(rozhovor s Leonidem Demchukem, pastorem ukrajinského sboru zastřešeným AC)

Bratře Leonide, jak vás Pán povolal do České republiky? 

To je dlouhý příběh… V roce 2005 přijela do našeho sboru v Novovolynsku misionářka Elis Shevkenek z Kanady, která 40 let sloužila v Pákistánu a Indii. Je jí 83 let a stále káže evangelium. Její tehdejší misijní služba zahrnovala Polsko i Česko, jelikož vnímala povolání ke Slovanům. Ona nás poprosila, abychom přijeli sloužit do Prahy, že je zde spousta našich krajanů. S manželkou jsme se modlili k Bohu, zda je to jeho vůle, až jsme to povolání přijali. Od té doby ještě uběhla spousta času, až nás v roce 2017 biskup Jurij Veremij, který měl na starosti ukrajinské církve v Evropě, do té služby povzbudil. Když jsme v roce 2018 poprvé přijeli do Prahy, našemu nejmladšímu synovi bylo 18 a další dvě děti už měly svá manželství. To bylo na tři měsíce a v květnu 2019 jsme přijeli natrvalo. 

Elis viděla potřebu Ukrajinců v Praze a ve vašem sboru řekla: Koho pošlu a kdo nám půjde? (Iz 6,8)

Tak nějak. Elis u nás bydlela tři dny a poslední den nadhodila, že by bylo fajn, kdybychom jeli do Prahy. 🙂

Je to vaše první dlouhodobá misie?

Ne, měli jsme za sebou službu v Rusku, v Karélii, 30 km od finských hranic. Nakonec i v naší církvi jsme vlastně také byli misionáři. V našem městě je devět mateřských škol a v nich jsme s manželkou vyučovali křesťanskou etiku. V rámci sboru jsem byl diákonem a dirigentem chválicího chóru, měl jsem na starost 60členný sbor. S manželkou jsme se věnovali dětem, organizovali jsme dětské tábory. 

Jak velký je váš sbor na Ukrajině?

Má tisíc členů. U nás jsou obecně velké letniční sbory. Ale nebylo to vždycky tak. Náš stát vyznával jen pravoslaví a naše církev nebyla oficiálně povolená, byla pronásledovaná. Sbory se scházely po domech, u nás doma jsme také měli církev, policie nás rozháněla. Pokud jste chtěli být oficiální církví, vláda diktovala, jak má církev vypadat, nemohli jste třeba do ní vodit děti. A tak, až do doby, než v devadesátém roce přišla svoboda, církev žila v podzemí. Sbory byly po domech, ale rostly. Teď máme velkou budovu pro tisíc lidí. V našem padesátitisícovém městě máme tři letniční sbory. Ty další dva jsou ještě větší než náš. Náš sbor má dva pastory a dvacet diákonů. 

V našem padesátitisícovém městě máme tři letniční sbory.

Překvapilo nás, že hodně z ukrajinských pracujících u nás jsou křesťané. Dlouhodobé odloučení musí být pro rodiny těžké.

Ano. Jezdí sem, protože na Ukrajině není tolik práce. Většinou zde pracuje otec a rodina čeká na peníze. On je tady třeba tři, šest měsíců v kuse. Když můj syn na Ukrajině pracoval jako báňský záchranář, vydělal jen 150 dolarů (zhruba 3600 Kč). A to ještě pracoval v rizikovém prostředí! Samozřejmě rodinná pouta dlouhým odloučením trpí, a často docházelo k rozvodům. Proto bylo třeba organizovat církev, aby chlapi měli v neděli bohoslužbu, obecenství, kávu, čaj, přátelství. 

Přijeli jste v květnu 2019, s kolika lidmi jste začínali?

Tady v Praze bylo malinko lidí, asi patnáct. Scházeli jsme se v neděli v šest večer. Pomaličku to začalo růst, jeden říkal druhému. Rozrostli jsme se na 120 lidí.

Bratr zavolá kamarádovi, tady je letniční církev, pojď se mnou a on, tak jo?

Přesně tak. 🙂 Rosteme na bázi osobních kontaktů. Nyní je nás asi 150. Teď v neděli byl sál i balkón plný. Jádro sboru je cca 100–120 lidí.

