Evangelikálové a odborníci v oblasti duševního zdraví* 

Podíváme-li se do historie USA, lze vztah evangelikalismu a odborníků v oblasti duševního zdraví pro většinu 20. století popsat jako vzájemně posilovanou antipatii. Evangelikální teologové negativně vnímali psychologické perspektivy S. Freuda a ostatních, jelikož měly ateistické kořeny. Psychologové se tak zařadili k Darwinovi jako nepřátelé víry a věřících. Vztah mezi evangelikálními křesťany a odborníky nenarovnal ani C. G. Jung, který je často uváděn jako osobnost, která přispěla k rozvoji psychologie náboženství. Naopak se zařadil mezi liberální křídlo křesťanského smýšlení a nepokračoval ve víře svého otce – protestanského pastora. Jako takový získal Jung v evangelikálních kruzích podobnou pověst jako Freud a jeho psychoanalytické pojetí. Podobné postavení jako Jung měla v očích evangelikálních křesťanů humanistická psychoterapie. Ačkoliv tento směr na rozdíl od behaviorismu a psychoanalýzy dal prostor spiritualitě a nepokračoval v jejich redukcionistickém přístupu, který nedával víře prostor, pro mnoho evangelikálních křesťanů byla humanistická psychoterapie a její pojetí spirituality důvodem k pochybnostem. Dogma Freuda a ostatních psychoanalytiků ovlivnilo další generace psychoterapeutů v jejich náhledu na evangelikální křesťany, které vnímali jako naivní a antiintelektuální a jejich víru jako projev neurózy. I evangelikálové se ohradili. Svoji víru bránili proklamacemi, že lidé mají psychické potíže v důsledku toho, že hřeší, i když si toho třeba nejsou vědomi, a pomoc těchto odborníků proto nepotřebují. Řešením tedy bylo vyznání hříchů a pokání. Situace se začala proměňovat v druhé polovině 20. století. Do jisté míry došlo ke změně postoje u odborníků v oblasti duševního zdraví, kteří začali víru brát jako důležitou součást života člověka a začali se zabývat nejen tím, zda se při práci zabývat duchovní stránkou člověka, ale také, jakým způsobem s ní pracovat. K částečnému smíření došlo i ze strany evangelikálních křesťanů, kteří se na odborníky začali více obracet. 

Vývoj dobře ilustruje například postupná změna názoru Alberta Ellise, autora racionálně behaviorální emoční terapie. V roce 1960 napsal Ellis článek, který odsuzoval koncept hříchu a vyzýval terapeuty, aby otevřeně bojovali s přesvědčením, že hřích je problém. Následně označil věřící za pošetilce a zpochybňoval smysl zabývat se v terapii duchovní stránkou člověka. Na sklonku života však uznal, že víra může vést k duševnímu zdraví a snažil se svůj terapeutický přístup upravit pro potřeby věřících. 

A u nás? 

Ačkoliv v našem prostředí není a nebylo mezi věřícími a specialisty otevřené nepřátelství, přesto ze strany některých křesťanů panuje podezřívavost a nedůvěra. Nejsem si vědom, že by v ČR proběhl průzkum zkoumající postoje k psychické pomoci a ochotu obrátit se na odborníky. Ve své diplomové práci jsem však dělal rozhovory s duchovními napříč evangelikálními církvemi v ČR a zabýval se jejich postoji konkrétně k psychoterapii. Někteří duchovní vnímali psychoterapii jako užitečný přístup, který nabízí vědomosti a nástroje a má své místo v životě křesťana. Jiní byli obezřetní a vyjadřovali obavy z toho, zda psychoterapie nepracuje s formou spirituality, která zavání okultismem. Další vnímali, že psychoterapie nemůže nabídnout východisko, jelikož ho nehledá v Bohu. 

Mnozí duchovní mají obdarování v poradenství a pastoraci a díky Bohu je u nás řada možností se v poradenství a pastoraci vzdělávat. Zároveň duchovní přiznávají, že si uvědomují svoje limity vzhledem k povaze a závažnosti problému, se kterým za nimi lidé přicházejí. Většina duchovních v momentě, kdy mají pocit, že vyčerpali svoje možnosti nebo nemají dostatečné kompetence, odkážou na odborníka. 

Příčina je klíč! Opravdu? 

Specifikum nemocné duše je, že příčina se hledá hůře, než když je nemocné naše tělo. Ani medicína si často neví rady a etiologie (původ onemocnění) je mnohdy mnohoznačná a nejasná. My lidé ale máme rádi, když jsou věci jasné a srozumitelné, křesťany nevyjímaje. A proto hledáme zkratky a zjednodušení tam, kde to není na místě. Pro Jóbovy přátelé bylo snazší přičíst Jóbovo utrpení tomu, že se choval hříšně, protože Bůh trestá hříšníka a odměňuje spravedlivého. I pro nás by bylo jednodušší se zorientovat, kdybychom si mohli zaznamenávat svoje dobré a špatné skutky, a podle toho očekávat, zda se nám budou dít dobré nebo špatné věci. Věřím však, že každý z nás zná situace, kdy zažíval těžkosti a na svou otázku „proč“ odpověď zatím nedostal. Tímto se dostávám k otázce, která je pro mnohé klíčová: Jsou psychické potíže u křesťana důsledkem hříšného života, malé víry, nebo narušeného vztahu s Bohem? Co když ano? A co když ne? 

