(rozhovor s Pavlem Rausem, hlavním řečníkem pastorálky v Kutné Hoře, 20.–22. 3. 2024)

Tvůj životopis je velice barvitý, zejména nám vrtá hlavou, co tě vedlo z ČVUT ke studiu teologie? 

Obrátil jsem se za komunismu a v mém posudku stálo – nábožensky založený, nemohl jsem tedy studovat nic jiného než techniku. Pro mě bylo ČVUT jistým kompromisem, studoval jsem hlavně proto, abych měl zaměstnání, které mě moc nevyčerpá a měl čas na službu. To bylo pro mě důležité. Revolucí se všechno změnilo. S manželkou jsme založili křesťanské vydavatelství Návrat domů. Když už nakladatelství šlapalo, hledal jsem cesty, jak pracovat s lidmi. Naskytla se mi možnost studovat psychologii a teologii v USA, které jsem se chopil. Cítil jsem totiž potřebu křesťanského poradenství, které by lidem pomohlo v zápasech, jež vedli i po obrácení.

Bratr biskup správně zmínil, že lidé musí vzít zodpovědnost za svůj život a být iniciativní, ale v rámci své pastorační praxe se setkávám i s tím, že lidé by i byli ochotní tu zodpovědnost vzít, ale nejsou toho schopni, neboť jim v tom něco brání.

A je to tak? Jak to s tou zodpovědností vnímáš ty?

Já si myslím, že lidé opravdu nenesou zodpovědnost za svůj život a věci se zamotají. Prvním krokem je uvidět, co a proč se děje, a především za co jsou zodpovědní. Myslím si, že vždycky se dá něco dělat. Bezmoc je jedna z nejdestruktivnějších emocí. Hněv není problém, ale pokud se spojí s bezmocí, máme velký problém. Lidé potřebují uvidět, co mohou a co je správné dělat. Slovy „křesťanské“ terminologie – uvidět, co je úkolem, který jim Bůh v dané situaci dává. Aby za to mohli vzít zodpovědnost, potřebují projít procesem „rozmotání“.

Je možné těžkosti rozmotat na základě studia psychologie, nebo je k tomu vždy potřeba Božího zjevení?

Myslím, že řešení je vždy od Boha, ale prostředky, které Bůh používá, mohou být rozmanité. Sám nevidím psychologii jako jediné nejlepší řešení, ale ve společnosti kolem nás funguje. Proto jsem si řekl, proč nevyužít to, na co jsou lidé zvyklí, a nedat tomu křesťanský obsah? Ale zároveň to není jediná cesta. Bůh může přijít s různými jinými, může člověka hned vysvobodit, může člověka rozvázat, může si použít další lidi, kdy skrze vztahy přijde uzdravení, může to být slovo, které Bůh dá… Cest a způsobů je mnoho, a dokonce jsem přesvědčený, že Bůh rád kombinuje různé možnosti. Většinou to není jen jedno geniální řešení, ale Bůh, už kvůli tomu, abychom nebyli pyšní, rád do procesu uzdravení zainteresuje i další lidi a prostředky.

Většinou to není jen jedno geniální řešení, ale Bůh, už kvůli tomu, abychom nebyli pyšní, rád do procesu uzdravení zainteresuje i další lidi a prostředky.

Cesta k vnitřnímu uzdravení je často na dlouhé lokte, nebo máš jinou zkušenost?

Vážné problémy, vážná traumata jsou opravdu otázkou let, a dnešní doba je taková instantní, všechno bychom chtěli hned. Je pravda, že člověk často není na dlouhý běh připraven, zvláště je-li mladý. V pozici pastora nebo vedoucího musíme proto hodně vážit, do čeho vložit svoje síly. Představa, že se pastor dlouhodobě věnuje jednomu člověku, není asi úplně realistická. Podle mě mohou pastoři, obdarovaní v oblasti poradenství, vést dlouhodobě jednoho, maximálně dva lidi, krátkodobě však mohou pomoci mnohým. Jelikož pomoc potřebným přichází z různých stran a z různých zdrojů, je na každém pastorovi, aby posoudil, kolik času a pastorace může dotyčnému věnovat. Pomoc člověku nemusí ležet jen na pastorovi, Bůh si může použít další lidi.

