(rozhovor s Ernestem a Miroslavou Šugárovými, pastorským párem sboru AC v Gentu, Belgie)

(Úvodní obrázek: Šugárovi při své oblíbené činnosti)

Nestává se často, že by AC otevírala sbory v zahraničí… Nejdříve tě ale poprosíme o tvůj příběh obrácení.

Evangelium jsem poprvé slyšel v AC Košice. S manželkou jsme pak uvěřili v lednu roku 1999 a nechali se pokřtít. Po dvou letech do Košic přišel romský pastor a misionář Štefan Horn, který nás vyzýval k osobní evangelizaci a službě Romům. To rezonovalo v mém srdci a Štefan mě přijal do učednického procesu. Manželka má dar služby dětem, a když se otevřel první romský sbor v Košicích, sloužila v besídce. Hrál jsem ve chválách, tři roky intenzivně sloužil se Štefanem. Když jsme zjistili, že v Beniakovcích jsou potřební Romové, několik let jsme tam s manželkou sloužili dětem, mládeži i dospělým. 

Jednou mě ve ztišení Bůh přiměl otevřít atlas a řekl: „Podívej, všichni tudy procházeli, ale nikdo v Belgii nezůstal, nemám koho poslat.“ Vize přestěhovat se do Belgie ve mně začala růst. Pro manželku bylo těžké opustit všechno, co jsme těžce získali, protože ona podobné slovo od Boha neměla. V té době jsem byl zaměstnaný ve strojírenské firmě, velmi dobře jsme na slovenské poměry vydělávali… Šel jsem do světa opravdu jen kvůli Božímu povolání, ne kvůli bytu či práci, to všechno jsme měli. Roku 2010 jsme vyrazili do Belgie.

Erneste, začal jsi naše povídání momentem obrácení. Jak jste žili předtím, než jste přijali Pána?

Jako lidé ve světě. Ačkoli naše láska byla velká, v manželství se brousily charaktery. Jsme z rozdílných kultur, rozdílných zvyků (manželka je bílá Slovenka, oba její rodiče jsou Maďaři, já jsem Rom po obou rodičích, jen můj otec je i Maďar), a tak přišla po deseti letech manželská krize. 

Moje zlozvyky narůstaly, přišel zkrat a já si řekl: „Mi opravdu už nepomůže nic, jen Bůh. Ale jaký Bůh?“ Řekl jsem to nahlas a Bůh to respektoval. Hned druhý den ke mně přišel bratranec, který patřil do Apoštolské církve. Šel jsem s ním na skupinku, kde jsem vyslechl slovo Boží a, díky Bohu, uvěřil.

Miroslava: Myslela jsem, že se zbláznil, byl úplně jiný: „Bože můj, z jednoho extrému do druhého. Z něho se stal jehovista? Bože, já toto nechci žít. Co se to děje?“ A pak přišly momenty, kdy mi Ernest pomohl vynést smetí, šel na nákup a ptal se, co chci koupit… Nikdy se mě neptal, a teď se zajímal! Viděla jsem, že se opravdu mění. „Ale já jehovistka nebudu.“ Potom pouštěl romské chvály, a ty mě tak oslovily, že jsem díky nim otevřela své srdce a uviděla, že Bůh opravdu existuje. Pak už to Bůh dal nějak dokupy, že jsem uvěřila i já. Spolu jsme pak chodili do AC.

Kam konkrétně jste v roce 2010 šli? Belgie je dost široký pojem. 

V Belgii mám sestru, a ta nám nabídla, že můžeme jít k ní. Zůstali jsme u ní asi dva měsíce, než jsme si našli podnájem a zaměstnání. Začátky nebyly lehké kvůli jazykové bariéře. Nemohl jsem působit ani ve strojírenství, ani jako asistent ve škole jako na Slovensku, manželka si ale hned sehnala práci uklízečky. Měl jsem nárok na příspěvek od státu, protože jsem na Slovensku pracoval. Studoval jsem jazyk a sloužil mezi Romy. Nebylo mým záměrem stát se pastorem nebo založit sbor, jen jsem chtěl přivádět lidi k Bohu. Časem u nás vznikla skupinka, lidé přibývali, stáli pod okny, venku. Dva roky jsem ze svého platil nájem sálu na bohoslužby. Nějaký příjem jsme měli, na Slovensku jsme prodali byt… Lidé sice přispívali do sbírky, ale veskrze jen drobné, to vůbec nemohlo pokrýt náklady.

Začátky nebyly lehké kvůli jazykové bariéře.

Potom jsem si sehnal práci přes úřad práce, kdy jsem pracoval a zároveň studoval jazyk, abych se v zaměstnání mohl domluvit. Stal se ze mě profesionální uklízeč – dokázal jsem uklízet v obchodním domě, hale, základní škole, 10 000 m² skladu… To jsem dělal sedm let. 

