„Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“ (2Pt 1,5–8)

Drazí čtenáři,

hlavním námětem tohoto čísla časopisu jsou nově založené sbory, letos jsme dosáhli celkového počtu 61. Zakládání sborů je jednou z aktivit, kterou naše denominace podporuje, a proto jsme jednou z mála rostoucích církví v naší zemi. Založit nový sbor na „zelené louce“ je v našich podmínkách docela obtížné, své o tom vědí zahraniční misionáři, kteří leckdy byli z pomalého tempa netrpěliví. Až když lépe poznali naši historii, kulturu a mentalitu, uvědomili si, že založení každého sboru je takovým malým zázrakem. 

Ač jsem tuto stránku již nesčetněkrát věnoval problematice sborů a církve, chtěl bych o tom znovu psát. Mé přesvědčení je, že lidé v naší zemi nemají problém tolik s vírou jako takovou, jako spíše s církví. Respektive s tou představou církve, jaká je v jejich mysli. Klíčem k probuzení v naší zemi je schopnost budovat zdravé, silné sbory, které budou přitažlivé a současně neztratí ze své ortodoxie. Potřebujeme objevit způsob práce přijatelný pro 21. století a současně zachovat učení Písma, které je nadčasové a nepodléhá módním trendům. A to není vždy jednoduché. 

Evangelista Lukáš popisuje epizodu, kdy se Ježíšovi učedníci setkali s kýmsi, koho bylo možné považovat za Ježíšova sympatizanta: měl všechny znaky správného učedníka, dokonce vyháněl démony. Jediná chybička – byl to sólista. Chodil sám, k nikomu se nepřipojil. Vlastně o něm nic přesnějšího nevíme, jen tolik, že se učedníci nahněvali, ale Ježíš je vzápětí uklidnil slovy „nebraňte mu v jeho působení“. 

Nevíme nic o důvodech, proč byl sám, proto cokoli k tomu řekneme, bude naše fantazie. Jediné, co s jistotou víme, je, že musel Ježíše hluboce respektovat, jinak by v jeho jménu nemohl vymítat démony. S jistotou však víme, že v dějinách, zejména v moderní době, je spousta jedinců, kteří respektují Ježíše, věří evangeliu, a přesto se nikam nepřipojí. Kdybychom znali jméno onoho neznámého učedníka, s klidem bychom jej mohli ustanovit za patrona nezávislých křesťanů. 

Církev byla od svého počátku náročným projektem. Kniha Skutků nám nezamlčuje konflikty rodícího se společenství a už vůbec neidealizuje život v prvních sborech. Listy apoštolů jsou kromě naučných pasáží plné výtek a naléhání na učedníky, aby žili ve spořádaných vztazích. Sobectví, touha po moci, falešná učení – to vše pozorujeme už v zárodku, od samého počátku projektu zvaného církev. A přesto se Bůh rozhodl jednat právě takto.

Církev byla od svého počátku náročným projektem. 

Při četbě Nového zákona máme tendenci jedno důležité téma přehlížet. Jde o spojení židů a pohanů v jeden celek. Při podrobném studiu zjistíme, že to byl hlavní důvod, proč byl apoštol Pavel pronásledován. Všechno by jeho nepřátelé byli schopni odpustit, ale skutečnost, že svaté Boží věci zpřístupnil i pohanům, představovala v jejich očích neodpustitelný hřích (Sk 22,21–22). Celá kniha Skutků je psána jako obhajoba zapojení pohanů do církve. V listu do Efezu píše Pavel o „tajemství, které bylo zjeveno v posledních časech; totiž že pohané jsou spoludědicové, část společného těla.“ Vyrovnat se s růzností nebylo jednoduché. Tato různost byla reprezentována dvěma nesmiřitelnými kulturami – judaismem na jedné straně a řeckou kulturou na straně druhé. Nic, co v celých dějinách následovalo, nepředstavovalo větší propast. Pokud církev zvládla takovou různost, může zvládnout už všechno. 

Podle posledního sčítání lidu je v naší zemi téměř milion lidí, kteří se považují za věřící, ale nehlásí se k žádné církvi. Oproti situaci před deseti lety jde o nárůst okolo čtvrt milionu. Samozřejmě nevíme, o jaký typ víry jde – může to zahrnovat v podstatě cokoli – ale na základě zkušenosti lze odhadnout, že podíl lidí, kteří se nějakým způsobem hlásí k biblické víře, a přitom nechodí do žádné církve, v naší zemi roste. Mají své důvody, proč tak činí. Možná v nějaké církvi byli a zklamali se. Možná jim v tom brání jejich individualismus, neochota akceptovat jakákoli vnější pravidla, a tak jsou raději sami. Možná ani nevidí žádnou potřebu vyhledávat další křesťany. Jsou to takoví následovníci onoho anonymního učedníka z Lukášova evangelia. 

Jak budovat církev, která je místem pro všechny, to je výzva, jíž čelíme. Církev, která má dostatečně široké hranice, a přesto netoleruje hřích. Církev, která je učednicky zaměřená a současně poskytuje prostor slabým a zraněným. Církev, kde lidé mohou prožít uzdravení, nalézt přátelství, setkávat se s Bohem. Církev, pro kterou je různost lidských povah výzvou a příležitostí, nikoli problémem. Že to v principu není zcela úplně možné, vidíme na uvedeném biblickém příkladu, vždy se najdou tací, kteří „nechodí s námi“ a raději zůstávají bez společenství. Přesto nesmíme rezignovat na snahu alespoň se tomuto ideálu přiblížit. 

Určitým vodítkem je pro mne výše uvedený text z 2Pt 1,5–8. Apoštol Petr popisuje kroky, jimiž křesťan musí projít, než bude shledán užitečným pro práci v Božím království. Je zajímavé, že nejsou uvedeny žádné odborné dovednosti, jako například schopnost kázat, organizovat či schopnost poskytnout pastorační poradenství. Důraz je na tomto místě kladen na charakter jednotlivce. Pointa je v tom, že láska, tolik potřebná pro život v církvi, je až na posledním místě jako charakterový rys, jehož dosahují jedinci opravdu zralí a duchovně dospělí. 

Procházíme-li Petrův seznam, zjistíme, že začíná vírou. Ve skutečnosti duchovní život mnoha lidí vírou nejen začíná, ale i končí. Víra je zde popisována jako něco, co jsme zdarma obdrželi (v. 1–4), avšak pro další duchovní růst je zde doporučení „proto také vynaložte všechnu snahu“. Následuje sedm vlastností, které si má křesťan v průběhu svého života osvojit: ctnost, poznání, sebeovládání, vytrvalost, zbožnost a teprve pak přichází bratrská náklonnost. Pro život ve společenství potřebujeme zralost a duchovní rozlišování věcí. Řecké slovo filadelfia použité v originále označuje určitý druh lásky, charakteristický zálibou ve společenství bratří a sester. 

Ale to ještě není konec. Pak až následuje láska, agapé. Tedy takový druh lásky, jaký se ve světě nevyskytuje. Je to láska, jejíž model vidíme v Ježíši Kristu. Láska, která miluje bezvýhradně a nepodmíněně. Až zde autor konstatuje, že jsme uschopněni být přínosem pro společenství. 

Chci říct, že skupina obrácených lidí ještě netvoří funkční církev. Abychom spolu vycházeli a překonali veškerá úskalí, která život ve společenství přináší, je nutné pracovat sami na sobě.