(rozhovor s René Ferkem, pastorem sboru AC Děčín)

(Úvodní obrázek: René na skupince)

René, loni ses stal pastorem sboru v Děčíně, a proto bychom tě rádi představili našim čtenářům. 

Jmenuji se René Ferko a za to, kdo jsem nebo čím dnes jsem, vděčím Bohu. Jemu patří sláva a mou touhou je, aby On byl oslaven. Je mocný a velký a zároveň má neskutečný smysl pro humor. 

Uvěřil jsem ve svých 18 letech. Vychodil jsem šestou třídu ZŠ se skoro samými pětkami a k chování se raději vyjadřovat nebudu. Byl jsem člověk odsouzen lidmi kolem, a dokonce i sám sebou. Ale Bůh mě zastavil skrze evangelium lásky a jeho veliké milosti pro všechny hříšníky. To mě naprosto zlomilo. 

Dnes sloužím jako první oficiálně ustanovený romský pastor AC, první romský nemocniční kaplan, první člen Romské platformy, první ustanovený romský koordinátor v Západočeské oblasti, první romský pastor, který́ se stal členem ERC pro romskou práci (pomáhám získávat stipendia pro romské studenty). Bůh má zkrátka smysl pro humor. Takové věci může jenom On. 

Slovo první nepíšu proto, že bych byl „něco“, ale proto, že Bůh je mocný učinit z obyčejných lidí své služebníky. Vím, že mě povolal, abych se stal průkopníkem a člověkem, který́ se naučil nazývat věci pravým jménem. Jsem obyčejný́ člověk, nad kterým se Bůh smiloval a který́ potřebuje vaše modlitby.

Mám krásnou a úžasnou ženu, bez které bych to nedal a která mi je velikou oporou. Máme dvě nádherné děti. Prací pro Pána žije celá naše rodina. Naší touhou je naplnit vizi, kterou jsme od Pána přijali. 

S manželkou jsem se potkal ve 25 letech a v roce 2011 jsme se vzali. Sedm let jsem žil úplně sám. Na první pohled jsem věděl, že to je žena pro mě. Ona to tak neviděla. 🙂 Měla velmi upřímné a oddané srdce Bohu, a to jí zůstalo dodnes. Učíme se stále a Pán nám je velmi milostiv.

Jaké byly tvé začátky v církvi a ve službě?

Na své začátky si dobře pamatuji. Začal jsem chodit do jednoho nezávislého, evangelizačně zaměřeného sboru. Hned jsem se do sboru začlenil, protože jsem viděl potřeby. Pomáhal jsem prakticky – maloval, stěhoval apod. Viděl jsem pastora vytírat chodbu, tak jsem to začal dělat já a dělal jsem to s velikou vděčností Bohu. Mojí první službou, do které jsem vnímal povolání, byla přímluvná modlitba. Později jsem sloužil na ulici dětem, jejichž rodiče brali drogy. Jejich upřímná víra pro mě byla velikou školou. Věřím, že bez této zkušenosti bych nebyl tam, kde jsem. Navštěvoval jsem potřebné a modlil se s nimi. Mnoho lidí se mi automaticky svěřovalo se svými potřebami, duchovními, ale i duševními a materiálními. Začal jsem prožívat pastýřské povolání, které mi Pán několika způsoby potvrdil. Stále se učím novým věcem v Pánu. 

Kdy jsi začal vnímat, že tě Pán volá do zakládání sboru? Byli jste v tom se ženou zajedno?

V určitém období mého života mi Bůh začal dávat hluboké břemeno za můj romský národ. Pán mi to potvrzoval, ale můj pastor to tak úplně neviděl. Bylo to velmi těžké a smutné období, kterým jsme si s manželkou museli projít. Po roce manželství jsme navíc prožili hlubokou bolest ze ztráty miminka. Bylo to období velké bolesti a tlaků. 

Chtěli jsme se odstěhovat a začít znovu jinde. V tom všem nám Pán byl velmi milostiv a dal nám sílu a pokoru. S manželkou jsme na kolenou chválili Pána a hledali Boží vůli pro náš život. To je na dlouhé vyprávění…

Chtěli jsme se odstěhovat a začít znovu jinde.

