Příběhy spadající do žánru fantasy, sci-fi a komiksových superhrdinů dominují kulturnímu životu naší společnosti již několik desetiletí. Zfilmovaná trilogie Pána prstenů ovládla kina a posbírala sedmnáct Oskarů, série o Harrym Potterovi je nejprodávanější knižní sérií na světě, World Of Warcraft patří mezi nejprodávanější počítačové hry a v posledních letech filmy z továrny na superhrdiny Marvel spolehlivě přitahovaly do kin nevídané zástupy diváků. Příběhy, které přesahují hranice našeho světa, kde dobro svádí nesmiřitelný souboj se zlem a kde osud celého lidstva závisí na malé hrstce odvážných, fascinují a inspirují.

I přes podmanivost (nebo možná právě kvůli ní), se kterou se tyto příběhy zaryly do povědomí naší společnosti, v evangelikálně-letničních kruzích vzbuzují jisté obavy, drobnou nervozitu, či jednoznačný odpor. Otázka „Může křesťan číst Harryho Pottera?“ má stále nevídaný potenciál polarizovat a probouzet vášnivé diskuse, které se nezřídka přelijí k podobným úvahám jako: „A když Pottera ne, tak proč Narnii? Tam jsou také kouzla…“ Sice není úplně bez zajímavosti, že se tyto diskuse vedou ještě 25 let po vydání Kamene mudrců, ale otázky, která nad nimi visí, jsou o poznání zajímavější: Jaký by měl být vztah křesťanů k fantasii a fantaskní umělecké tvorbě obecně? Jsou nějaké principy a vodítka, které nám pomohou úspěšně proplouvat mořem fantasie, aniž bychom uvázli ve tmě Temného ostrova?^[1]

Kamkoliv se v úvahách na tato témata pohneme, vždycky budeme zakopávat o jména Lewis a Tolkien, jako by snad v této doméně měli výhradní postavení. Důvody, proč jsou nejen jejich tvorba, ale také teoretické úvahy neopomenutelné, jsou dva. Předně protože právě oni stojí jako velikáni fantasy tvorby, kteří inspirovali celé další generace čtenářů i autorů, ale také si s sebou nesli hluboký a hluboce promýšlený křesťanský světonázor. Jinými slovy – nejenže tito dva Angličané pokládali základy moderního pojetí fantasy, ale také svá díla utvářeli s myšlenkami upřenými na Stvořitele.

Kamkoliv se v úvahách na tato témata pohneme, vždycky budeme zakopávat o jména Lewis a Tolkien, jako by snad v této doméně měli výhradní postave

Tvoření nových světů ke slávě Boží

Když Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, svěřil mu k opatrování věci, které nepředal ostatnímu pozemskému stvoření. Jednou z těchto věcí je i jazyk. Schopnost vyjadřovat nápady a myšlenky (a to dokonce i ty přesahující náš materiální svět) pomocí slov a vět je něco, co dalo lidstvu obrovskou tvořivou moc. Celá lidská civilizace je vystavěná jen díky tomuto daru, který odráží část Boží povahy. Od počátku totiž Bible ukazuje, že skrze slovo Bůh stvořil celý svět, včetně samotného lidstva. Stejně tak skrze slova a věty k nám Bůh promlouvá – vždyť Bibli samotné říkáme „Boží slovo“. S tím se pojí ještě druhý poznatek – Bůh k nám promlouvá skrze příběhy. Ačkoliv by si matematici někdy mohli přát, aby k nám Bůh promlouval skrze vzorce, filozofové by mohli doufat, že Boží komunikace bude sestávat především z propozic analytické filosofie, a systematičtí teologové by měli život usnadněný, kdyby Bible byla tematicky roztříděnou příručkou teologie. Pro blaho celého světa však Bůh promlouvá především skrze příběhy. Na samotném vyprávění příběhů je tedy cosi Božího. Jak ale upozorňuje apoštol Jakub, jazyk je velmi mocný a je možné ho používat k dobrému i zlému, proto ne každý příběh či každé vyprávění vzdává chválu Bohu. ^[2]

Bůh sám je nejvyšším Tvůrcem, který stvořil vše. Úvod knihy Genesis popisuje, jak vytvořil úplně nový svět, do kterého následně zasadil všemožná podivuhodná stvoření. Celý vesmír je tak hmatatelným důkazem Boží kreativity a jen Bůh má moc stvořit něco z ničeho – ex nihilo. Lidem Bůh udělil za úkol o část tohoto stvoření pečovat, nejprve v zahradě Edenu a posléze na celé zemi, aby tak Boha zrcadlili.^[3] Užívání Bohem dané kreativity tak není jen pouhou možností, ale je projevem poslušnosti Božímu povolání daného celému lidstvu. Odráží totiž část toho, jaký Bůh je, a je nástrojem k péči a zušlechťování toho, co Bůh stvořil, což zahrnuje i užívání jazyka k vytváření příběhů. Když je toto obdarování užíváno v souladu s Božím záměrem, Boha oslavuje. Tolkien se myšlenky lidské schopnosti tvořit nové světy za pomoci jazyka jakožto něčeho odvozeného z toho, jaký je Bůh, dotýká ve své eseji O pohádkách, když člověka označuje za pod-stvořitele (sub-creator).^[4]