Každý z nás zná situace, kdy zažíval těžkosti a na svou otázku „proč“ odpověď zatím nedostal.

Mám pocit, že občas máme tendenci připisovat duševním potížím veskrze duchovní příčiny. Co když ale třeba upadneme a zraníme si nohu. Vedou naše myšlenky k tomu, že by se to nemuselo stát, kdybychom včera nepomlouvali bližního? Někoho možná ano, ale nejspíš nás to neodradí, abychom se kromě příčiny pádu zabývali tím, co budeme se zraněním dělat. Často jsme sami schopni poznat, zda je noha zlomená a potřebujeme vyhledat odborníka, nebo zda stačí prášky na bolest a odpočinek. Někdy ale sami nepoznáme, zda není problém vážnější, a v tu chvíli potřebujeme, aby se na to podíval doktor, který provede diagnostiku a za pomocí rentgenu určí, jestli bude stačit nohu obvázat, nebo zda bude potřeba sádra. Stejně tak, když začneme prožívat duševní potíže, je dobré se s někým poradit. Potom můžeme zjistit, že jde skutečně o problém duchovní podstaty a potřebujeme jej řešit s kazatelem nebo pastoračním pracovníkem, ale je důležité nezavrhovat možnost, že bude potřeba, aby se do řešení zapojil i další odborník. 

Buď, anebo 

Dovolte mi se opět vrátit ke klasickému příkladu se zlomenou nohou. Nemocný má na noze sádru, leží v nemocnici a kolem něj pobíhá nemocniční personál. Znamená to, že je o něj v tu chvíli postaráno a naše modlitby už nepotřebuje? Předpokládám, že i v tuto chvíli se modlíme, aby uzdravení proběhlo rychle, bez komplikací a následků. A stejně to funguje i u bratrů a sester, kteří se rozhodli navštívit psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. Neznamená to, že tito lidé Boží pomoc odmítli a šli si pro pomoc jinam. Vyhledání odborníka pro ně může být vyslyšenou modlitbou. Ať už užíváme antibiotika nebo antidepresiva, máme sádru nebo chodíme na psychoterapii, stále se potřebujeme za svoje zdraví modlit a prosit za ně. Tyto přístupy si nekonkurují, ale vzájemně se doplňují. 

Obava z první návštěvy 

Proč jsou křesťané obezřetnější vůči odborníkům v oblasti duševního zdraví? Kromě toho, že máme někdy pocit, že daný člověk nám nemůže pomoci, protože příčina leží mimo jeho odbornost, jsou důležité dvě věci. Jednak obava z toho, zda nebudou použity praktiky, které považujeme za hříšné. Za druhé, zda daný odborník bude respektovat naši víru a chápat ji. 

Je přirozené, že člověk může mít obavu z toho, jak bude daný odborník postupovat, jaké využije techniky, v čem a zda vůbec bude hledat příčinu obtíží. Někteří odborníci pracují také s technikami, které pro některé z nás mohou být blízké okultismu. V takovém případě je důležité upozornit na to, že seriózní psycholog klientovi vysvětlí, jakým způsobem pracuje, jaké techniky používá, a nikdy klienta nenutí do věcí, které si on nepřeje. Odborník respektuje víru klienta, a naopak ji využívá jako zdroj, který vede ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Jestliže nám daný odborník nevyhovuje, je důležité zkusit najít nového. Zde je více než jinde zásadní, abychom si s pomáhajícím pracovníkem „sedli“. 

Pokud je překážkou, že je odborník nevěřící, lze odkázat na křesťanské terapeuty, psychiatry a psychology. Křesťanský odborník bude nejen respektovat víru svého klienta, ale může terapeutický proces obohatit o zásadní složku – zapojit do sezení modlitbu a pozvat do přítomnosti Pána Boha. Seznam odborníků z křesťanských církví lze nalézt například na stránkách Asociace pro dialog křesťanství a psychologie. 

Seznam odborníků z křesťanských církví lze nalézt například na stránkách Asociace pro dialog křesťanství a psychologie. 

Na závěr prosím, mluvíme-li s lidmi, kteří se potýkají s duševními potížemi, nedělejme jim to těžší tím, že budeme zpochybňovat kvalitu nebo sílu jejich víry. Nemusíme to být my, kdo bude hledat příčiny potíží, a dokonce ani způsoby, jak je vyřešit. Často stačí s našimi blízkými jenom být, modlit se s nimi, vyslechnout je a nabídnout jim soucit. 

Vojtěch Odvárka, AC Hlinsko

* Za účelem textu pracuji s termíny „odborník v oblasti duševního zdraví“, „specialista“, „psycholog“, „psychoterapeut“ či „psychiatr“ jako se synonymy.