Pán nám pak během jednoho týdne poslal do cesty několik pastorů, a ti se nezávisle na sobě shodli, že Pán chce, abychom v Děčíně zůstali. Velmi nám pomáhali bratři pastoři z CB a KS, jehož jsme se na čas stali součástí. Naším duchovním otcem se stal Zdeněk Šplíchal, kazatel CB Plzeň. Velmi nám pomáhal a držel nás. Bratr Jenda Cvejn nás zase velmi povzbuzoval v našich začátcích. Slova nestačí, jsme jim za to navždy vděčni. V tom čase bolesti a pronásledování se zrodila vize, kterou máme od Pána na srdci už deset let.

Hledali jsme tedy zázemí a někoho, kdo by nás zaštítil jako sbor v tom, co jsme od Pána přijali. Manželka pocházela z CBH Most, kde naši vizi přijali a chtěli podpořit. Stali jsme se regionem AC Most. Pastor Róbert Liba a jeho tým nám velmi pomohli a my si toho velmi vážíme. Tou dobou jsme v Děčíně vedli malou skupinku a byli jsme celkem tři. Já, moje manželka a bratr Jirka, později byla skupinka o deseti lidech. 

Od začátku jsme s manželkou ve vizi naprosto zajedno. Je mi velikou oporou a celou práci nese se mnou celým svým srdcem. Práce v Děčíně začala na zahradě, vznikaly malé skupinky po domech, v propůjčených prostorách. Byli jsme s lidmi skoro každý́ den, protože jejich potřeb bylo mnoho.

Kdy padlo rozhodnutí spustit v Děčíně sbor? Máš i svého zástupce, staršovstvo? Kolik máte členů?

Stali jsme se regionem AC Most 18. září 2016. Oficiálně jsme se samostatným sborem stali 1. 1. 2023 čili po sedmi letech. Celou dobu jsme spolu s Róbertem Libou svědomitě pracovali na tom, abychom splnili požadavky ustanovení. Netlačili jsme to silou, ale čekali na Pánův čas. Oba jsme to prožili nezávisle na sobě. Byl v tom pokoj Boží. Velikou podporu jsme od počátku měli od seniora naší oblasti Davida Bubika.

Nemám svého zástupce, starším sboru je moje manželka Andrea Ferková – vedení AC Most i senior oblasti se na tom shodli. Je takovou „dohlížitelkou“, které záleží na zdraví sboru. Máme dva diákony a jednu poradkyni. Je nás kolem 40 členů. Chci, aby členy sboru byli ti, kdo sbor vnímají jako svůj duchovní domov a souzní s vizí sboru.

Kde a jaké jste sehnali prostory ke scházení?

Co si budeme povídat, jakmile lidé vidí Roma, je to problém. Předsudky byly, jsou a budou. Ale zažíváme, že se Pán stará a otevírá nám dveře, které nikdo nemůže zavřít. Nyní se scházíme na dvou místech. V týdnu je to v malých prostorách na modlitby, skupinky apod. V neděli máme pronajatý sál na ČVUT.

Co si budeme povídat, jakmile lidé vidí Roma, je to problém.

Členskou základnu sboru tvoří jenom Romové?

Od začátku jsme sbor zakládali s bratrem Jirkou, který́ je Čech, a dnes je mezi námi více Čechů. Naším cílem je, aby zde nalezl domov úplně každý, nezávisle na národnosti nebo barvě pleti. 

Já stále říkám, že romské sbory jsou super, a víte proč? Do romského sboru může v neděli přijít padesát Čechů a nebudou se cítit nepřijatí. Co by se stalo, kdyby do českého tradičního sboru přišlo padesát Romů? Odpovězme si upřímně… Proto je třeba zakládat nové sbory a také pomáhat sborům, které Romům slouží a třeba si nevědí rady. Jsme tu, abychom pomohli.

