Uvěřila jsem před více než třiceti lety. Když se za tou dobou zpětně ohlédnu, provedl mě Pán mnoha těžšími i lehčími momenty. Krátce po obrácení jsem si myslela, že s vírou všechny moje problémy zmizí jako „mávnutím kouzelného proutku“. A věřila jsem, že se žádné další už neobjeví. Naivně jsem si myslela, že už nikdy nedostanu ani rýmu, natož aby se mě týkaly psychické problémy. Opravdový křesťan byl v mých očích za každé situace v pohodě, usměvavý, radostný a bez potíží. A pokud by se přece jen nějaký problém objevil, hravě ho přece vyřeší jedna modlitba…

Postupně jsem se ale s pokorou naučila, že život s Pánem je úplně jiný. Nejen že jsem dostala několikrát rýmu, ale dokonce i angínu. Objevily se problémy v rodině, v manželství, s dětmi. Přišla výpověď v zaměstnání, hledání nové práce a mnoho dalších situací, jejichž řešení zdaleka nepřicházelo hned, a už vůbec ne podle mých představ.

Naprosto přesně si vzpomínám na první negativní zkušenost svého křesťanského života. Tehdy zemřel bývalý pastor mého společenství, který mě k víře přivedl. Nedokázala jsem dlouho přijmout, že člověk, který je tolik oddaný Pánu, odešel tak mladý. Nechápala jsem proč. Dnes už vím, že na spoustu otázek odpověď nedostanu. Vím, že Pán má vše pod kontrolou a chce pro nás to nejlepší, i když to v danou chvíli tak nemusí vypadat. 

Vystudovala jsem pedagogiku a psychologii, a proto vím, že jsem citlivý člověk, který si většinou vše moc bere a nad věcmi a situacemi moc přemýšlí. Bez Pána bych zřejmě už dávno brala antidepresiva, chodila na sezení k psychologovi. Vždy, i když mi bylo nejhůř, jsem to ale brala tak, že JÁ jsem přece křesťan, takže to s Pánem zvládnu sama – že by pýcha nebo předsudky? Jít k psychologovi pro mě vždy znamenalo ostudu, osobní selhání, zklamání, slabost, neschopnost. Přemýšlela jsem, co by si řekli lidé v okolí, ale hlavně křesťané. Ti by za tím jistě viděli nějaký nevyznaný hřích…

Jít k psychologovi pro mě vždy znamenalo ostudu, osobní selhání, zklamání, slabost, neschopnost.

Těžké situace v životě jsem někdy zvládala lépe, někdy hůře. Pomáhaly mi modlitby, chvály, Bible. Stále jsem si ale připadala jako na houpačce. Před necelými dvěma lety jsem navíc dostala covid-19. Měla jsem běžný průběh. Po odeznění nemoci jsem si ale všimla jedné zásadní změny: objevily se noční můry, napětí, lítost a bezradnost jako by se prohloubily. Večer jsem nemohla dlouho usnout, v noci jsem se budila a stále mě pronásledovaly momenty z mého života, které jsem považovala za selhání. Jako by mě neustále někdo obviňoval a připomínal mi mé chyby. Toto období trvalo víc než půl roku. Zřejmě šlo o jeden z mnoha postcovidových syndromů, který postupně zeslábl a zmizel. 

Zpětně ale přemýšlím: Co bych dělala, kdyby to nepřešlo? Šla bych k odborníkovi? Našla bych odvahu? Na koho bych se vůbec obrátila? Znám nějakého křesťanského psychologa? Komu se svěřit? 

Přestože jsem tehdy odbornou pomoc nevyužila, začala jsem se na celou věc dívat úplně jinýma očima. Mám jasno v tom, že by rozhodně nebyla ostuda nechat si pomoct. Na takové myšlenky a pocity by člověk neměl být sám. Ani já vlastně tenkrát nebyla. Vedla jsem rozhovory se svojí dospělou dcerou, která mi naslouchala a se kterou jsme se snažily najít řešení. Modlily jsme se, často si telefonovaly a dá se říct, že ona tehdy byla takovým mým psychologem. Možnost s ní o tom mluvit mi tehdy přinášelo velkou úlevu. Věděla jsem, že na to nejsem sama. Věřím, že naprosto stejnou úlevu může přinést i rozhovor s cizím člověkem. V momentě, kdy je v tom člověk sám, drží vše v sobě, přetvařuje se, je to mnohem těžší.

Tlak na psychiku je v dnešní době extrémní. Jsme neustále vystaveni nepřetržitému proudu informací, které se na nás valí ze všech stran a většina z nich je navíc silně negativní. Často má člověk pocit, že před nimi není úniku. V kombinaci s osobními problémy je toho občas na jednoho člověka moc. Bolest je zkrátka bolest. Nezáleží na tom, zda nás bolí zub, nebo duše. V obou případech je potřeba ji řešit, jinak se bude jen zvětšovat a povede k většímu problému. 

Na některou bolest skutečně modlitba stačí. Určitě pomůže, když se navíc svěříme někomu blízkému v rodině nebo ve společenství. Pokud ale problém přetrvává, stává se dlouhodobým a zesiluje, je potřeba odborná pomoc. Ta v takovou chvíli není ničím jiným než jednou z možností, jak se vyhrabat z depresí a problémů a znovu se zhluboka nadechnout na cestě za naším Pánem.

Lenka

(Na přání autorky je jméno změněno.)