Sbor rostl, přišel mi pomoct i Štefan Horn, zorganizoval evangelizaci. Měl ale velkou službu v Německu a v Česku a na mě neměl mnoho času. Dál jsem sloužil sám, ale potom se mi nabídl strýc Albert, starší sboru AC Karviná. Vícekrát mi přijel pomoct se svolením svého pastora Lumíra Folvarčného. Po 14 letech našeho působení jsem vyzval sbor, aby se modlil, že bych byl rád, kdyby náš sbor byl duchovně krytý. Myslel jsem, že by nás nějak zaštítil Štefan Horn, ale on spíše chtěl, abych sbor předal. Já to tak nevnímal, lidé byli navázaní na mě. A pak se stalo, že další můj strýc, člen našeho sboru, potřeboval okamžitou hospitalizaci a velmi chtěl do Česka. Znovu jsem se ocitnul u Lumíra a Alberta. Jak jsem na ně mohl zapomenout? Vždyť i oni mají podíl na Božím království u nás. Pracovali, modlili se. Lumír slíbil, že naše zaštítění probere s bratrem biskupem. 

A dopadlo to dobře…

Ano, díky Bohu. Apoštolská církev nás zastřešila, mě ustanovila pastorem sboru AC Gent. Dokonce, když poznali prezidenta církve v Belgii (my máme biskupa, v Belgii prezidenta), ten nás přijal i do církve Antiochie v Belgii. Jsme tedy zastřešení oficiálně i v Belgii i v České republice. 

Tvůj sbor je čistě romský?

Je převážně z Romů – Čechů i Slováků, ale zároveň ho objevily i jiné národnosti – Poláci, jeden Belgičan, Ukrajinci. Začínáme být multikulturní. 

Jakým jazykem ve sboru tedy mluvíte?

Mluvíme slovensky, je-li třeba, i překládáme, ale většinou si rozumíme. Ovládám velmi dobře i ruštinu, ze které jsem maturoval, někteří Ukrajinci mluví i maďarsky, což umím také. A Poláci jsou k nám jazykově velmi blízcí, takže 99 % všeho rozumí. 

Kdybyste měli ve sboru více Belgičanů, kterým ze tří oficiálních jazyků byste ve sboru mluvili? 

Úřední jazyky jsou vlámština, němčina a francouzština. V naší oblasti se mluví vlámsky. Jsme připravení i na to, že v budoucnu budeme muset mluvit dvojjazyčně. To ale není problém, máme ve sboru velmi šikovné služebníky, kteří ovládají více jazyků. Můj zeť je z New Yorku, ale už mluví tak „košicky“, že ani nepoznáte, že je Američan. Velké procento našich členů rozumí anglicky, takže i přes úřední jazyk se běžně komunikuje anglicky. Můj zástupce Matěj mluví i anglicky i holandsky. Sám se také běžnou holandštinou domluvím. 

Jsi pastor na plný úvazek, nebo vedle služby i pracuješ?

K tomu mám krásné svědectví, jen se musím vrátit trošku na začátek. Když jsem otevíral sbor, měl jsem v hlavě myšlenku občanského sdružení. Napsal jsem projekt, podali jsme registraci na soud. Moje služba spočívá i v tom, že navštěvuju lidi. Těžké sociální případy se nesnažím jen přivádět k Bohu, ale snažím se jim pomoct integrovat. Chodím s nimi na úřady, pomáhám najít práci. Sami se pak těší z toho, že pracují a mají příjem. Toho si všimli dva kompetentní lidé, pracující pod městem. A že jsou z integračního týmu a sledují moji práci a prý, jak to dělám, že jsme už několik lidí zaměstnali, ale jim se integrace cizinců moc nedaří. Nabídli mi pomoc organizace „Mladá služba“, která nás přijala do projektu a financuje nás. Díky tříletému projektu jsem byl zaměstnaný na celý úvazek, jen výplata je skromnější. 🙂 Nejsou to moc velké peníze, ale pořád lepší než nic. Čili momentálně jsem zaměstnaný jako mentor v občanském sdružení, které jsem zřídil, nejsem však šéfem, ale zaměstnancem. Břímě účetnictví leží na té organizaci. Projekty se po zažádání prodlužují a zase to dva roky funguje.

Jak vypadá váš sbor? 

Máme asi 150 obrácených členů. V Gentu je centrála, ale lidé jsou ochotni do sboru dojíždět i sto kilometrů. V okrajových částech Belgie (ve vzdálenosti 70 až 100 km) máme klíčové rodiny, vytváříme tam skupinky. Jezdíme tam vyučovat, modlit se, řešit osobní, sociální, integrační problémy. Díky spolupráci s městem jsem už docela „profláknutý“, takže mi volají i odjinud s prosbou o radu. Teď se nám otevírá nová cesta – tři střední školy nás velmi prosí o pomoc s dětmi.

Že by ses zase vrátil do funkce asistenta?

Pravděpodobně asi ano. Uvidíme, zda to vyjde, modlete se za nás. Školy si s těmi dětmi neumí poradit. Chodí tam i naše obrácené děti, které se slušně chovají a svědčí o Kristu. Učitele velmi zasáhlo, že dříve nespolupracující a neposlouchající děti jsou najednou změněné. Myslím, že už nás nevnímají jako „náboženství“ (město náboženství nepodporuje), ale protože chování našich dětí došlo změny, žádají nás o pomoc. 