Vy jste z 15 lidí vyrostli na 120 za čtyři roky, a ještě během lockdownu? Neuvěřitelné!

(smích) No ano. Dalších 100 lidí, kteří teď chodí do sboru, uteklo před válkou. 

Jak probíhala vaše práce v covidové době?

Během covidu jsme se rozdělili do skupinek a scházeli se po bytech. Byli jsme zodpovědní, takže na skupinku šli lidé, jen když byli naprosto zdraví. Kdo se nebál, chodil. Nikdo nám neonemocněl. Na začátku covidu jsme se tři dny postili, aby nás Bůh ochránil, a po celý rok 2020 byli všichni zdraví, nikdo neonemocněl. Scházeli jsme se v počtu okolo 20 lidí. Přes Viber jsme si četli každý večer v osm hodin nějaký úsek z Bible, každý se modlil doma. Od 18. března do 2. května se uskutečnilo 37 takových večerů. V neděli jsme se scházeli po domech v těch menších skupinkách, a práce rostla. To období vyvrcholilo křtem devíti osob v létě 2020. 

Jel jste během těch čtyř let na Ukrajinu, nebo jste tady celou dobu?

Ze začátku jsem měl jen tříměsíční pracovní vízum, a tak jsem musel vždy strávit měsíc na Ukrajině. Získání víza byl dlouhý a složitý proces. Zkoušeli jsme různé cesty, nejdřív to pracovní vízum, pak jsme přes AC obdrželi pozvánku pro misionáře z Ukrajiny, psaly se prosby na ministerstvo, aby pastorské rodině udělili kulturní vízum. To nám platí rok a teď ho budeme prodlužovat. 

Co bylo pro vás nejtěžší? 

Řekl bych, že nejhorší vždycky bylo, když nám končilo vízum a museli jsme odjet z ČR, jednou dokonce na čtyři měsíce.

Co vaše manželka? Jak život v Praze snáší? Nevidí vnoučata, jiná země, jiná kultura… 

Jeden pastor mi položil stejnou otázku. Řekl jsem mu, že kdyby měl každý pastor takovou manželku, jako mám já, byl by úspěšný. Moje žena se aktivně zapojuje do služby. Byla misionářkou ještě před svatbou. Má srdce misionářky, dělá to pro Pána. Není to úplně lehké, ale snažíme se jednou za dva tři měsíce vidět s dětmi. Děkuji Bohu za ni. Sloužíme v jednotě, ona miluje svou službu, chválí, hraje na klavír, stará se o děti.

Jak na začátku vypadala vaše činnost?

Když jsme přijeli, začali jsme nedělní školku se šesti dětmi. Teď jich bylo zhruba čtyřicet. V roce 2020 jsme křtili asi devět lidí, dalšího křtu v roce 2021 se účastnil i váš biskup Martin Moldan. To se křtili čtyři lidi. 19. června budeme ustanovovat tři diákony. Potřebuji pomocníky, práce se rozrůstá. Ze začátku jsme mívali jen modlitební ve středu, v pátek chvály pro lidi, kteří nacvičují na neděli, pak nedělní bohoslužbu. Nyní máme ve středu biblickou hodinu, v pátek přípravu na chvály, modlitební v sobotu, kam chodí asi třicet lidí, a v neděli nedělní bohoslužbu. Modlíme se za jejich potřeby, za Ukrajinu, po shromáždění ještě sedíme hodinu dvě, dáme si kávu, čaj, chlebíčky a někdy i pizzu. Lidé přinášejí do skladu věci pro uprchlíky, v neděli to dáme na stůl a každý si může vzít, co potřebuje. Naše sestry na neděli připravují tři sta až tři sta padesát chlebíčků. Přijdou sem na dvanáct, chystají a v jednu začíná shromáždění.

Třicet lidí na modlitební? To je sen. Už víme, co děláte po bohoslužbě, ale jak vypadá ukrajinská bohoslužba? 

Na jednom shromáždění máme dvě tři kázání. Celá bohoslužba trvá dvě hodiny. Zahrají se dvě tři písně, pak je modlitba, 15minutové kázání, modlitba za děti, sbírka, píseň, vlastní kázání, které trvá 35 minut, následuje modlitba za potřeby, za nemocné.

