Vnímáme ji jako rozhovor s Bohem, přímluvu, jako duchovní boj, Bohu předkládaný seznam proseb nebo jako vztah? Jaká je správná odpověď na příkaz: „Vy se modlete takto…“?

Jelikož jsem vyrůstal v křesťanské rodině, už odmalička mě učili modlit se nebo nějak přistupovat k Bohu. Dalo by se říct, že jsem slýchával, kam až mi paměť sahá, že modlitba je rozhovor s Bohem.

Na jednu stranu to je pravda, ovšem na druhou stranu se mi během života modlitba tak nějak stala spíš zápasem o věci. Mnohdy se mé modlitby transformovaly jen do nějakých duchovních bojů, proseb nebo určitých potřeb, i když musím říct, že často velmi reálných, důležitých, někdy i těžkých. Neříkám, že toto není modlitba, ale sám jsem si kladl otázku: Jak se modlit? Co je vlastně modlitba?

Co je modlitba?

Stejnou otázku položili Ježíši i učedníci. Viděli, že jeho služba je nadpřirozená a požehnaná. „Učil jako moc mající“ a pochopili, že to vychází z jeho modlitby k Bohu. To byl s největší pravděpodobností důvod jejich dotazu.

Ježíš jejich otázku neodmítl, neodpověděl ale také nic neurčitého a nic neříkajícího ani žádné podobenství, ale: „Vy se modlete takto…“ Tato věta je natolik „silné kafe“, že musela zatřást myšlením mnohých nejen té doby. Podle mě otřásá mnohými i dnes. Tento verš totiž poukazuje na základní jmenovatel modlitby: „Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.“ (Mt 6,9)

Tato věta je natolik „silné kafe“, že musela zatřást myšlením mnohých nejen té doby.

Do Ježíšova působení byl Bůh pro Židy někým velmi vzdáleným, možná hrozným, možná přísným, ale určitě velmi a velmi svatým, a to do té míry, že neměli ani odvahu vyslovovat jeho jméno. A teď tady přichází rabín, který říká, modlete se „Otče náš“… To bylo natolik silné, pro mnohé až rouhavé, že to nebyli vůbec schopni pochopit, natož přijmout.

Kdo je otec?

Kým je pro mě ten, kterému říkám otče nebo táto? Je to člověk, který mě zplodil, a je to někdo, kdo mě vychovává. V prvním případě to neovlivním vůbec a v tom druhém částečně mohu. V pozdějším věku mohu výchovu odmítnout, ale pak přijdou následky. V Izraeli v té době platilo, že když syn odmítal otcovu výchovu, v jeho 15 letech ho otec přivedl do brány města a tam to přednesl starším. Ti měli právo nechat takové dítě ukamenovat. Samozřejmě nevíme, nakolik se to v Ježíšově době v praxi uplatňovalo, ale takové bylo právo.

Z uvedeného vyplývá důležitost vztahu otce a syna. Ježíš nám v podstatě říká, že potřebujeme pochopit, že naše modlitba má být modlitbou vycházející ze vztahu mezi otcem a synem, má tudíž být spíš rozhovorem než jen seznamem, který přináším do nebeské podatelny a potřebuji „oštemplovat“ v naději, že to bude OK, protože jsem se modlil neboli to tam zanesl…

Modlitba vztahu

Pán Ježíš, když se s učedníky loučil, relativně velmi dlouho, obšírně a důrazně jim vysvětloval úlohu Ducha svatého v jejich životech: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (J 16,13)

„… a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,16–17)  

„Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)

„Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ (J 16,7–8)  

Zaměříme-li se na tyto verše, uvidíme nástroj pro „modlitbu vztahu“. Vím, Duch svatý je osoba, ale právě jeho přijetím se otevírá speciální „telefonní linka“ mezi nebem a zemí. Někdo možná řekne: hereze. Určitě se nebudu hádat, ale sám vidím ve Skutcích 2. kap. a dalších, že se to Ježíšovo slovo naplnilo. Duch svatý začal církvi předávat informace a najednou jsou modlitební shromáždění první církve tou nejtřaskavější směsí v Jeruzalémě a nejen tam.

To byl také důvod, proč můžeme ve Skutcích a jinde vidět modlitbu v jazycích a prorokování jako určité znamení křtu v Duchu svatém. Prorokování není nic jiného než slyšet jeho hlas. Mluvit k lidem je druhotné.

 „Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše. Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev. Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali.“ (1K 14,2–5)

Shrnutí

Modlitba vychází ze vztahu s Otcem a bez Ducha svatého je ochuzena o mnoho důležitých věcí. Nechápejte mě špatně, že bez Ducha svatého by se nedalo modlit. Tak to není. Mluvím však o modlitbě znovuzrozeného křesťana v každodenním životě.

Na závěr moje svědectví

Mívám modlitební setkání, kde se modlím za věci podle toho, jak mi Duch svatý ukazuje. Vím, že ty modlitby způsobují, že vycházejí andělé, aby se v těch situacích naplnila Boží vůle.

Jednou v neděli mi však na takovém setkání andělé scházeli, což mě udivilo. Po chvíli jsem ale cítil, že přichází někdo daleko vznešenější, sám Ježíš. Řekl, že dnes budeme mít spolu obecenství, jen On a já. V takové chvíli neprosíte a nepřimlouváte se, jen přebýváte v jeho přítomnosti. Z toho se pak odvíjejí ty další věci.