Pro jaké lidi budujeme církev?

„David odtud odešel a uchýlil se do jeskyně Adulámu. Když o tom uslyšeli jeho bratři a celý dům jeho otce, sestoupili tam k němu. Také se kolem něho shromáždili všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. Stal se jejich velitelem. Bylo s ním na čtyři sta mužů.“ (1S 22,1–2)

„Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: ‚Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?‘ On to uslyšel a řekl: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.‘“ (Mt 9,10–12)

Drazí čtenáři,

v aktuálním čísle Života v Kristu se věnujeme březnové pastorské konferenci. Ta letošní byla tematicky zaměřena na pastorační péči, tedy oblast, kterou je třeba ustavičně rozvíjet a zlepšovat. Naší silnou stránkou je evangelizace, v péči o druhé se musíme zlepšovat. Péče o lidi v církvi je rovněž námětem mé úvahy. 

U různých projektů se setkávám s pojmem „cílová skupina“. Tento pojem se používá zejména v marketingu – když se tvoří reklama na nějaké zboží, je třeba vědět, komu je chci prodat. Jinými slovy, jaká bude cílová skupina. Podle toho se zvolí styl reklamy – tedy například jazyk: bude formálnější, nebo lidovější? Použiji mládežnický slang? Od cílové skupiny se odvíjí celé ztvárnění reklamy včetně vysílacího času, jde-li o reklamu určenou pro televizi. 

Pojem „cílová skupina“ se v současnosti používá i pro zakládání sborů: zakládáme vesnický sbor, chceme oslovit středně velké město nebo velkoměsto? Převažují mladí, nebo starší? Očekáváme, že budou přicházet cizinci? Je v regionu hodně lidí bez práce? Takové a další podobné otázky si moderní zakladatel sboru klade a podle toho volí různé akce, jimiž chce oslovit veřejnost. 

Znám sbory, kde si cílovou skupinu definovali velice přesně. Je ale řada jiných sborů, které si s tím hlavu nelámou, a rovněž se jim daří dobře. Ale ani ony se nevyhnou otázce, jaký typ lidí očekávají. V Kolíně jsme jednou zažili, že na bohoslužbu přišel bezdomovec. Zrovna venku pršelo, a tak si začal sušit své svršky na radiátoru. I když za sušárnu nezvolil přímo modlitebnu, celá budova byla zakrátko poznamenána jeho přítomností. V tu chvíli jsme konstatovali, že ještě nejsme na tento typ lidí připraveni. 

Určitá cílová skupina se může objevit zcela náhodně, jako tomu bylo například po vypuknutí války na Ukrajině. Najednou všechny sbory potřebovaly literaturu v ukrajinštině (případně v ruštině), protože čelily novým výzvám. Je tedy třeba být pružní. 

Úvodní text Bible rovněž zmiňuje něco, co můžeme nazvat cílovou skupinou: v případě Davida šlo o rozmanitou směs – od příbuzných přes různě utlačované jedince, lidi zadlužené až po ty, kteří prožívali nějaké hořkosti (zklamání, zranění, ztráty apod.). Byla to velmi pestrá skupina a dovedu si představit, že to David neměl vůbec jednoduché. Vycházím-li z předpokladu, že v Bibli nejsou zbytečná slova, Duch svatý nám zde chce něco sdělit: Bůh si pro své záměry nepoužívá dokonalé jedince. Řada jiných míst v celé Bibli by toto tvrzení jistě potvrdila. 

Vycházím-li z předpokladu, že v Bibli nejsou zbytečná slova, Duch svatý nám zde chce něco sdělit: Bůh si pro své záměry nepoužívá dokonalé jedince. Řada jiných míst v celé Bibli by toto tvrzení jistě potvrdila. 