Zaregistrovalo vás už město? Jak se k vám staví?

Ano, s městem máme dobré vztahy. Znají mě několik let, a to dokonce tak, že tam máme dobré kontakty. Jako sbor si získáváme důvěru a respekt. Na městě jsou za naši službu vděční. Dokonce si nás zvou a chtějí poradit a pomoct ohledně romské otázky a integrace. Získat si důvěru a respekt není jednoduché, ale chceme být městu i lidem příkladem a vzorem.

Jaké jsou silné stránky vašeho sboru? Která služba vám naopak chybí?

Mezi naše nejsilnější stránky sboru je touha získávat ztracené pro Pána, činit učedníky a zakládat nové sbory. Chybí nám ale služebníci. Modlíme se za spolupracovníky a misionáře. Každý má omezený čas a taková služba si čas vyžaduje. Prosíme vás o modlitby.

Jaké jsou vaše vize do budoucna? 

Naší touhou a velkým přáním je mít v Děčíně Romské centrum, které se bude specializovat na práci mezi Romy v České republice, a pokud dá Pán, i v zahraničí. Dále bychom rádi vybudovali biblickou školu, která by vystrojovala romské vedoucí a vůbec všechny, kdo mají službu Pánu na srdci.

Mnoho křesťanů si dodnes neuvědomuje, že práce s Romy je specifická služba. Máme svůj jazyk, kulturu a zvyky. A takto je potřeba k tomu přistupovat. Jsem Rom a sám se učím od těch, kteří jsou dál a už ušli v této službě kus cesty. Spolupracujeme s církví na Slovensku, s pastorem sabinovského sboru Rinaldem Oláhem. Mají tam velmi bohaté zkušenosti a stali se našimi oficiálními partnery. Důvodem je hlavně to, že chceme vychovávat romské vedoucí. Jeden velmi vzácný a požehnaný muž, který založil stovky sborů v Maďarsku, původně začal v roce 1994 se třemi ustanovenými romskými sbory. Založil také biblickou školu pro romské vedoucí. Dnes tam mají 170 romských sborů a začali se připravovat na probuzení. Řekl, že nebojují proti povodni, ale že se na ni připravují. To vnímám jako velmi důležité. Probuzení mezi Romy začíná po celém světě. Musíme se na to připravit.

Kam byste se chtěli posunout v letošním roce?

Procházíme nelehkým obdobím. Někteří lidé odešli, a to každý sbor bolí a ovlivní. To známe všichni. Byl jsem teď v Austrálii a Pán tam ke mně mluvil, že dobrý vedoucí se nebojí změn. Já už s některými začal. Ony by určité věci mohly fungovat stejně klidně ještě deset let. Je ale potřeba být odvážný.

Také bychom se rádi posunuli v učednictví – mít tým lidí, kterým hoří v srdci to samé. Líbilo se mi velmi, že v australských sborech vizi nežije pastor a pár dalších nadšenců, ale celý sbor. Vidím, že v dnešní době lidé nechtějí přebírat zodpovědnost a mají úplně zpřeházené hodnoty. Modlíme se za spolupracovníky, misionáře a podporovatele. A nejde o statistiky. Ty nebeské jsou jiné než ty naše. Jednou jsem řekl manželce, že nemáme moc členů a lidí ve sboru na všechno úsilí a práci, které nás to stálo. Vzápětí ke mně promluvil Pán: „René, já mám jiné statistiky a tabulky. Kolik lidí díky této práci slyšelo evangelium? Kolik lidí na smrtelné posteli se obrátilo ke mně a bylo zachráněno?“ Najednou jsem viděl, jak ta čísla byla veliká. „Sice to nemáš v tabulkách AC, ale v mých tabulkách to je.“ No není dobrý?

Prosba

V současné době hledáme všechny, kdo by měli na srdci tuto službu nebo vizi podpořit. Kdybyste měli zájem se o naší práci více dozvědět a mluvit o ní ve vašem sboru, budeme rádi. Neváhejte napsat na můj mail: rene.ferko@apostolskacirkev.cz