Na dětské službě máte nyní až 40 dětí. Předpokládám, že jim slouží vaše manželka…

(smích) No, ano, manželka. Už si ale i pár dalších lidí udělalo u manželky kurz pro učitele nedělní školy – teorie, praxe, test a ukázková hodina. Pět z nich získalo certifikát učitele, díky tomu už břímě celé služby dětem neleží na mé ženě. Děti jsme dokonce mohli rozdělit na malé a velké. 

Máte nějaké svědectví, zázrak, vyslyšenou modlitbu? 

Jedna rodina se šesti dětmi utekla před válkou jen s pár věcmi. Maminka se styděla si říct o svou potřebu, a tak se modlila: „Bože, je nás osm, a máme jen dva ručníky.“ Protože Bůh zná i naše malé potřeby, stal se zázrak. Přišel za ní jeden bratr a přinesl jim přesně ty ručníky, které potřebovali. Viděli to jako jasnou odpověď na modlitbu. Mohl jim totiž přinést cokoli, i tak by byli vděční, ale jako největší potřebu v tu chvíli vnímali ty ručníky. To byla Boží odpověď. 

Projevují se u vás ve sboru duchovní dary? 

Modlíme se za uzdravení. Jeden bratr onemocněl covidem a nemohl dýchat. Modlil jsem se s ním modlitbu za uzdravení, pomazal ho olivovým olejem, a on byl uzdraven. Další zase měl bolesti ledvin, pomazal jsem ho a byl uzdraven. Dám i příklad z naší rodiny. Koncem února se měla narodit naše další vnučka, a začala válka. Modlili jsme se, aby porod nezačal 25. února během 1000 km dlouhé cesty do bezpečí. Malá Elis (dostala jméno na počest té misionářky, pozn. red.) se díky Bohu narodila v pořádku až 2. března. 

Vaši synové nemuseli zůstat bojovat na Ukrajině?

Existují výjimky, kdo má třeba tři nedospělé děti, může vycestovat. Náš nejmladší syn má bílou knížku (naši modrou, pozn. red.). Ukrajinci jsou rozptýleni po celé ČR a volají mi, zda nevím o nějakém sboru v jejich blízkosti. Potřebujeme zakládat nové sbory v ČR. 10. dubna jsme otevřeli další církev v Mladé Boleslavi. 

To bude všechno pod vámi, takže vám přibude práce…

Ano. Už teď se ale dojíždí z Loun, Chomutova, Pardubic, ale ne každou neděli. Cílem je založit více sborů, aby všichni lidé nemuseli jezdit do Prahy. 

Někteří zde žijí dlouho, neumí česky, aby se zapojili do české církve?

I to se děje. Ale doma je doma. Naše kultura je trochu jiná, raději přijdou k nám, mají zde větší pocit domova.

Máte vizi, jak by vaše práce měla pokračovat? Co chce Pán tady s vámi „dělat“?

Nevím, jak dlouho tady budu, tak se snažím budovat další služebníky. Mám touhu, aby po ČR byla ukrajinská církev na dalších místech, aby se naši lidé měli kde scházet. Děkujeme Bohu a jsme vděční, že nás Česká republika tak mile přijala. Přišlo už 270 tisíc běženců, hodně jich je nevěřících a my bychom byli rádi, kdyby se tady setkali s Bohem. Mluvil jsem v Mladé Boleslavi s jednou rodinou z Charkova. Říkali, že dostali ještě jednu šanci na život, kterou mnozí jiní nedostali. Povzbudil jsem je, že když už ji mají, je třeba žít „správně“ – hledejte Boha. Jedna paní ze Záporoží se zase rozplakala, když slyšela Boží slovo. Lidé nyní potřebují nejen materiální pomoc, ale především tu duchovní.

V té souvislosti si kladu otázku, zda se váleční uprchlíci neptají, kde je Bůh, jak to mohl dopustit?

