Doba se změnila. V naší církvi přibývá pastorů a vedoucích, kteří budou opouštět svá původní civilní zaměstnání jen částečně, nebo vůbec. To je rozdíl oproti našemu zažitému uvažování, kdy i malé sbory měly od svého založení nejméně jednoho, ale často dva, a někdy i tři zaměstnance na plný úvazek. Účelem tohoto článku je poskytnout biblické i praktické argumenty, že tato změna v myšlení a ponechání civilního zaměstnání nově nastupujících vedoucích může být v některých případech tím nejlepším řešením pro církev i pro ně samotné.

1. Civilní zaměstnání pastorů a vedoucích je biblické, stejně jako jejich zaměstnávání v církvi

Křesťané z Písma vědí, že apoštol Pavel byl původním povoláním výrobce stanů. Málokdo si ale uvědomuje, že na jeho misijních cestách se s celým svým týmem živil svým původním zaměstnáním poměrně často. V Novém zákoně můžeme najít zmínky nejméně o čtyřech místech, kde se Pavel živil, jak sám říká, „vlastníma rukama“. 

V Korintu (Sk 18,1–3) se Pavel s Akvilou a Priscillou věnoval jejich společnému řemeslu, šití stanů. Později, když za ním dorazili další členové jeho týmu, se Pavel již naplno věnoval kázání. 

V Tesalonice (1Te 2,9 a 2Te 3,7–8) Pavel zmiňuje své úsilí, námahu a práci „ve dne v noci“, aby jeho tým svými potřebami „nebyl nikomu na obtíž“.

V Efesu (Sk 20,34) se Pavel při srdceryvném loučení s efeskými staršími, dojatými jeho slovy, že ho již nikdy neuvidí, dovolává svého vlastního příkladu, kdy si při vedení nově založené církve vydělával vlastníma rukama „na všechno, co potřeboval on i jeho společníci“.

Při misijní cestě v Makedonii (Fp 4,15–16) Pavel děkuje za jejich finanční podporu a připomíná, že v počátcích své misijní cesty neměl žádnou jinou podporu kromě toho, co mu poslali právě křesťané z Filip. Z kontextu NZ je zřejmé, že všechny ostatní výdaje musel Pavel hradit z vlastního podnikání.

Pavel jednoznačně hájí právo své i ostatních služebníků mít obživu od lidí, kterým slouží: „To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1K 9,6) Odvolává se přitom na příklad dobytka už ve Staré smlouvě (a nepřímo tak přirovnává služebníky k volům 🙂 ): „Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl.“ Dokonce hájí i to, aby dobří vedoucí v církvi byli odměněni štědře: „Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ (1Tm 5,17) Zároveň ovšem vidíme, že se na řadě míst tohoto svého práva dobrovolně vzdal, když tím mohl prospět službě nebo když ho k tomu přiměly okolnosti. 

Pavlův příklad je zcela jednoznačnou biblickou obhajobou, že je v pořádku pobírat plat od lidí, kterým vedoucí slouží, a že by tento plat měl být štědrý. V žádném případě tedy Pavlův vzor nelze použít jako argument, jak od pastora očekávat plnou službu v církvi, a přitom mu nedat žádný či dát nízký plat. Je také jasné, že situace každého člověka je odlišná. Pavel neměl rodinu s dětmi, kterou by musel živit. Pracoval především manuálně, což mu dávalo prostor odpočívat mentálně či promýšlet svá kázání. Přesto je Pavlův život dobrým biblickým příkladem, proč může být v určité době civilní zaměstnání vedoucího správnou volbou.

Pavel jednoznačně hájí právo své i ostatních služebníků mít obživu od lidí, kterým slouží.

2. Civilní zaměstnání pastorů a vedoucích umožňuje v menších sborech zdravější hospodaření

Každý sbor má jinou finanční situaci, ale osobně jsem přesvědčen, že pokud má mít malý sbor bez státní dotace zdravý rozpočet, je téměř jisté, že by v něm neměl být plný úvazek zaměstnance. V rozpočtu malé církve budou náklady na plný úvazek snadno zabírat největší díl, což může uzavřít možnost platit nájem na dobrém místě nebo splátku úvěru pro pořízení vlastních prostor. Jeden pastor v USA mi řekl, že někdy pro jednoduchost počítají zhruba jednoho zaměstnance v církvi na 100 členů. I když je situace každé církve trochu jiná, je možné, že bez státní dotace se v budoucnu budeme muset takovému číslu začít přibližovat i v naší církvi.

