Předvolební zamyšlení

Volební lístek, který za plentou vhodíme do urny, je soukromá věc. Způsob, jakým o svých názorech mluvíme (nebo nemluvíme) s bratry a sestrami a jak je žijeme, je však záležitostí celého společenství. Když se blíží volby, napětí cítíme všichni. Někteří z nás mají jasno, koho podpoří, a vnímají svou volbu jako morální povinnost. Jiní váhají, protože v žádné z možností nevidí zřetelné dobro. A pak jsou tu ti, kteří volby plánují ignorovat.

Nebezpečí přitom nespočívá v tom, že máme různé názory, ale v tom, co tyto názory dělají s námi a našimi vztahy. Mohou vést k tichému odsuzování, pohrdání a k vytváření táborů uvnitř církve. Tím zapomínáme, že církev má být institucí pre-politickou – společenstvím, jehož základy jsou starší a hlubší než jakýkoli stát. Naše jednota nespočívá ve shodě na příštím premiérovi, ale ve společné identitě v Kristu.

Ovšem pocit není pro Boží lid něčím novým. Když apoštol Pavel psal svůj dopis do Říma, oslovoval církev, která čelila následkům velkých společenských změn. Dva roky předtím císař Klaudius vyhnal z města židy a s nimi i židovské křesťany, kteří původně do Říma poselství o Ježíši přinesli. Po jejich návratu se střetly dva světy. 

Na jedné straně stáli křesťané z židů, pro které byla jejich kulturní a náboženská tradice zárukou morálky. Pavel jim říká „slabí“ (adunatoi), nejen kvůli jejich potřebě spoléhat na hranice dané tradicí, ale dalo by se říct, že jejich etnický původ je činil zranitelnými v širší římské kultuře. Na druhé straně stáli „silní“ (dunatoi), křesťané z pohanů, kteří přijali spasení skrze Krista. Ti byli od tradic oproštění a také byli daleko lépe integrovaní do římské společnosti.

Apoštol tedy potřeboval instruovat jak ty zranitelné, tak ty společensky sebejisté v tom, jak žít spolu v lásce, ale i ve vztahu k okolní římské společnosti. Šlo mu o smír v církevních společenstvích, ale i o správný postoj ke světu. 

Šlo mu o smír v církevních společenstvích, ale i o správný postoj ke světu. 

Vláda má Bohem danou roli udržovat řád a trestat bezpráví. Je to funkční, Bohem ustanovená instituce pro správu společnosti, která má sloužit k našemu dobru. Samozřejmě, římské císařství mělo k dokonalosti daleko, a pokud vás frustruje současná politická situace, jste součástí dlouhé lidské tradice.

Právě zde ale nastupuje praktická realita života v nedokonalém světě. Naše odpovědnost často neznamená volbu dokonalého dobra, ale volbu menšího zla. Naše účast není popřena tím, že nemáme na výběr ideálního kandidáta. Naopak, právě v takovém světě je naším úkolem moudře spravovat to, co máme, a snažit se o nejlepší možný výsledek. Neúčastí totiž často jen umožníme, aby zvítězilo zlo větší. Není to hledání politického spasitele, ale zodpovědné správcovství v reálných podmínkách.

Musíme to však dělat s realistickým pohledem na povahu a limity politické moci. Nedávno mi jeden bratr vyprávěl, jak byl svědkem rozhovoru, kde se ministr z vlády rozčiloval nad řešením, které doporučila odborná rada. Řešení mělo potenciál ušetřit zemi dlouhodobě obrovské peníze a pomoci mnoha lidem se zdravotním problémem. Ministr na něj ale nepřistoupil, a to se zcela otevřeným argumentem: zavedení reformy by se projevilo až za několik let a politické body by tak získala až příští vláda, která by pravděpodobně nebyla z jeho strany. Tento ministr je také jenom člověk. Politika je často komplikovaná hra kompromisů a krátkodobých cílů, kde je udržení se u moci důležitější než to, co je dlouhodobě správné. 

A kromě těchto vnitřních omezení existují i vnější síly, které naši zvolení zástupci ovlivnit nemohou…

Text si můžete dočíst po zakoupení zářijového vydání ŽvK v sekci Předplatné.

Úvodní obrázek: novinky.cz