Téma prosincového časopisu zní „odsouzen ke službě“. Službu můžeme vnímat různě. Někdo jako břemeno, někdo jako výzvu, někdo jako součást křesťanské zbožnosti. Zdravá a Bohu přijatelná služba však vychází z naší identity synovství. Možná můžeme vidět i Ježíše samotného „odsouzeného“ do služby. Tak chtěl naplnit vůli svého Otce, až mu nezbylo než se narodit na tento svět a zemřít na kříži. Ale On měl identitu Syna, a proto by se jako „odsouzený“ do služby nikdy nevnímal.

Z biblického hlediska by bylo přesnější nazvat mé zamyšlení spíše „Otrok, nebo syn?“ V dnešní době by se dokonce pro služebníka lépe hodila slova jako „pracovník“ nebo „zaměstnanec“. Přesto jsem zvolil označení „služebník“, protože tak se často vnímáme, hlavně mezi lidmi, kteří v církvi pracují nebo slouží jako dobrovolníci.

Osobně už mám období dobrovolnictví za sebou, i když to neznamená, že se k němu někdy zase nevrátím. Občas si vzpomenu na různá období svého života a svůj vztah ke službě Bohu. Když jsem se v patnácti letech obrátil, považoval jsem jakoukoliv službu v církvi za velkou čest. Modlitby, čtení Bible, návštěvy církve i službu jsem vykonával ve volném čase, tedy po škole a později po práci.

Pamatuji si, jak jsem se hned po návratu ze školy šel modlit, protože jsem se na to opravdu těšil. Teď už téměř deset let sloužím jako pastor na plný úvazek a vše, co jsem dříve dělal ve volném čase jako zálibu, se stalo mou prací. Člověk by mohl říct: „Jak úžasné, když se ti služba Bohu stane zaměstnáním.“ Nedávno jsem dokonce narazil na internetu na citát: „Kdo má práci jako koníček, nebude nikdy pracovat.“ 

I já jsem zažíval nadšení, když jsem opustil běžné zaměstnání, které mě nenaplňovalo, a mohl jsem se věnovat něčemu smysluplnějšímu – službě Bohu, ke které jsem vždy cítil vnitřní volání. Jenže časem jsem zjistil, že i práce v církvi je pořád jen práce, se všemi problémy, které to obnáší. Možná se liší od problémů v sekulárním prostředí, ale jsou to pořád nelehké výzvy. Když se zkrátka z koníčku stane práce, není to vždy jen radost. Představte si, že milujete vláčky, a pak pracujete ve firmě, která je vyrábí každý den. Přesně tak se i můj život stal plný duchovní práce, která mě někdy unavovala a vyčerpávala. Měl jsem pocit, že jsem selhal, a ani ostatní kolem mě mi nepřipadali tak dokonalí jako dříve. V církvi se totiž dříve nebo později zbavíte iluzí. Uvědomíte si, že pastoři i vaši sourozenci v Kristu jsou jen obyčejní lidé. Když jsem byl mladý ve víře, díval jsem se na kazatele jako na téměř dokonalé nadpozemské Boží posly. Nyní jsem byl tímto poslem já a do dokonalosti jsem měl opravdu hodně daleko.

Představte si, že milujete vláčky, a pak pracujete ve firmě, která je vyrábí každý den.

Postupně jsem pochopil, že musím něco změnit. Nechtěl jsem vyhořet, jak se o tom dnes často mluví. Po deseti letech ve službě by na to člověk asi ani neměl nárok. Shodou okolností jsem následně prošel několika nemocemi – nic vážného, ale dost otravného na to, aby mě to pomohlo zpomalit. Tehdy se mi znovu připomněla myšlenka mého dřívějšího pastora Františka Apetauera: „Buď nejprve synem, teprve potom služebníkem.“ 

S touto krásnou myšlenkou určitě budeme souhlasit, ale co přesně si pod tím představit a jak to prakticky žít? Následující řádky budu věnovat tomu, na co jsem „přišel“. Slovo přišel schválně dávám do uvozovek, protože to asi není nic, co bych již dříve neslyšel nebo nevěděl. Prožíval jsem však čas, kdy jsem se na identitu syna začal skutečně stavět a věřte, že to šlo tak trochu proti lidskému rozumu, a dokonce proti přesvědčení, že sloužit Bohu je velmi důležité. Být synem totiž znamená, že můj život nestojí na tom, co pro Boha dělám, ale na tom, kým pro něj jsem. Uvědomoval jsem si, že církev nestojí a nepadá se mnou tak moc, jak si myslím. Vnímal jsem, že Bůh bude vždy o mnoho kroků přede mnou. On má skutečnou vizi, která mě převyšuje. Má vize bude spíše určitým hledáním té jeho. Pokud mě však povolal, abych byl součástí jeho vize, chce, abych byl svědkem jeho díla a vyprávěl o něm a jeho skutcích. Nějak mám pocit, že hodně lidí mluví o tom, co chtějí dělat, víc než o tom, co udělal Bůh. Měli bychom být spíše někde vzadu a víc se radovat z toho, že mu patříme, než z toho, že máme nějaký úkol od Boha, nebo dokonce, že nám patří nějaký sbor.

 Být synem totiž znamená, že můj život nestojí na tom, co pro Boha dělám, ale na tom, kým pro něj jsem.