Jaký důvod vedl apoštola Pavla, aby se v Tesalonice nebo v Korintu zřekl práva přijímat peníze od lidí, kterým sloužil? Byla to snaha, aby jeho osobní náklady nebyly pro nově vznikající sbory břemenem. O Korintu Pavel dokonce říká, že kvůli službě v Korintu „okrádal“ jiné sbory, tedy doplnil ze sbírek z Makedonie to, co nemohl pokrýt vlastním výdělkem: „My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž.“(1Te 3,8–9) „Ve všem jsem jednal a budu jednat tak, abych pro vás nebyl břemenem.“ (2K 11,9)

Výše platu pastora je v zásadě rozhodnutím vedení místního sboru. Je ale dobré vědět, že Ekonomický odbor AC zpracoval doporučení, v jakém rozmezí by se mohly pohybovat platy pracovníků v naší církvi, což může menším sborům posloužit jako výchozí vodítko pro uvažování nad zdravým rozpočtem. Zároveň je to příležitost přemýšlet nad tím, jaká odměna pracovníků je štědrá, jak vyjadřuje ocenění pastorovy práce a zda mu v jeho rodinné situaci umožňuje důstojné živobytí, ať už s plným, či částečným úvazkem.

3. Civilní zaměstnání pastorů a vedoucích vytváří zdravý tlak na přerozdělování odpovědností a povinností mezi další členy týmu vedoucích 

V církvi se občas stává, že lidé očekávají, že pastor uvolněný k práci v církvi na plný úvazek zvládne většinu duchovní i praktické práce, kterou je třeba v církvi udělat. Jako pastor jsem kromě kázání a vedení také stěhoval ledničky a pračky, maloval pokoje nebo vozil lidi k lékaři. Je to uvažování, které lze shrnout do věty: „My si přece platíme pastora!“ Ve skutečnosti fungování každé zdravé a rostoucí církve stojí mnohem více spíše na vydané službě dostatečně širokého a obětavého týmu mnoha dobrovolníků než na práci jednoho nebo dvou zaměstnaných pastorů. Když lidé vidí, že pastor má své civilní zaměstnání, vytváří to zdravý tlak na lepší přerozdělování odpovědností. A když církev vyroste a rozhodne se vedoucího zaměstnat na plný úvazek, tato zdravá kultura dobrovolnické služby církvi zůstane jako dobrý základ pro budoucí růst. 

4. Civilní zaměstnání pastorů a vedoucích je dobrým příkladem pro ostatní služebníky

Je zajímavé si všimnout, že apoštol Pavel se neváhal pochlubit svým rozhodnutím vydělávat si na některých místech vlastní prací („o tuto svou chloubu se v celém Řecku nedám připravit“ 2K 11,10). A tohoto svého rozhodnutí se opakovaně dovolává jako dobrého vzoru pro lidi, kterým slouží: „Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili.“ (2Te 3,9) „Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘“ (Sk 20,35) 

Když lidé v církvi vidí, že vedoucí stejně jako oni sami také mají svoje zaměstnání, svého šéfa, své povinnosti, a přesto svůj volný čas věnují službě lidem, je to pro ně dobrým příkladem. Jestliže očekáváme od lidí v církvi, že budou poctivě pracovat, k tomu se dobře starat o svou rodinu, a ještě mít čas a energii na dobrovolnou službu v církvi, musíme jim jako vedoucí dávat dobrý příklad, jak to lze skloubit. Z toho samozřejmě nevyplývá, že pastor s plným úvazkem nedává dobrý příklad ostatním. I s plným úvazkem v církvi přece dobrovolné službě dává i část svého volného času.

5. Civilní zaměstnání pastorů a vedoucích je dobré pro kontakt s lidmi mimo prostředí církve 

Každý člověk, který bude většinu svého času trávit pouze v prostředí církve, může mít problém udržet kontakt s uvažováním lidí mimo naši sociální bublinu. Pastoři musí vynaložit určité úsilí, aby v tomto kontaktu zůstali, a tak chodí přednášet do škol, organizují předmanželská setkání s nevěřícími snoubenci nebo se zapojují do práce klubu s nevěřícími dětmi. V civilním zaměstnání je toto propojení přirozené a samozřejmé. Zaměstnání navíc může být zdrojem mnoha přirozených kontaktů s lidmi, kteří k nám díky práci získávají důvěru, i když nejsou křesťané.

