Bibli čtu už mnoho let. Ne vždycky mohu tvrdit, že mě to baví nebo že ke mně aktuálně živě mluví. Jsou období, kdy mám při čtení pocit, jako bych v ústech přežvykovala polystyrén. Jen to tak povrzává, ale žádnou chuť ani vůni to nemá. Nechce se mi do čtení, když z toho nic nemám. Pofňukávám směrem k Bohu, aby ke mně mluvil nějak jinak, že mi ta Bible nechutná. 

Samozřejmě vím, že pravidelné čtení je důležité, i když nic úžasného neprožívám. Začala jsem s tím hned po obrácení, to mi bylo šestadvacet. Vlastnila jsem ekumenický překlad, ale všichni kolem mě tehdy četli kralickou, tak jsem si ji také pořídila. Čtení Bible se mi stalo vášní. Svou tehdejší Bibli mám celou počmáranou, podtrhanou, popsanou svými vlastními komentáři, záhadnými daty a odkazy. Tehdy mluvila hlasitě. Později už jsem měla dojem, že jsem to všechno už četla a že v tom nic nového nevidím. Dráždili mě lidé, kteří si z té knihy udělali něco jako školní řád. Mechanicky aplikovali verše, jako by to nebylo živé slovo, ale sbírka předpisů. Šermovat proti sobě veršíčky mi nepřinášelo žádné uspokojení ani jsem v něm neviděla žádný smysl. Víc mě lákalo číst jinou duchovní literaturu. Čas od času jsem narazila na autora, který ve mně vzbudil divokou závist. „Já chci znát Boha jako on!“ vykřikoval můj duch ve mně při čtení. „Jak on to dělá, že v Písmu objevuje takové poklady, a já ne?“ tázala jsem se sama sebe. Docházelo mi, že nejspíš bez čtení to nepůjde. Bez věrného, vytrvalého a pravidelného čtení se k ničemu nedostanu.

Tak čtu. Moc mi pomáhá představovat si Bibli jako to pole z příběhu o muži, co v poli objevil poklad. Šel, prodal všechno, co měl, aby to pole mohl koupit a poklad vykopat. Taky se snažím odkládat jiné práce kvůli kopání na poli. Chci objevovat poklad vždy čerstvě a nově. Jaký poklad? Tím pokladem není Bible jako taková, je jen polem. Tím pokladem je Ježíš.

Hana Pinknerová

AC CityHouse Brno