstranit. Chce upozadit náboženství a dělá to s náboženským zápalem. Jeho logikou je: Bůh samozřejmě není, a kdyby byl, nenávidím ho.
V pohledu na Boha jako hodináře, co opustil svět, jsme my sami „pány“ svého života. Nejdůležitější je mít svůj život plně pod kontrolou, pro což uděláme vše. Dnes můžeme mít pocit, že na každý problém existuje odpověď a řešení. Pokud svůj život řídíme podle poznatelných principů a výsledky jsou na nás, na koho ale svalíme vinu, když výsledky nesplňují očekávání? Člověk postupně zjišťuje, že má své limity a nemá všechno pod kontrolou.
Pokud svůj život řídíme podle poznatelných principů a výsledky jsou na nás, na koho ale svalíme vinu, když výsledky nesplňují očekávání?
Přistupujeme-li k Bohu jako k hodináři, nevnímáme jej jako někoho osobního, s kým můžeme mít vztah, kdo se o nás zajímá, miluje nás, ale kdo zároveň někdy mlčí nebo říká NE. To je také třeba zmínit: osobní vztah s Bohem neznamená, že Bůh je dědeček s kouzelnou hůlkou, který nám plní přání.
Bůh se nedá nastudovat, nedá se popsat nebo pochopit, musíme jej stále poznávat a budovat s ním vztah. Poznáváme ho srdcem i rozumem. S obrazem Boha to může být jako s restaurátorstvím…
Jakub Koziel, AC Havířov
Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení zářijového vydání ŽvK v sekci Předplatné.
Úvodní obrázek: pixabay.com