Musel jsem si to vše nějak prožít a začít přemýšlet a reagovat jinak. Práci sice od církve neoddělíte, ale když se teď modlím, jde mi hlavně o můj vztah s Bohem a až potom řeším službu. Všechno ostatní může počkat. Lidé budou chtít vždycky výsledky a člověk bude mít potřebu se jim zavděčit, protože to přece dělá pro ně a zaslouží si aspoň pochvalu. Právě proto je realizace života v identitě syna tak nesnadná. Nedává ihned výsledky. Pouze vnímaví lidé vidí, že je něco jinak a Bůh je s vámi.

Uvedu ještě jednu lehce provokativní myšlenku. Mnoho lidí se modlí k Ježíši, i když nás učil modlit se k Otci. Sám se většinou modlím také k Ježíši, ale pozor, abychom si tím nevybudovali identitu otroka. Kdo volá v Duchu svatém: „Abba, Otče,“ buduje si identitu syna. Kdo říká jen, Pane, Pane, může směřovat k tomu být jen otrokem.

Takže až se vrátíte z práce, ze školy nebo církve, radujte se z toho, že můžete mít čas s Otcem. Jinak vás po příchodu domů čeká odpočinek ve formě televize nebo nějaké jiné záliby. A to je život služebníka, který vás vyčerpá a okrade o radost ze života i z Boha. Potom hledáte odpočinutí někde úplně jinde. To prosím neznamená, že se nemáme věnovat svým koníčkům. Naopak bych řekl, že je to známka toho, že nežijeme jen na výkon. Ale čas s Bohem nám musí být radostí. A ta radost není na prvním místě z naší služby a našeho úspěchu, ale z jeho přítomnosti a lásky.

Žel lidé nad tím často mávnou rukou, protože si myslí, že vztah s Bohem přece mají. V praxi je však semele každá nejistota, neúspěch, kritika a selhání. Kdo však žije své synovství naplno, nepovažuje nejistotu, neúspěch, kritiku a selhání ve svém životě za tak podstatné.

Skutečné vyhoření není ani tolik z množství práce, jako spíše z toho, že jsme se dostali do moci lidí a lidských představ.

Uvědomuji si, že toto mé zamyšlení může velmi snadno sklouznout do obecnosti. Vždyť přece píšu o tom, co všichni „víme“. Proto ho zakončím deseti radami, jak si identitu synovství chránit a rozvíjet prakticky. Bude to chtít úsilí, protože je to cesta proti proudu světa a někdy i církve.

Desatero rad k rozvoji synovství

1. Když se modlíš, upni svou mysl nejprve na svůj vztah s Otcem. Nazývej ho tak, přemýšlej o sobě jako o jeho synovi a připusť si lásku, jakou k tobě Otec chová. Projev mu vděčnost za vše, co jsi od něj dostal.

2. Uvědom si, že nejde o pozemského otce nebo jen o nějakého vedoucího tvého sboru. Bůh má neomezenou moc udělat ve tvém životě i v církvi věci, o kterých se ti ani nesnilo. To není snílkovství, ale chápání Boha jako Boha. Nejsi žádný jeho pomocný manažer, ale svědek a účastník jeho moci.

3. Uvědom si, že sbor, který vedeš, nebo služba, kterou děláš, není tvoje. Bůh vidí cíl lépe než ty. To neznamená, že nemáš mít žádnou vizi, ale jeho vize bude vždy přesahovat tu tvoji. Proto se zaměřuj jen na dílčí kroky, které jsou před tebou. On dá jednou celek dohromady. Je možné, že někdy to nádherné dílo ani za svého života celé neuvidíš.

4. Řeš na prvním místě vše, co oslabuje tvoji jistotu v něm. Neřešené hříchy nebo selhání tě budou obírat o radost ze synovství. Syn nepřemýšlí o své spáse a náležitosti k rodině. Spíše se raduje z života v Boží rodině.

5. Nestuduj Bibli jen pro poznání a službu. Hledej v ní zjevení Boha a jeho vůli pro sebe. Nemusíš mít ale pokaždé pocit, že k tobě Bůh mluví. I když jen čteš, Bůh obnovuje tvou mysl svými hodnotami. V pravý čas ti otevře, o čem jsi vlastně četl.

6. Setřes ze sebe strach z lidí a odděl se od jejich očekávání. To neznamená být člověkem mimo realitu a z nikoho si nic nedělat. Tvoje radost však nesmí být závislá na tom, zda ti lidé tleskají, nebo tě kritizují. Sloužíš Bohu, ne lidem.

7. Nedívej se na církev kolem sebe lidskýma očima, ale Božíma. Celá staletí se Bůh dívá na církev a nezavrhl ji. Církev je pro něj snoubenka, kterou miluje a za kterou dal život. Vidí v ní to, co nikdo jiný nevidí. Měj spolu s ním naději pro lidi, kteří se zdají po lidsku beznadějní.

8. Vyznávej, že tvůj život a vše, co máš, patří Bohu. Nejde jen o to, že jsi mu to řekl na počátku. Když mu odevzdáváš sám sebe bez výhrad, buduješ si hlubokou jistotu a pokoj, který ti nikdo nevezme. Jinými slovy: nemáš nic, o co bys mohl přijít, protože jsi mu vše dal.

9. Odpočívej a buď člověkem pokoje. Všímej si, že Syn Boží, Ježíš Kristus, měl ten největší úkol, a přesto nikam nespěchal. Dělal méně věcí, ale ty nejpodstatnější. A dokonce mu na to stačily jen tři roky veřejné služby.

10. Buduj i identitu svého otcovství ve své vlastní rodině. Bylo by zvláštní žít své synovství jen v církvi. To, jakým budeš synem, ovlivní, jakým budeš otcem ve své rodině. Ať tvá rodina vidí člověka, který miluje Boha a miluje svou rodinu.

„Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ (Ž 37,4–5)