Ležím u rybníka Bethesda a zoufale vyhlížím anděla, až sestoupí a rozčeří vodu. Sice moc dobře vím, že nemám šanci být v rybníku jako první, ale co kdyby, že? Jsem chromý stejně jako borec vedle mě. Voda se nečeří, zato přichází Ježíš a říká mému sousedovi: „Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Chlapík se zvedá a odchází. Jsem totálně paf, já chci taky! Zkouším se postavit, vzít své lůžko, ale nejde to. „Hej, Ježíši!“ Ale on už mě neslyší, pokračuje svou cestou dál. Uzdravil zkrátka jen toho jednoho. Mě ne. V čem jsem horší? Co dělám špatně? Takže až za pár let bude dav křičet: „Ukřižuj ho!“ budu tam…

Žebrám u Krásné brány, protože jsem chromý a nemohu se živit vlastníma rukama. Je to potupné, každý si o mě otře ústa, odvrátí zrak, takový život mě fakt nebaví. Třeba dnes Ježíš kolem mě neprojde bez povšimnutí. Jenže… Zase prošel. Šel tudy do chrámu už xkrát, ale ani jednou se ke mně nesklonil. A prý že uzdravuje každého. Tak nic no. Taky tam budu…

Jsem lévijec nejlévijštější. Z dobré rodiny, se super vzděláním, sedával jsem přece u nohou Gamalielových. Dodržuji zákon „namax“, jak jen to jde. Taky to lidi učím. A teď týpek jménem Ježíš nás tady v chrámu školí jako malá děcka. A začal s tím, no považte, když mu bylo teprve dvanáct! Prostě přeháňka. Tehdy jsem ještě netušil, co bude následovat za dalších osmnáct let…

Všechno, absolutně všechno postavil na hlavu! Totálně rozbil moji víru. Vše, co jsem se naučil od otců i rabínů, shodil ze stolu. A mě to tedy pěkně štve. Tak se snažím, tolik toho pro Boha obětuji, a teď mi nějaký nedovzdělaný tesař bude říkat, že je to špatně. Nestačí mu milovat bližního, On chce milovat i nepřátele. Nestačí mu obětovat holoubě za hřích, on chce odseknout celou ruku, vyrvat oko, když mě pokouší a svádí. K tomu všemu dovoluje ženám, aby mu seděly u nohou tak, jak je to dovoleno jen mužům! Hraje si na reformátora, nebo co? Moje jistoty se nechutně otřásly. To ale ještě není všechno…

Klidně si v sobotu uzdravuje! Jako by se nechumelilo. Nebylo to jen jednou jakoby náhodou, omylem, dělá to jako cílenou provokaci. Flagrantně porušuje Zákon. Dokonce si dovoluje Boha nazývat svým Otcem! A říká lidem, že mají dělat to, co dělá on, protože sám dělá jen to, co vidí dělat svého Otce v nebesích. Ale to my zákoníci a farizejové přece víme, co dělat, jak správně uctívat Boha. Říká o sobě, že je cesta, pravda a život a že nikdo nepřichází k Otci než skrze něj. To už vážně přehání. Musím ochránit izraelský národ před scestím! Jo, jen tak na okraj, prý zboří chrám a ve třech dnech ho znovu vystaví… Takovou herezi už ani nekomentuji. Tím vším mě, a nejenom mě, pěkně dráždí. Přece nám tady nebude nabourávat zavedené pořádky syn nějakého tesaře… I já tam budu stát a křičet spolu s davem…

Dost objektivních důvodů k tomu, aby ho člověk chtěl sejmout. No, nezabili byste ho?

O nějakých dva tisíce let později…

K životu Boha nepotřebuji, vystačím si bohatě sama. Víra je berlička pro ty, kdo nevědí, co se životem…

Trvalo celé tři roky, než jsem pochopila, že si sama nevystačím a že potřebuji radu. Že jsem to byla já, kdo přibil Ježíše na kříž: „Odpusť, Pane, já to byla, já tě na kříž přišpendlila…“ Od té doby si každé Velikonoce Ježíšovu oběť připomínám s novým vděkem. Miluji verš: „Není zde, byl vzkříšen.“ (L 24,6) Má prostě sílu!

Letos však přemýšlím o Ježíšově kříži v souvislosti s výše zmíněnými, tak trochu fiktivními muži. Dokážu se vcítit do všech tří. Do ochrnutého u rybníku Bethesda, do chromého u Krásné brány i do toho ve svých očích dokonalého farizeje. Oni to své Boží navštívení z objektivních důvodů projeli, minuli, zahodili (i když ten od Krásné brány dostal šanci za působení Petra a Jana). Z toho mě docela jímá hrůza. Být totiž na jejich místě, dopadla bych úplně stejně. Vždyť jsem Boha nepotřebovala, a navíc, když už jsem ho hledala, On mlčel. Říkali mi: „Pozvi Ježíše do srdce. Popros ho, ať se ti dá poznat. On to udělá.“ No a, světe, div se, On to neudělal. Prostě to nefungovalo. Až z toho byli křesťané kolem mě zcela vykolejení. Ježíšův kříž byl zjevně pro každého, kromě mě… Celkem logicky jsem to v jednu chvíli s Bohem definitivně „zabalila“. Z objektivních důvodů.

Teprve tehdy však Pán ke mně promluvil – jistým zaslíbením do budoucna, kvůli kterému stálo za to ho hledat dál. Uznejte, že když nevěřící holce, které se líbí věřící kluk, řekne: „Stejně se vezmete,“ a to rovnou dvakrát (aby nebyla mýlka), je jasné, že ona bude bojovat dál. 😀

Díky těmto zkušenostem jsem přesvědčena, že žít v době Ježíše, jeho vyučování by mě notně iritovalo, a to tím víc, pokud bych ho znala odmala. Proč by zrovna on měl být Mesiáš? Proč by právě on měl převracet vzhůru nohama celý můj „filozofický“ systém, když já to všechno vím nejlíp? A kdyby náhodou prošel kolem mě a nevšiml by si mé potřeby (protože by možná se mnou měl jiný plán v jiném čase, což bych ale nemohla tušit), ale jiným by pomohl, to bych s ním ve své mysli teprve provedla „krátký proces“, ke své škodě samozřejmě.

Zabila bych ho stejně, jako ho zabil ten dav. Proto jsem tak vděčná za milost, že jsem se narodila až ve 20. století (a po bitvě jsem generál), zdravá a nesvázaná náboženskými konvencemi (i když s duchem ateismu se mi podařilo zatočit až po šestnácti letech chození s Pánem). V začátcích mého křesťanství ale byly doby, kdy jsem kvůli optice moderního člověka absolutně nechápala tehdejší Izraelce, proč Pána odmítali. Vidět tolik zázraků, ještě ráda bych přece za ním běžela a nemohla bych chtít, aby ho ukřižovali! Dnes už vím, že bych i chtít mohla. Z objektivních důvodů…