Někde jsem četla, že na začátku terapie/poradenství jsou farmaka často důležitá právě proto, aby člověk vůbec byl schopen si některé věci uvědomit. Jak se na farmaka díváš ty?

Za mě, všechno, co Bůh stvořil, je dobré, když se to posvěcuje modlitbou a slovem Božím. Satan nepropašoval nějaké látky do Božího stvoření, nedokáže to. Všechno, co Bůh stvořil, má svůj účel. Otázka proto není, zda tyto látky užívat, nebo neužívat, ale jak je užívat. Člověk je může zneužívat, nebo je může užívat v souladu s Božím plánem. Považuji za úžasnou Boží milost, že v jeho stvoření existují látky, které mohou pomoct. Je fascinující, jak tělo funguje. Neurony vedou elektrický signál, který se v synapsi mění na chemický a do dalšího neuronu prostupuje pomocí chemických látek. Je těžké v tom nevidět Boží záměr, že to stvořil schválně tak, aby skrze chemické látky mohla přijít pomoc. V okamžiku, kdy člověk biologicky ani fyzicky nemůže dobře fungovat, je možné mu zvnějšku ty potřebné látky dodat. Samozřejmě farmaka nejsou řešením celého problému, ale je to určitá pomoc, za kterou můžeme být Bohu vděční. 

Kdy je ten moment, kdy si člověk má zajít k lékaři pro léky (např. antidepresiva)? Není to pro křesťana ostuda? Vždyť přece máme mít radost a život v hojnosti. 

Je hrozně zajímavé, že Bůh nás učinil nesmírně podobné lidem kolem nás. Nejsme imunní vůči problémům, kterým jsou vystaveni lidé kolem nás. Dnešní doba nás ovlivňuje stejně, jako ovlivňuje je. Osobně jsem přesvědčený, že to je dokonce Boží záměr, abychom vůbec mohli nést evangelium. Máme tolik společného s lidmi, kteří kolem nás žijí, proto, abychom jim rozuměli, chápali je, cítili s nimi, abychom ve svém srdci vnímali, jaké to je žít v dnešní době. A proto se i jako křesťan domnívám, že nás Bůh vždycky neuchrání před depresí nebo úzkostí. Pán mě nemůže chránit víc než lidi kolem mě právě kvůli tomu, aby se zjevila jeho sláva. Jediný rozdíl je v tom, že máme i jiné další zdroje pomoci – Boží slovo, obecenství, Ducha svatého, zaslíbení. Jak by lidé poznali hodnotu těchto prostředků, kdyby nás neviděli ve stejné situaci, v jaké jsou oni? Krizová situace vyjeví hodnotu všeho, co nám je dáno. Pak člověku můžeš říct, rozumím ti, sám jsem něčím podobným prošel.

Nejsme imunní vůči problémům, kterým jsou vystaveni lidé kolem nás.

Na pastorálce zazněl známý fakt, že se zvýšil počet duševně trpících lidí. Můžeš to ze své praxe potvrdit? Jaká je nyní tvá služba? Věnuješ se stále konkrétním případům, nebo spíše poradcům, kteří pak slouží dále?

Moje časové možnosti jsou omezené, nyní se spíše hodně věnuji pracovníkům. Co se týče toho nárůstu, je opravdu veliký a evidentní. Je způsoben rozpadem rodin, velkou nejistotou ve společnosti… 

Nebo rozmazleností společnosti? Máme všechno, o nic nemusíme extra bojovat. 

