Loňský i letošní rok otřásly světem. Loni na jaře jen málokdo z nás znal někoho stiženého nemocí covid-19, ale dnes už jsme mnozí nemoc prodělali nebo někoho takového minimálně známe. Někteří oné zákeřné nemoci i podlehli. Zároveň se šíří různé dezinformace, společnost se rozděluje, mnohým vládám – včetně té naší – zachutnala možnost „přijímat opatření“. Média nás soustavně masírují zprávami s katastrofálními statistikami. Ať už statistiky vypadají jakkoli, zdá se, že novináři vždycky vyberou ten špatný úhel pohledu a vidí sklenici spíše poloprázdnou než poloplnou. Největším strašákem dnešní doby je smrt.

Pojďme se podívat do jednoho z mých oblíbených listů, 1. listu Korintským. Ten poskytuje spoustu praktických návodů a rad. Pavel v něm reaguje na určité otázky, které mu z Korintu dorazily. Zvrat nastává v 15. kapitole, kdy Pavel cítí potřebu vrátit se ke kořenům a zdůraznit, že křesťanství nejsou jen každodenní a praktické záležitosti, ale místním křesťanům připomíná, aby nezapomínali na to, na čem záleží ze všeho nejvíce: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.“ (1K 15,1–6)

Pavel tuto epištolu napsal v roce 57 v Efesu, tedy přibližně 25 let po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání. Píše, že po vzkříšení vidělo Ježíše nejprve jeho dvanáct učedníků a potom se zjevil více než pěti stům lidí. Jedním dechem dodává, že většina z nich doposud žije.

V řeckém originále je použito slovo, které vyloženě neznamená, že lidé viděli ducha nebo zjevení. To by totiž nevzbudilo žádné pohoršení. Tehdy lidé běžně věřili, že mohou duchy spatřit, a v mnohých kulturách je to i dnes úplně běžné. Učedníci, dvanáct apoštolů, kteří následně vyšli do světa, by se nedostali do takových pronásledování a potíží za poselství: Viděli jsme ducha. Ježíš zemřel a my jsme viděli jeho vzkříšeného ducha. To by nikoho nepohoršovalo, kvůli tomu by se nezvedla tak velká vlna pronásledování. Také dalších pět set lidí tvrdí, že skutečně viděli fyzicky vzkříšeného Ježíše. Člověka, kterému tento fakt dosud Bůh nezjevil, napadne: Vzkříšení, opravdu? Jak se to mohlo stát? Pavel dodává: většina z nich ještě žije, kdybyste mi nevěřili. Dneska by takoví lidé vytvořili na Facebooku skupinu: „Viděli jsme vzkříšeného Ježíše.“ Jako by Pavel říkal: „Mám na ně kontakty v mobilu, rád vám je dám, zavolejte jim, sejděte se s nimi, sami vám to převyprávějí.“ Je to nadsázka, ale skutečně ho pět set lidí vidělo a většina z nich ještě v době sepsání tohoto listu žila.

Jakkoli zvláštně, šíleně a bláznivě zní nevěřícím lidem zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých, že byl fyzicky vzkříšen, máme i z přirozeného pohledu na věc pádné důvody tomu věřit. Nechci vyvracet nějaké alternativní teorie, protože v podstatě žádná z nich se neujala natolik a nebyla žádným způsobem zdokladována, aby se řeklo – nejspíš to bylo takhle. Dávnověká literatura jednoduše počítá s tím, že Ježíš byl vzkříšený, anebo že to je nejrozšířenější teorie, kterou kázali i jeho učedníci. Nejpádnějším argumentem pro vzkříšení jsou životy Ježíšových dvanácti učedníků. Nebyli to žádní hrdinové, byli to docela slaboši. Nebyli to supermani, kteří se dokázali za něco srdnatě bít. Když Ježíš v getsemanské zahradě potřeboval podporu, všichni usnuli. Když Ježíše zatkli a ukřižovali, všichni se rozutekli. Jidáš ho vysloveně zradil, potom spáchal sebevraždu. Petr coby „největší hrdina ze všech“ ho třikrát zapřel. Ostatní se schovali, zalezli, aby se náhodou nedostali do potíží.

Po vzkříšení se ale něco změnilo. A změnilo se to u těch dvanácti tak zásadně (Jidáše nahradil Matěj), že vyšli do celého světa a po zbytek svých dnů se dostávali trvale a soustavně do potíží a problémů. Rozhlašovali totiž, že Ježíš byl vzkříšen, fyzicky vstal z mrtvých, že dokáže lidem odpustit hříchy a že smrt na kříži byla zapečetěna vzkříšením třetího dne. Všichni, s výjimkou Jana, zemřeli mučednickou smrtí.

Po vzkříšení se ale něco změnilo. A zásadně.