Stejně, jako krásné a naplňující může být tvořit fantasy svět a vyprávět v něm příběhy, ponořit se do takového umně utvořeného světa by měl být pro čtenáře nezapomenutelný, a dokonce i transformující zážitek. Nejenže nás krásné příběhy fascinují a probouzejí naši vlastní fantasii a kreativitu, ale dobře napsané fantasy může změnit způsob, jak se díváme na svůj vlastní svět. Ten se totiž může častokrát jevit prázdný a nudný a až literární průchod skříní do celého nového fikčního (sekundárního) světa v nás dokáže probudit údiv ze světa reálného (primárního). Někdy je to až volnost a otevřenost při tvorbě fiktivního světa, které dokážou prezentovat některé pravdy zřetelně a srozumitelně, zatímco v každodenní realitě se tytéž pravdy zdají být zastřené a jen stěží srozumitelné.^[5]

Navigace po oceánech fantasy

Svět fantasy nejsou jen Lewis a Tolkien. Existuje mnohá tvorba od křesťanských autorů i autorů nevěřících, která stojí za přečtení. I nekřesťanští autoři totiž častokrát vědomě či nevědomě ve své pravdě odrážejí pravdu o Bohu. Žádný lidský autor však ani při své nejlepší snaze nedokáže vyjádřit všechnu pravdu dokonale a nezkresleně. Proto čtenářům nezbývá než číst s jistou obezřetností a s nadhledem. K jejich rozvíjení je třeba zase jen čtení, a to spíše tisíců stránek různých příběhů a někdy i odborné literatury. Těchto pár řádků rozsáhlou četbu nezastoupí, přesto můžeme vybrat na úvod pár postřehů k tomu, čeho si při četbě fantasy všímat a které snad trochu pomohou při navigaci po rozsáhlých oceánech nejen fantasy literatury. 

Dobro a zlo

Boj dobra se zlem je tradičním základem obrovského množství příběhů. Pohádka si žádá, aby zlo bylo potrestáno a ti, kteří konají dobro, odměněni. V detektivce musí být zločinec dopaden a postaven před spravedlnost. A ve fantasy musí být armády zla, ať už vedené Bílou čarodějnicí, nebo Temným pánem, poraženy, aby mohla nastat doba míru a pokoje. Toto jsou tak základní očekávání od zmíněných žánrů, že si často ani samotní autoři, natožpak čtenáři, nepoloží otázku, odkud se představa o dobru a zlu vlastně bere.

Představa, že existuje objektivní dobro a zlo, nedává žádný smysl těm, kteří vnímají svět z perspektivy materialistického naturalismu. Je pochopitelné, když bojují naši proti jejich, modří proti zeleným, Galaktické impérium proti Rebelům, nikoliv však, když dobří proti zlým. Abychom mohli něco označit za opravdu dobré, potřebujeme měřítko, které přesahuje naše subjektivní vnímání. V křesťanském světonázoru je tímto měřítkem Bůh. Pokud tedy kdekoliv v literatuře nacházíme takovýto konflikt, může se jednat o import z křesťanského pojetí světa, ať už si to autor uvědomil, nebo ne; může to být ale i pozůstatek Božího zákona v srdcích lidí.

Chápání existence dobra a zla v příběhu neznamená, že by jednotlivé postavy měly být schematické a nezajímavé. Zajímavě napsaná postava si s největší pravděpodobností s sebou ponese vnitřní konflikt mezi dobrem a zlem, bude zápasit s pokušením, a ne vždy se rozhodne správně – Mirků Dušínů a Kapitánů Amerik na stránkách komiksů nemůže být mnoho – ale to neznamená, že by čtenář či divák měl být na pochybách, že něco je morálně správné. Když se ústřední postava Star Wars Anakin Skywalker definitivně rozhodne pro temnou stranu Síly, divák není na pochybách, že to, co dělá, je opravdu zlé.

Samozřejmě bychom našli příklady, kdy se autoři od těchto pozůstatků křesťanské etiky záměrně oddalují. Ani od takových příběhů nemusíme odvracet svůj zrak, pokud si budeme uvědomovat, že se to děje, a záměrně pozorovat, jak se jim to daří. Je výsledkem takového přístupu uvěřitelný svět, který inspiruje a povzbuzuje?

Abychom mohli něco označit za opravdu dobré, potřebujeme měřítko, které přesahuje naše subjektivní vnímání. V křesťanském světonázoru je tímto měřítkem Bůh.

Magie, kouzla a čáry

Magie a kouzla jsou pro mnohé poznávacím znakem fantasy. Někteří si nedokážou představit správné příběhy bez nich, a naopak mnozí křesťané se právě kvůli této oblasti fantasy úplně vyhýbají.

