„A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.“ (Ef 4,11–17)

„Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (2Pt 1,16)

Drazí čtenáři,

letní číslo našeho časopisu nám jako hlavní téma přináší řadu zamyšlení nad uměleckým žánrem nazývaným fantasy. V redakci jsme se rozhodli dát prostor těmto úvahám, neboť jde o něco, co velmi výrazně ovlivňuje naši generaci. Tento žánr zahrnuje řadu autorů, jejichž východiska jsou křesťanská a jejichž díla představují alegorii na biblická témata. Stejně tak je zde spousta autorů „hraničních“ a pravověrní křesťané vedou diskuse, zda čtení jejich knih a sledování filmů je přípustné. A samozřejmě jsou i díla zcela „za hranou“.

Svou úvahu začnu příběhem, který, s jistou nadsázkou, lze považovat rovněž za fantasy žánr. V řecké mytologii figuruje postava známá pod jménem Pandora. Její jméno znamená „obdarovaná všemi dary“. Vypráví se, že bohům vadilo, jak šťastně a spokojeně si lidé na zemi žijí, a proto stvořili tuto dívku a poslali ji na zem. Obdarovali ji všemi dary – od krásných a užitečných až po takové, kterých se sami chtěli zbavit. Jejich cílem bylo zanést na zem zlo a problémy všeho druhu. To se mělo naplnit tak, že se Pandora vdá a svou skříňku otevře. Po počátečních neúspěších se našel muž jménem Epimétheus, který neuposlechl varování a Pandoru si vzal za ženu. Netrvalo dlouho a skříňka byla otevřena. Zlo se rozletělo do všech stran a od té doby zůstává Pandořina skříňka symbolem zhoubného daru a následně uvolněného zla. 

Všichni víme, že řecká mytologie (stejně jako i ostatní pohanské mytologie) je výmyslem, ale současně nemůžeme popřít, že tu a tam obsahuje zrnka pravdy. Sysifofská práce, Augiášův chlév, Amorův šíp či Achillova pata jsou s Pandořinou skříňkou jen některé příklady dokazující, jak dávná mytologie ovlivnila naše myšlení a jak z jejího odkazu dodnes můžeme čerpat. 

Obraz Pandořiny skříňky jsem nezvolil náhodou; tím, že otevíráme téma jako fantasy žánr, se vystavujeme jistému nebezpečí. Není lepší odmítnout vše podezřelé, případně o tom alespoň veřejně nemluvit? Vždyť každý má své vlastní poznání a moudrost od Boha, nač se tím zabývat a riskovat, že otevřeme pomyslnou Pandořinu skříňku a zlo vyletí do světa (církve)?

Patřím ke generaci, která uvěřila v době a prostředí, jež nahrávaly černobílému uvažování. Kolik knih, obrazů, hudebních alb a podezřelých předmětů jsme odstraňovali z domácností s touhou očistit své příbytky od všeho ďábelského. Dětem jsme „cenzurovali“ – více či méně úspěšně – filmy a pohádky, na které se smějí dívat. Z dnešního pohledu toho nelituji, myslím, že většina našich rozhodnutí byla moudrá, přinejmenším vzhledem k době, v níž jsme vyrůstali. Jediné, co bych změnil, byla strategie – mám pocit, že naše zaměření spočívalo až nezdravě na tom, co je nebezpečné a od čeho je třeba se chránit. Žili jsme příliš defenzivně. Od té doby jsme vyrostli a zmoudřeli. Teď víme, co škodí, ale současně se chceme vyvarovat toho, aby se křesťanství redukovalo na pouhou morálku a seznamy „zakázaných činností“. 

Jaký tedy budovat životní postoj, který nám pomůže zdravě se vyrovnávat se vším, co nás obklopuje, čemu jsme vystaveni a s čím se setkáváme? A zcela konkrétně, jak nalézt vodítka, jež nám poskytnou orientaci v současné kultuře, kde tolik převládá právě fantasy se svými Harry Pottery, Gandalfy, Darth Vadery a dalšími hrdiny tohoto žánru? 

Určitou moudrost nalézám v biblických verších v úvodu článku. Hlavní myšlenka prvního textu by se dala nazvat „dorůst do zralého lidství“. Vidíme, že vše je podřízeno tomuto záměru. Dokonce služba apoštolů, evangelistů, proroků, pastýřů a učitelů slouží tomuto jedinému cíli. Světová evangelizace je první stupeň k naplnění Božího plánu, jehož smyslem je „zjevení Božích synů“ (Ř 8,19). Všechno, co v církvi děláme, slouží k tomu, abychom rostli do podoby Pána Ježíše. To je hlavní a nejdůležitější záměr křesťanského života. Není jím spása, ta je teprve počátkem růstu k dospělosti. Není jím misie, ta znamená shromažďování spasených, aby mohli být budováni do Kristovy podoby. Není jím ani jakákoli humanitární pomoc světu, ta je pouze odrazem Kristova charakteru, který „dobře činil všem“ (Sk 10,38). Cílem je budování „zralého lidství“, tedy růst do Kristovy podoby. 

Dále se dočteme, že tomuto cíli neslouží „vymyšlené báje“, ale pravdivé události, příchod Ježíše na tento svět. Naše víra tedy spočívá na historických událostech zaznamenaných v Bibli. Tím je vytyčen směr a smysl pro život křesťanů: růst do duchovní dospělosti za pomocí Božího slova. Zodpovědností křesťanských vedoucích stejně jako rodičů, je vyučovat Boží slovo a povzbuzovat druhé v účasti na tomto záměru. Pokud naše diskuse sklouzne pouze na rovinu, zda „můžeme číst Harryho Pottera“, aniž bychom si uvědomovali širší kontext našeho života, jsme vedle. Jestliže křesťanství redukujeme na pouhou morálku a seznamy nevhodných autorů, produkujeme pouhé náboženství a zcela se míjíme s tím, k čemu nás Bůh povolal. 

Jestliže křesťanství redukujeme na pouhou morálku a seznamy nevhodných autorů, produkujeme náboženství a zcela se míjíme s tím, k čemu nás Bůh povolal. 

Sám rád hodně čtu. Čtu dokonce věci, které bych v prvních měsících a letech po svém obrácení nevzal do ruky. Dokonce i občas sleduji fantasy filmy. A dokonce – věřte nebo ne – ke mně Bůh někdy během sledování těchto filmů i promluví. Ale především a na prvním místě čtu Boží slovo. Bůh mi dal hned po mém obrácení touhu po svém Slovu (1Pt 2,2) a já si tuto touhu do dnešního dne zachoval.

Knihy, které čtu, a filmy, které sleduji, mi pomáhají porozumět světu, v němž žiji. Pomáhají mi v diskusích s druhými. A v neposlední řadě mi pomáhají i relaxovat, odpočívat. Prostě mě baví, tak nás lidi Bůh stvořil. Každý jsme trochu jiný, máme jiné zájmy, preferujeme jinou kulturu. Nezapomínejme ale, proč jsme tady na Zemi.