Těchto dvanáct lidí ho znalo velice dobře, důvěrně, a kdyby věděli, že Ježíš nevstal z mrtvých, že lžou (to je jedna z chabých alternativních teorií – tělo ukradli učedníci a někam ho schovali), zemřeli by skutečně pro tak očividnou lež? Já věřím, že ne. Žádný z nich nepopřel vzkříšení tváří v tvář krutému mučení, šibenici či meči. Svou krví dosvědčili, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Vzkříšený Kristus byl jádrem jejich poselství, jejich dobré zprávy, jejich evangelia. Kázali o vzkříšení navzdory pronásledování, navzdory všem, kteří se je snažili umlčet.

Petr byl ukřižován hlavou dolů. Ondřej byl ukřižován na kříži ve tvaru X. Jakubovi v Jeruzalémě sťali hlavu. Filipa oběsili, Tomáš byl umučen kopími, Matoušovi sťali hlavu, druhý Jakub byl ukamenován k smrti, Tadeáš byl zastřelen šípy z luku. Šimona ukřižovali, Bartoloměje zaživa stáhli z kůže. Matěje ukamenovali a následně mu ještě sťali hlavu. Na závěr jsem si nechal Jana. Ten přežil kruté mučení a v některých, z dnešního pohledu věrohodných zdrojích čteme, že byl vhozen do vroucího oleje, který se zázračně změnil v osvěžující koupel. Dnes je k tomu sice přidán komentář „podle legendy“, ale já jsem nakloněný tomu věřit, protože když mohl Ježíš změnit vodu ve víno, klidně mohl proměnit vroucí olej v lázeň. Každopádně se Jana snažili mučit, a když to nezabralo, poslali ho jako vězně na ostrov Patmos. Tam pobyl asi pět let a sepsal knihu Zjevení. Po propuštění sepsal Janovo evangelium. Jako jediný z učedníků zemřel v požehnaném, hojném věku, ale i on prošel vězněním a mučením. Nikdo z učedníků své poselství uprostřed krutého mučení nezměnil. Odvaha, kterou tváří v tvář smrti prokazovali, byla obdivuhodná a velice nezvyklá. Právě proto, že tito původně slabí, až zbabělí lidé najednou našli v sobě takovou odvahu, vehemenci a nezlomnost.

Jak je to možné? Oni totiž po vzkříšení neviděli Ježíše jenom jednou, to by i mohli zapochybovat, zda to nebyl duch, vidění nebo halucinace. V Písmu čteme, že oni s ním po dobu čtyřiceti dní (mezi Ježíšovým vzkříšením a nanebevzetím) rozmlouvali, jedli s ním, chodili s ním na procházky. On je dál vyučoval, dál jim předával poslední slova, poslední pokyny a dál se jim věnoval jako učedníkům. Byli absolutně přesvědčeni o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a byl vzkříšen. Bez vzkříšení by jeho kříž byl jen exekucí, popravou. Dál v 1K 15,16–20 čteme: „Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Pavel říká, že jestliže je naše naděje jen pro tento život, jestliže smrtí všechno končí, jsme nejubožejší ze všech lidí, ale Kristus vstal z mrtvých.

Víte, že se první křesťané zdravili slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“? V odpověď pak zněla slova: „Vskutku vstal z mrtvých!“ I pozdrav odrážel jejich víru ve vzkříšení. Se vzkříšením stojí a padá evangelium, se vzkříšením stojí a padá celá Bible. Není-li vzkříšení, nemá smysl nic ostatního. Všechno se sesype jako domeček z karet. Je-li ale vzkříšení, pak je tu pro nás dobrá zpráva: smrt, ten největší nepřítel, byl poražen. Ježíš nad smrtí zvítězil.

Pavel o kousek dál ve svém listu pokračuje. Od 51. verše: „Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘“ Ježíš porazil největšího nepřítele, největšího strašáka dnešní doby. Ježíš porazil smrt. Jednoho dne přijde druhý klíčový okamžik historie lidstva – vzkříšení našich těl. Tehdy budeme my, kdo jsme přijali Kristovu oběť, všichni naráz vzkříšeni.

Lidé se někdy ptají, co dělá člověka křesťanem? Právě víra, že Ježíš zemřel za naše hříchy, že byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Tuto věc je třeba přijmout, uvěřit jí a vyznat.

Ježíš je větší než úplně všechno. To nejhorší, co na člověka může dolehnout – ošklivá nemoc i smrt – bylo poraženo. Někomu to může znít bláznivě, ale je to pravda. Těch dvanáct za to položilo život. Díky Bohu, že my teď nejsme v podobné situaci jako oni, ale i tak můžeme nově vydat náš život tomu, který ho vydal za nás.

(přepis kázání, upraveno) YouTube Církev v jiném stylu: „Největší přikázání: vzkříšení“