Učitele velmi zasáhlo, že dříve nespolupracující a neposlouchající děti jsou najednou změněné.

Co se týká mého certifikátu romského asistenta, v Košicích jsem jeden čas vyučoval na základní škole, kde bylo 100 % romských dětí z osady. Místní pedagožka, křesťanka, se modlila, aby jí Bůh dal k ruce Roma. A Bůh jí dal mě. 🙂 Pomáhal jsem jí, a když se uvolnilo místo, pracoval jsem tam na plný úvazek tři roky. Absolvoval jsem psychologický kurz Roma help. Učili jsme se o integraci a bylo to důležité, protože v našich třídách byly děti s nejrůznějšími poruchami. Nasbíral jsem hodně zkušeností, které se mi v Belgii hodí. A teď si vezměte, že se v mém sboru objevily děti (dnes už dospělé), které jsem před patnácti lety učil na Slovensku! (smích)

Pán mi ukázal, že občanské sdružení je most k nevěřícím. Zveme děti na aktivity, jezdíme na výlety, stanujeme… Nejdou primárně do sboru, ale na sportovní aktivitu, kam je rodiče pustí. My můžeme těm dětem svědčit, přivádět je k Bohu a skrze ně se dostáváme k rodičům. Na akce chodí děti z různých národů. Jako Kristova krev byla prolitá za každého člověka, víme, že přijímáme identitu Krista, v nebi už nebude Ind nebo Rom, všichni budeme Kristovy děti. Vždyť i my jsme smíšený manželský pár, žijeme spolu už 33 let a vzájemně se vlastně doplňujeme. Chceme budovat multikulturní sbory. 

Co vaše děti? Sdílejí vaši vizi?

Máme tři děti. Ronald, náš nejstarší syn, slouží na Slovensku. Byl v Belgii s námi, ale vnímal, že „to není místo, kde mě chce Bůh mít“. Modlil se a přijal vizi vrátit se do Košic do Devleskero Kher Košice. Vzdal se belgického platu dva tisíce eur a vrátil se do Košic jen kvůli povolání. Je starším sboru v Košicích. Má tři děti, Tobiáška, Ruth a Hanku. Dcera má za manžela Američana, který ale vyrostl v Košicích. Dcera v Belgii vystudovala administrativu a pracuje v organizaci International Roma a pomáhá mi s administrativou občanského sdružení. Organizuje všechno ohledně dětí, mládeže. Má syny Jošuu a Zachariáše. Nejmladší syn Jakub bude mít 18 let, zatím se hledá. Zkouší různá zaměstnání, v Belgii máme opravdu velké možnosti. 

Jsem rád, že Apoštolská církev dosáhla úžasné moudrosti, je zbudovaná a já od ní mohu mnoho čerpat. Rád bych u nás prosadil, abychom měli jedno učení, aby každý byl pevně zakořeněný, aby lidé nebyli zmítaní vlnami, abychom byli jednotní. 

Kromě zmíněného, jaké další výzvy jsou před vámi, za co se můžeme přimlouvat?

Moje touha je, aby Bůh ty, které mi dal, i zachoval. Také se modlíme, aby Pán vyslal stabilní dělníky na žeň, práce je opravdu hodně. Modlím se, abych sám měl ještě možnost popracovat, abych byl víc pohotový do služby. Nemůžu ztrácet čas, raději se uskromním s méně penězi, jen abych měl víc času ke službě. Tato pastorálka (rozhovor jsme natáčeli na březnové pastorálce) je pro mě drahocenný čas, nevím, zda to ostatní také tak vnímají, ale pro mě to je skutečně vzácný čas.

Zasahujete i muslimy?

Ano. Když jsem dříve uklízel, byl jsem neustále v kontaktu s různými národy. Oni mi říkali – křesťanský muslim nebo muslimský křesťan :), protože jsem mezi nimi evangelizoval. Takto už mě brali. Získávám si lidi osobními vztahy. Také naši služebníci se stýkají s muslimy v práci a slouží jim. Jedna muslimka se nám teď obrátila. Ještě neudělala všechny kroky, které má udělat, ale už chválí Ježíše. Modlíme se a uvidíme, co a jak bude. Dostal jsem několikeré potvrzení od Pána, že mě Bůh vede do „multikultury“. A začaly se otevírat dveře. Modlete se za nás a naši službu v Belgii. Jsou mezi námi Češi, Slováci, Poláci, Ukrajinci. Uvidíme, koho Pán dále přivede.

Miroslava: Jsme jako jedna velká rodina. Lidé přijdou a říkají: „Tady jsme doma.“ Mně tečou slzy, jsem tak šťastná. Ukazuje mi to, že opravdu je mezi námi Bůh, Duch svatý. Lidé s úplně odlišnou mentalitou přijdou do sboru a říkají: „Roky jsme hledali a našli jsme.“ 

Ernest: Jeden manželský pár z Polska se několik let modlil za duchovní rodiče. Bůh jim ukázal, že to máme být my. Tak jsme vděční Bohu a snažíme se, abychom je nezklamali. 

Mockrát děkujeme za rozhovor.

red