„Židé mu řekli: ‚Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.‘ Tu řekli Židé: ‚Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?‘ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.“ (J 2,18–22)

Drazí čtenáři,

z citovaných veršů je zřejmé, že Ježíš rozhodně nebyl diplomat. Stejně jako v tomto případě, i v mnoha jiných situacích odpovídal tak, že tazatelé odcházeli nahněváni a ještě více zatvrzeni proti němu. Nakonec – jak z evangelií víme – právě tato slova byla součástí jeho obžaloby před velekněžskou radou. Mohli bychom říct: „Že si raději nedával pozor na ústa!“ Jako by vůbec nebral v úvahu, že chrám je pro Židy posvátné místo a jakákoli nevhodná narážka mohla snadno vyvolat smršť nenávisti. Buďme si ale jisti tím, že Ježíš nikdy nejednal impulzivně a zcela zřejmě tedy i tato jeho slova měla hluboký význam.

Námětem tohoto čísla je křesťanská architektura. A uvedený příběh má k tomuto tématu rozhodně co říci. Z historie dávné i nedávné víme, že sakrální architektura hrála v životě lidské společnosti důležitou roli. Ať již máme na mysli starověké zikkuraty, tajemné Stonehenge či pyramidové komplexy v Egyptě, vždy šlo o zvláštní místa, kde se člověk setkával se svými božstvy. Rovněž Bible nám popisuje místo setkávání s Hospodinem – a to stánek, který plnil svou roli především během putování pouští, a pak i Šalomounův chrám. Při popisu těchto staveb si všimneme, jak Bohu záleželo na každém detailu. Rozměry budovy, vnitřní vybavení i použité materiály měly původ v Božím zjevení, nikoli v lidské představivosti. 

Pozadu nebyli ani křesťané. Z doby před císařem Konstantinem se moc památek nedochovalo (šlo zejména o katakomby), k rozvoji dochází až o sto let později. A tak římskými bohatě zdobenými bazilikami z 5. století začíná dlouhá historie pompézních křesťanských staveb, před jejichž nádherou a velikostí by závistí blednul i Šalomounův chrám. Stanout v bazilice sv. Petra ve Vatikánu či třeba jen v chrámu sv. Víta v Praze může být skvělým zážitkem, ale bylo toto Božím úmyslem? 

Vraťme se nyní k Ježíšovu dialogu s židovskými vůdci. Co měl Ježíš vlastně na mysli? Z textu je to zřejmé: „On však mluvil o chrámu svého těla.“ Ježíšovým příchodem na svět se mění pojetí chrámu. Skutečným Božím chrámem byl On sám, dokud se pohyboval po této zemi. Po jeho nanebevstoupení roli chrámu převzala církev, která je jeho tělem. První církev proto nikdy neřešila otázku církevních staveb. Byla prostě „církví v domě“ (viz např. Ř 16,5.19). První křesťané si toho byli dobře vědomi. Drželi se Ježíšova slova „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem uprostřed nich“ (Mt 18,20), stejně jako Pavlova učení o tom, že církev je chrámem Božím (1K 3,17; 2K 6,16). 

Církev tedy, nikoli budova, je Božím chrámem. To je stěžejní učení Nového zákona. Od této pravdy se odvíjí způsob bohoslužby, zapojeni jsou všichni, a proto jakékoli dělení na „duchovní“ a „laiky“ je nebiblické. Církev je Božím chrámem kdykoli a kdekoli, netýká se to jen neděle či času speciálních setkání. Jako křesťané jsme nositeli Boží přítomnosti podobně, jako byl dříve chrám v Jeruzalémě. Církev to sice vždy věděla, ale v historii často neuplatňovala, a proto honosné církevní stavby po celém světě jsou dnes spíše kulturními památkami a pomníky zašlé slávy než místy pro scházení křesťanů. 

Církev je Božím chrámem kdykoli a kdekoli.

Přes to všechno zde můžeme udělat chybný závěr a myslet si, že církevní stavby nejsou důležité. Jaká je tedy role budovy jako místa scházení? Věřím, že důležitá. Budova má být místem důstojným, nikoli však svatým. Za totality jsme se scházeli v bytech, pod stany či ve stodolách a zažívali naplnění Duchem svatým. Nyní máme možnost si prostory nejen pronajímat, ale mnoho sborů má své vlastní budovy. A budova jako taková komunikuje světu poselství o tom, kým jsme. 

Když jsem na začátku devadesátých let začal trochu jezdit po světě, má první cesta vedla do Švédska. Byl jsem překvapen tím, jak vypadaly budovy letničních sborů: téměř každá měla kavárnu a tělocvičnu. To mě docela překvapilo; kavárnu jsem ještě dokázal pochopit, ale proč tělocvična? Vyrostl jsem v učení, že „tělesné cvičení jest malého užitku“ (1Tm 4,8). Bylo pro mě překvapením, že i „tělesné“ aktivity se mohou odehrávat ve sborové budově. 

Nejvíce se mi líbily budovy, jaké vlastnilo letniční hnutí ve Švýcarsku. Člověk nejprve vstoupil do kavárny, případně jiných společenských prostor, a až někde vzadu se nacházela modlitebna. Zdálo se být zjevné, jakému účelu tyto budovy slouží: mají roli komunitního centra pro veřejnost, jsou místem, kde se lidé z města mohou setkávat, bavit, nalézt pomoc – a samozřejmě také poznat církev. Církevní budova jako komunitní centrum je dnes trendem, který následují rovněž velké historické církve. (Tímto směrem jde i katolická církev – na jednu stranu se nevzdala starého pojetí bohoslužebných prostor, na druhou stranu je často dokázala integrovat do komplexu sloužícího jako komunitní centrum pro blízké okolí.) 

Během posledního roku, zatímco probíhá válka na Ukrajině, se řada církevních budov otevřela potřebám ukrajinských uprchlíků. Ať již šlo o výuku češtiny, místa pro malé děti či volnočasové aktivity, církevní budovy plnily přesně tuto úlohu – sloužit potřebným. To je jen jeden z příkladů, jak může být církevní budova prospěšná komunitě. 

Chápání účelu církevní budovy se v posledních 100 letech výrazně změnilo: budova přestává být chápána jako svatyně, spíše se stává účelovou prostorou, která slouží ke scházení i mimo čas shromáždění. Někdy se setkáváme s označením „třetí prostor“ (psal jsem o tom v ŽvK 02/2018). Do jisté míry může být využívána i veřejností (to jsou ty kavárny a tělocvičny). V jednom americkém megasboru, který jsem před pár lety navštívil, měli ve vstupní hale dokonce kavárnu Starbucks. 

Jsem přesvědčen, že tento trend je užitečný. Církev si začíná uvědomovat, že „Boží chrám jsme my“ a budova je pouze nástrojem ke službě. Na řadě míst se takto nevěřící lidé naučili chodit do církevních prostor. Teď jen zbývá, aby poznali, co je ten skutečný chrám.