Civilní zaměstnání vedoucích také přináší řadu úskalí, se kterými je třeba se vypořádat:

1. Od určité velikosti církve je obtížné zvládat objem práce spolu s civilním zaměstnáním

Přestože jsou pastoři, kteří vedli nebo stále vedou sbory, které už dávno nejsou malé, a k tomu mají civilní zaměstnání, každý jsme jinou osobností a máme odlišnou schopnost skloubit více rolí. Je jisté, že od určité velikosti místní církve, řekněme od 100 lidí, budou pastoři s civilním zaměstnáním jen výjimkou. Každý vedoucí musí dávat pozor na dlouhodobé přetížení, vyhoření nebo zanedbávání vlastní rodiny. Nečekejme, že se druzí o nás v tomto postarají. Za svůj osobní život a duševní zdraví neseme hlavní odpovědnost před Bohem my sami. 

Podobnou situaci přetížení hlavních vedoucích řešila první církev v Jeruzalémě, kdy byli apoštolové nuceni řešit praktické a finanční spory v dynamicky rostoucí církvi, což jim nenechávalo dostatek času na jejich hlavní povolání: kázání a modlitbu. Tomu chtěli „nadále věnovat všechen svůj čas“. Tento klíčový spor v rané církvi vedl k ustanovení prvních diákonů a delegování praktických pravomocí. Je zajímavé, že to apoštolové zdůvodnili tím, že se „Bohu nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech“ (Sk 6,2). Každé místní společenství a každý vedoucí musí pečlivě vyhodnotit, zda skutečně dělá to, k čemu byl povolán, a zda má pro to dostatek času. Budeme-li udržovat civilní zaměstnání přetížených vedoucích z důvodu úspory nákladů nebo neochoty opustit jisté místo, Bohu se to nebude líbit. 

2. Nutnost myšlenkově přecházet mezi dvěma světy

Pro mě osobně byla nejnáročnější doba, kdy jsem z poloviny opustil civilní zaměstnání a na půl úvazku jsem nastoupil jako pastor a zaměstnanec církve. Na obou místech měli lidé pocit, že bych tam měl být, a přitom tam pořádně nejsem, a neustálé dělení pozornosti bylo vyčerpávající. Když jsem ale několik let vedl sbor a k tomu jsem jeden den v týdnu jezdil do bývalého zaměstnání, začalo mi nastavení času postupně vyhovovat. Musíme počítat s tím, že pro někoho je nesmírně těžké mít při modlitebním setkání církve v hlavě chybu v databázi ve svém druhém zaměstnání, kterou musí ještě ten den do večera nějak vyřešit. Možnost zcela se soustředit na jedno hlavní povolání je pochopitelně v něčem osvobozující. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že všichni pastoři jsou stejně zapojeni do mnoha jiných aktivit, než je samotné vedení sboru, a i tak se musí naučit přepínat mezi různými oblastmi. Přiznám se, že když jsem se před lety stal pastorem, byl jsem překvapen, jak mnoho času a cestování mě stojí všechny ty různé dílčí povinnosti, které se samotným vedením místní církve přímo nesouvisí.

3. Církev zatím není moc připravená na větší počet pastorů s civilním zaměstnáním

Jedním z důvodů, proč o tématu mluvíme, je to, aby se církev postupně naučila fungovat s rostoucím počtem vedoucích s civilním zaměstnáním. Budeme muset hledat takové termíny a formáty pastorálek, setkání oblastních rad a dalších akcí, které nebudou vylučovat pastory, kteří zatím nejsou uvolněni na plný úvazek, protože jich už teď přibývá.

4. Jen část profesí umožňuje částečný úvazek

Jsou civilní zaměstnání, kde se počítá pouze s možností plného úvazku či nutností práce na směny včetně nedělí. Učitelé zase mají jen malou možnost uvolnit se během školního roku, i kdyby to byl jen jeden či dva dny. Možnost pracovat na místě, kde můžeme být zároveň plnohodnotně zapojeni do služby, je tak určitým způsobem omezená.

Z celkového pohledu je zřejmé, že naše rostoucí církev bude stále rozmanitější a že měnící se doba nám přináší více vedoucích s částečnými nebo žádnými úvazky v církvi. Pokud s Boží pomocí správně rozeznáme, čeho je čas, může tato proměna, zvlášť v případě malých sborů, být požehnáním pro církev i pro pastora.