Lidé, se kterými se já tady potkávám, se neptají proč. Jsou neskutečně vděční, že se zachránili. Měli milost, mohli před válkou utéct. Často to jsou rodinní příslušníci našich bratří nebo jiní věřící z Ukrajiny. Různě se znají přes sociální sítě, dostanou kontakt, přijdou na shromáždění… Na Ukrajině je církev dobře zorganizovaná, na našich webových stránkách chve.org.uajsou kontakty na všechny ukrajinské sbory v Evropě. Ubytovávali jsme je, jak jsme mohli, třeba i na nafukovacích matracích. Založili jsme sbírku, lidé nosí věci, nakupují, naložíme auto a vezeme to na Ukrajinu. Vyslali jsme už deset aut.

Jak vy tady prožíváte válku ve své zemi?

Pořád cítíme modlitební břemeno za Ukrajinu. Modlíme se, aby zvítězila pravda. Hodně lidí v Rusku a Bělorusku žije propagandou a nevěří tomu, co se u nás děje. Znám pastory z Mariupolu, jednoho unesli do Ruska, rozstříleli kostely. Rusové zakazují protestantskou církev. Jdou proti živé církvi. 

Jasně, jsme duchovně nebezpeční. Neptáte se Pána, proč zrovna Ukrajina?

Ptali jsme se, samozřejmě. V Rusku jsou protestantské církve z 80 % zakládány misionáři z Ukrajiny. Evangelizovali ruský národ, pomáhali, a najednou se to obrátilo proti nim.

V Rusku jsou protestantské církve z 80 % zakládány misionáři z Ukrajiny.

To jen potvrzuje, že jde o duchovní boj. Neukazoval Bůh dopředu, že to přijde?

Ano, my to vnímáme jako duchovní boj. Duchovně stojíme v mezeře za náš národ. Přišlo proroctví, že bude válka, ale nevěděli jsme, kdy a že to bude právě na Ukrajině. Byli jsme vyzváni posílit modlitby a půst, abychom byli připraveni. Ale i tak to byl šok.

Kdy jste si řekli, že už potřebujete zaštítění Apoštolskou církví?

Na podzim roku 2019. Věděli jsme, že potřebujeme kontakt s místní církví. Abychom mohli otevřeně pracovat jako církev, potřebovali jsme oficiální status, dokumenty, a v tom nám moc pomohl váš biskup Martin Moldan.

Jakým způsobem evangelizujete? 

Když je dobré počasí, chodíme po bohoslužbě na Václavák, rozdáváme pozvánky, kážeme, zpíváme… Děláme to proto, abychom navázali přímý vztah s lidmi. Nechceme být zavření v chrámě, chceme lidem přinášet evangelium, které máme k dispozici v pěti jazycích. Rozdáváme ho posluchačům, máme i banner s nápisem Ježíš je pravda, cesta i život, ukrajinsky, česky i anglicky.

Děláte tak práci i za nás…

(smích) Vlastně ano. Policie nás občas přijde zkontrolovat, ale když vidí, že nevybíráme peníze, ale rozdáváme evangelium, nechává nás. Chodíme v Praze na tři taková místa. Nabízíme lidem i modlitbu. Je třeba využít čas příhodný. 
Za poslední měsíc nám Bůh pomohl práci ještě více rozšířit. Otevřeli jsme klub pro děti běženců od pondělí do pátku. U úřadu práce byly stovky uprchlíků, kterým jsme nabízeli občerstvení i evangelium, a lidé byli moc rádi. U fronty matek s dětmi jsme postavili stánek, kde jsme vedli biblické lekce a hry. Začali jsme i práci v jedné ubytovně, kde je sto dospělých Ukrajinců a třicet dětí. Každý týden tam máme biblické hodiny a pomáháme potravinami. Jednou za týden nabízíme lekce českého jazyka, které vedou naše sestry ze sboru. Za to všechno moc děkujeme Bohu, je to jeho vůle. Moc děkujeme biskupovi Martinu Moldanovi a jeho týmu za spolupráci a víza, že zde můžeme být a šířit Boží království. 

Děkujeme za rozhovor.

–j+ib–

Sborem AC od: 1. 1. 2021

vedení: Leonid Demchuk

počet členů: 120

nabízíme: skupinky, práce s dětmi, pomoc uprchlíkům, lekce českého jazyka, pouliční evangelizace

Místo setkávání: Na Doubkové 2040/8, Praha

Web: chve.org.ua