To je také jeden z dalších faktorů. Spíše bych řekl, že je to tím, že lidé mají vysoká očekávání. Mají vysoké požadavky na manželství, které je musí uspokojovat, v zaměstnání se musí cítit dobře, musí vydělávat hodně peněz snadno a rychle, a k tomu ještě mít čas na dovolenou a na užívání života. Vysoká očekávání se velmi snadno stanou bariérou, kvůli které nejsou schopni přijmout realitu zdravým způsobem. 

Dnes je populární útěk od problému, neřešit ho. 

Ano, je. Lidé v zoufalé situaci hledají úlevu. Vysoké požadavky a očekávání, jež se nenaplňují, vedou k frustraci a je snadné sáhnout po nějaké chemické látce, která úlevu a dobré pocity navodí okamžitě. Lidé prožívající hluboká traumata, kdy si nevědí rady se svým zamotaným životem, zakoušejí ohromnou bolest. Pokud nejsou v péči odborníka, sami si najdou nějaké chemické látky nebo jiné zdroje, jež jim přinesou úlevu, ale mohou je dovést do nezdravé závislosti. Všichni hledají úlevu, jde jen o to, kde a jakou.

V současné době se více věnuješ budoucím poradcům. Co považuješ za nejdůležitější pro jejich službu, potažmo, na co se tě nejčastěji ptají?

Křesťanští poradci velice potřebují mít „bezpečné místo“, kde mohou mluvit o sobě. Hodně ze sebe vydávají, pomáhají druhým lidem, co můžou, ale nikoho nenapadne, že i oni mají svoje potřeby, otázky, pochybnosti a omezení. Zasluhují, aby v nich někdo viděl normální lidi s limity, kteří se sami potřebují vyznat ve vlastním životě. Uprostřed velkých potřeb a nenaplněných očekávání není vůbec snadné najít, kde jsem a co Bůh ode mě očekává.

Zde se přímo nabízí otázka, jak sám pečuješ o své duševní zdraví.

To pro mě vůbec není snadná otázka. Po třiceti letech jsem prošel velkým vyčerpáním, a proto cíleně musím disciplinovat svůj život a odpočívat. Největší pomocí mi v tom je moje žena. Dokáže rozeznat, kdy už jedu nadoraz, a včas mi vyšle signál. Učím se odpočívat a hospodařit s časem i s kapacitou, které mi Bůh dal.

Jak konkrétně odpočíváš?

S manželkou chodíme rádi do hor, do přírody. Mám moc rád hudbu, poslouchám ji ale tak, že přitom nedělám nic dalšího. Mám rád Bacha a Dvořáka i rock. Když už nemám ani tolik sil, abych poslouchal hudbu, dívám se na americké kovbojky z 50. let.

Bratr biskup ještě zmiňoval, že v současné době mají velkou potřebu poradenství manželky pastorů a služebníků. Procházejí různými krizemi, depresemi apod. Netušíš, čím to je?

Situace každé pastorovy manželky bude jiná, ale častým prvkem jsou vysoká očekávání ze strany sboru, církve, lidí. Možná ani nejsou tak vysoká, ale ona sama to tak vnímá a je náročná sama na sebe. Mít na starosti rodinu, chodit do zaměstnání, cítit i jistou zodpovědnost za sbor je někdy nad lidské síly. Zhoršuje se to ještě i tím, že to nikdo nevidí, že ji nikdo nevidí. Všechna její práce se bere jako samozřejmost, ve sboru ji také málokdo pochválí. A může tam figurovat ještě další důvod, pro mě docela vážný – v okamžiku, kdy manžel v nějaké oblasti dobře nefunguje, ať už je unavený, nebo v určité oblasti nemá obdarování, manželka má tendenci to kompenzovat a dodat, co v té oblasti chybí.

Před pár lety jsem překládala na konferenci vnitřního uzdravení. Úplně mě bolelo srdce, když jsem viděla tu koncentraci „křesťanských trosek“. Mnozí byli věřící dlouhá léta, a přitom… Jak je to možné? 