Lidé, kteří vyhledávali Ježíše, nebyli jiní: celníci, hříšníci, nevěstky, různá spodina. Tito lidé nemuseli být nutně zlí – člověk, který chce druhé okrádat, lhát, ubližovat, takový jistě nebude přicházet do Ježíšovy blízkosti. Pravděpodobně šlo o jedince, které takto ocejchovala společnost. Mohlo jít o jejich minulost, kdy se něčeho dopustili a už se to s nimi táhlo, mohlo jít o jejich povolání, společenský status. Nicméně tito lidé byli mimořádně otevření Božímu království. Ježíš jednou řekl, že „celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). To byla Ježíšova cílová skupina. Doslova řekl, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“

Dovedu si představit, jak bychom uvítali, kdyby do našich sborů docházeli mladí, vzdělaní, dobře situovaní lidé, pokud možno bez osobních problémů! Ale tak to obvykle nebývá. Vypozoroval jsem, že tam, kde začíná Boží dílo, přichází právě tito vykřičení lidé. Ve městě, kde jsem vyrůstal, prvními lidmi, kteří se obrátili, byla parta narkomanů. Před lety jsem četl deník Johna Wesleye, kde v jedné kapitole popisoval svou zastávku v jistém městě. Už si nepamatuji detaily, ale šlo o to, že se mu jaksi nedařilo oslovit město evangeliem, a tak zvolal: „Přiveďte mi největšího hříšníka, co tady žije.“ S trochu škodolibým úsměvem před něj lidé postavili doslova lidskou trosku, zhýralého, špinavého alkoholika. Wesley řekl několik prostých slov, něco ve smyslu „Člověče, vy jste měl být Božím obrazem“ nebo tak nějak. Toho hříšníka se to natolik dotklo, že se na místě obrátil – a po něm i mnoho lidí z města. 

Má pointa je, že cílová skupina, jakou má na mysli Bůh, se může od té naší lišit. Tím nemyslím, že bychom neměli vůbec plánovat, ale to, že bychom měli být ve svém plánování pružní. V roce 2017, když jsem poprvé navštívil Austrálii, jsme se zúčastnili bohoslužeb sboru Hillsong. Síť těchto sborů je známá svým zaměřením na mladé lidi (nešlo o hlavní sbor, ale o jakousi menší pobočku). V rozhovoru jsme toto téma probírali s pastorem. Ten sdělil, že v poslední době k nim přichází stále více lidí 50+. „A co děláte? Doporučíte jim nějaký jiný sbor?“ zněl můj dotaz. Pastor odvětil: „Kdepak, víme, že tyto lidi nám posílá Bůh, a tak se snažíme program přizpůsobit i pro ně.“ To se mi líbilo. 

Je na 100 % jisté, že do našich sborů budou čas od času docházet lidé, kteří nám možná nebudou „po chuti“ – svým původem, sociálním postavením, různými zvyky či věkem. Věřím ale, že je posílá Bůh. Pamatujme, že církev není elitní klub, ale Kristovo tělo. Není na nás, abychom si vybírali, koho chceme a koho ne. 

Před časem jsem hovořil s mladou slečnou, která chodila do mládeže v jednom z našich sborů. Tato dospívající mladá dívka hledala samu sebe, prožívala obtížnější roky života, ale měla touhu po Bohu. Několikrát se setkala s kritikou a odmítnutím (pravděpodobně právem). Zeptal jsem se jí: „Jak by sis představovala ideální mládež?“ S odpovědí vůbec neváhala: „Takovou, abych se tam cítila přijata.“ 

Zaměřujme se v životě na to podstatné. Milujme lidi takové, jací jsou. I když možná zaslouží kritiku a napomenutí, buďme v tom opatrní, nemluvme do života lidem, pokud neznáme celý jejich příběh a pokud je opravdu nemáme celým srdcem rádi. Budujme církev především pro „nemocné“, ne pro „zdravé“. 

Martin Moldan, biskup AC

(Úvodní obrázek: Unsplash.com)

Také by vás mohlo zajímat