Fantastické příběhy s postavami disponujícími nadpřirozenými schopnostmi odkrývají lidskou touhu po údivu a fascinaci. Poodkrývají ale také niternou víru v to, že nad námi něco je. Že existuje něco, co přesahuje náš fyzický svět – něco metafyzického. Na jednu stranu to pomáhá potvrdit představu, že lidé mají potřebu duchovního rozměru života, na druhou stranu to však křesťanům přináší nervozitu, protože oni vědí, že duchovní svět je skutečný. Křesťanům je čarodějnictví Bohem zapovězeno, a tak si oprávněně kladou otázku, jak se postavit k jeho projevům v literatuře.

Magie, která se objevuje ve fantasy příbězích, většinou dává schopnosti jako poslat na nepřátelskou armádu ohnivou kouli, přenést se z místa na místo, vyčarovat nový předmět či proměnit nepřítele v kámen. Odkud se takovéto schopnosti berou, bývá v příbězích vysvětlováno různě. Častokrát samotné příběhy poukazují, že v jejich světě jsou jisté formy magie vnímány jako špatné či zlé („černá magie“) a svět magie se tedy řídí morálními zákony. 

Mnohokrát je možné magii ve fantasy vnímat jako rozšíření přírodních zákonů o nový rozměr, ze kterých pak postavy čerpají své schopnosti. Sekundární svět, ve kterém by postavy měly jen ty schopnosti, které existují v našem světě, by častokrát pozbyl údivu a fascinace. A tak bývá magie nástrojem, jak posunout schopnosti hrdinů za hranice toho, co je možné v našem světě. A je to pak samotný fantasy svět, který vyučuje, co je dobré a zlé i v oblasti magie pro ten daný svět.

To však neznamená, že je možné brát magii úplně lhostejně, obzvláště tam, kde se dotýká našeho reálného světa. S nadsázkou by se dalo říct, že Bible nikde nezakazuje dělání velkých ohnivých koulí jednoduše proto, že to sice vypadá impozantně ve filmu, ale v tomto světě toho není možné dosáhnout, a bylo by to tak trochu zbytečné. Co však možné je a Bible před tím varuje, jsou okultní praktiky jako věštění, zaklínání, nekromancie (vyvolání duchů zemřelých)^[6] a čarování za pomoci lektvarů^[7]. I tyto se objevují ve fantasy. Jak se k těmto jevům v literatuře postavit je už komplikovanější otázka a není možné dojít k univerzálnímu závěru.

Ač je to dozajista komplexnější, můžeme vypozorovat dva základní principy, proč Bůh zakazuje to, co zakazuje: 1. Bůh odmítá, aby lidé získávali informace z duchovního světa jinak než od něj. Rozdíl mezi proroctvím a věštěním je v tom, že proroctví přichází od Boha, věštění je pak vyjádřením snahy o nezávislost na Bohu, kterého obchází. 2. Bůh důsledně střeží hranici mezi světem živých a mrtvých. Lidé nemají právo tuto hranici obcházet a chtít navozovat komunikaci mezi těmito světy.

Ať už je tedy s magií nakládáno v příbězích jakkoliv, informovaný čtenář by měl mít schopnost rozpoznat, kdy je magie dalším rozměrem, který činí fantasy svět divuplnějším, a kdy se začíná stírat hranice mezi realitou a dochází k oslavě porušování Božích přikázání na základě dvou výše uvedených principů.

Trochu fantasy pro každého

Žádný příběh se nedokáže vymanit z otázky dobra a zla a každé kouzlo nechť je připomínkou, že nám lidem nestačí jen materiálno, protože jsme byli stvořeni pro víc. A dozajista jsou i další vodítka a postřehy, které by se zde daly uvést, ale toto prozatím bude muset postačit. 

Ne každý fantasy příběh je dobrý a stojí za to ho číst. A i ty dobré si vyžadují obezřetnost v otázce věku čtenářů. Podobně jako romantické příběhy jsou vhodné až od jistého věku, protože se věnují dospělejším konceptům, i fantasy, i když může znít jako pohádka, nemusí být pro ty nejmenší. 

I přes tuto skutečnost nabízejí světy fantasy svým čtenářům a divákům neskonalé množství údivu a fascinace, které mají potenciál vidět Boží dílo a Boží pravdy i v našem „obyčejném“ životě.

K další četbě:

PETERSON, Andrew. Adorning the Dark: Thoughts on Community, Calling, and the Mystery of Making, 2019.

TUREK, Frank a TUREK, Zach. Hollywood Heroes: How Your Favorite Movies Reveal God. 2022.

1. Lewis, C. S. Plavba Jitřního poutníka ↑
2. Jk 3 ↑
3. Gn 1,27a: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem…“ ↑
4. Viz Tolkien, J. R. R. On Fairy-Stories. In The Monsters and the Critics and Other Essays, London 1997, s. 122. Do češtiny přeložený vyšel text jako O pohádkách ve sbírce esejů Netvoři a kritikové a jiné eseje (2006), překladatel však obrat „sub-creator“ překládá jako „lidský stvořitel“. Proto jsem zvolil vlastní, poněkud toporný, avšak významově zřetelnější překlad „pod-stvořitel“. ↑
5. K tématu více viz Peterson, A. Adorning the Dark, s. 37–42. ↑
6. Dt 18,10–11 ↑
7. Ga 5,20, řec. farmakeia. ↑