Domnívám se, že my křesťané nejsme jiní tím, že nemáme problémy, zápasy a traumata. Jsme jiní tím, že známe Krista. A Ježíš se stává viditelný právě tam, kde my máme problémy. Pokud jsme my silní, On není tolik viditelný. Pokud jsme my slabí, může být viditelná Ježíšova moc. My křesťané to někdy zaměníme a představujeme si, že my musíme být mocní. Ale je to Ježíš, který je mocný. 

Apoštol Pavel v 2K ve 12. kapitole mluví o tom, že když jsem slabý, tehdy jsem silný, že v mých slabostech se zjeví moc Kristova. Všichni jsme slabí, všichni jsme zlomení lidé. Bez Boží moci nejsme nikdo a je veliká zralost umět přijmout svoji slabost i to, že právě v té slabosti se může zjevit moc Kristova. Kristus má být vidět a jemu má být vzdána sláva. Neseme zvěst o jeho moci, ne o své síle. 

Jaká je úspěšnost tvého poradenství? Pomůžeš každému, nebo jsou lidi, se kterými se nedá pracovat?

Účinnost je docela vysoká minimálně v tom, že se věci stabilizují. Ne vždy se vyřeší, ale aspoň se stabilizují, pokud je člověk ochotný na tom pracovat a disciplinovaně dochází na pravidelná setkání. Manželství je trošku jiná kapitola hlavně proto, že lidé většinou přijdou v okamžiku, kdy už jsou věci tak „rozvětvené“, že není úplně jednoduché manželství zachránit. Za mě je lepší, když lidé zůstanou v manželství a jsou ochotní pracovat na svých problémech. Když to není možné, je dobré, aby zůstali v manželství a byla tam řekněme nějaká částečná oddělenost v oblasti, kde spolu nejsou schopní vycházet. Pokud ani to není možné, je lepší kultivovaný rozvod. A pokud ani to není možné, pak se jim při rozvodu snažím pomoct, aby se aspoň nezabili nebo aby zůstala naděje pro nějakou komunikaci do budoucna. Za úspěch poradenství považuji, když se lidé posunou aspoň o jeden stupeň. 

Účinnost je docela vysoká minimálně v tom, že se věci stabilizují.

Jinými slovy, doporučuješ, aby manželé chodili na poradenství se svými problémy dříve. Kdy je dobré vyhledat nějakou pomoc?

Nemusíme čekat až na krizi a terapii, je hrozně důležité, aby všichni manželé měli autentické přátelství s jiným manželským párem, se kterým by byli schopni mluvit o těžkých věcech, které nemohou otevřít ve společenství. Taková čestnost je nutnou hygienou manželství.

Co poradit páru, kde by třeba žena ráda vyhledala pomoc, ale její muž nechce nic řešit, protože je v pohodě? Přitom všichni vidíme, že jejich manželství je v krizi.

To je nesmírně těžká fáze, protože ta žena navíc nese svého manžela. Ale znám i manželství, kde žena byla ochotná ho nést, žila s Bohem, měla potřeby naplněné Bohem a snažila se zdravým, neagresivním způsobem komunikovat manželovi, co by si přála, a ten muž se začal měnit. Myslím si, že je vždycky možné, aby žena pracovala na sobě, aby ona svým charakterem nesla Krista. Ten muž může na to reagovat, ale také nemusí. Ale je to opravdu nesmírně těžká fáze manželství.

Hmm, jak teď ukončit náš rozhovor nějak pozitivně? Hádáte se s manželkou? 🙂

Samozřejmě. Ale snažíme se pak omluvit. Ve skutečnosti teď projevujeme své emoce mnohem autentičtěji než kdykoliv dříve, ale to můžeme jen proto, že známe jeden druhého a víme, že to spolu dořešíme. Pro mě konflikt znamená potřebu nějaké změny. A to je normální, život přináší takové situace a vztah to musí zvládnout, protože musí najít způsob, jak na tom společně pracovat. Pokud na tom společně pracujeme, dokonce to náš vztah posiluje.

Děkujeme za rozhovor.

red