Církevní architektura a její vývoj je obsáhlé téma i pro tak malé území, jakým jsou české země. Zaměříme se proto na období našich starších dějin i na některé souvislosti, které by mohly posloužit při formulování současného přístupu ke kostelům a modlitebnám.

Počátky

Ačkoliv nejstarší přítomnost křesťanů můžeme na našem území předpokládat již v době římské, o počátcích církevní architektury u nás v tomto období nelze hovořit. V dobách prvotní církve byly české země součástí tzv. barbarika, germánského území, kam Římané pronikali pouze dočasně v rámci obchodu či válek. Duchovní život případných křesťanů mezi římskými vojáky a trénem (/zast./ vojenský zásobovací oddíl, pozn. red.) tak musel na našem území probíhat v provizorních podmínkách. 

První fázi církevní architektury u nás představují až kostely z 9. století. Ty vznikaly jednak pod vlivem franské a bavorské misie k pohanským Slovanům, diskutuje se i o vlivech iroskotské a řecké misie, ale významnou roli zde sehrála misie byzantská z roku 863. Nově budované kostely se koncentrovaly do velkých opevněných sídlišť a jejich okolí. Prim v tomto hrály Mikulčice u jihomoravského Hodonína, kde archeologové na hradisku Valy objevili základy nejméně desíti kostelů. Ty byly různého tvaru i velikosti, od prostých jednolodních staveb až po trojlodní baziliku, která patří k největším moravským kostelům z tohoto období. Již na slovenské straně mikulčického hradiska pak stojí v polích u obce Kopčany kostelík zasvěcený sv. Margitě Antiochijské. Ten je v současnosti považován za jediný dochovaný velkomoravský kostel. Na Moravě lze stojící chrám z 9. století vidět pouze jako novodobou rekonstrukci v archeoskanzenu Modrá u Velehradu. Nejstarší předrománské stavby v Čechách pak dobře reprezentuje dosud stojící rotunda sv. Petra a Pavla v Budči na Kladensku, založená na přelomu 9. a 10. století. 

Motivy stavitelů

Již v této první fázi vidíme, že církevní architektura představuje naprostý vrchol hmotné kultury a aplikaci špičkových technologií té doby. Zatímco převážná část obyvatel žila ve skromných domcích a chýších ze dřeva a hlíny, kostely byly budovány z kamenného zdiva vázaného maltou. Podobný rozdíl mezi kvalitou církevní architektury a dalších staveb (s výjimkou sídel nejvyšší společenské vrstvy) pozorujeme i v následujícím období. I dnes jsou církevní stavby často mimořádným podnikem z hlediska velikosti, kvality i nákladů. Komunisté a obecně ateisté v tomto spatřují důkaz vykořisťování lidu církví. Situace je ale poněkud složitější a lze ji nahlížet z více hledisek. 

V prvé řadě byly chrámy místem pravidelného setkávání členů církve s Bohem, místem pořádání slavností, ať již pravidelných nedělních bohoslužeb a svátků, ale i nejvýznamnějších životních událostí členů církve, tedy narození, sňatku a úmrtí. V archeologických pramenech jsou dobře doloženy zejména pohřby. Namísto pohanského spalování těl či pohřbívání pod posvátnými stromy v krajině byli zesnulí křesťané pochováváni na jasně vymezených hřbitovech kolem kostelů a ti nejvýznamnější přímo v chrámech. Tato tradice zůstává dodnes živá v římskokatolické církvi i v některých tradičních reformovaných církvích. Názornou ilustraci z poslední doby představuje pohřeb britské královny Alžběty II. 

V evangelikálním prostředí lze pozorovat výrazně menší aktivitu v souvislosti s loučením se zesnulými členy přímo v modlitebnách. I světské obřadní síně, kde jsou tyto obřady nejčastěji prováděny v režii pozůstalých, patří ovšem k výrazným dokladům soudobé architektury. Stejně tak sňatky se u tradičních církví dodnes odehrávají v kostelích, které jsou považovány za důstojné místo pro tyto účely i ve většinové společnosti. Těžko tak našim předkům vyčítat snahu o výjimečnost staveb, ve kterých se odehrávaly hlavní životní události naprosté většiny z nich. 

Dalším důležitým prvkem pro špičkovou kvalitu církevních staveb již ve velkomoravském období je prestiž zakladatele či sponzora stavby. Tak náročný a nákladný podnik jako stavba kostela byl zahajován a sponzorován příslušníky nejvyšší společenské vrstvy. Nejednalo se tedy jen o reprezentaci církve, ale i konkrétního jedince, který za daným projektem stál. A důvodem nemusela být jen prestiž, ale i upřímná víra zakladatele spojená s touhou věnovat Bohu to nejlepší, případně kombinace obojího (zde nutno zmínit např. Karla IV.). Z pozdější doby máme doloženo také budování církevních staveb jako formu trestu uloženého za předchozí poklesky. A stejně jako dnes, i tehdy tito významní zakladatelé a sponzoři vyžadovali za investované prostředky odvedení pokud možno prvotřídní práce. 

Důležitou roli v tomto hrál i podrobný popis chrámu Božího v biblických textech. Například Šalomounův chrám popsaný v 1. knize Královské rozhodně nepatřil k průměrným stavbám té doby a poskytl vzor již svým současníkům, což dokládají poslední archeologické objevy v izraelském Tel Moca. V biblických textech jasně čteme, že i starověcí izraelité investovali značné prostředky do stavby chrámu Páně a zakladatelem nebyl nikdo jiný než panovník, dokonce jeden z největších v dějinách lidstva. Silnější biblický vzor pro středověkou společenskou špičku si lze jen stěží představit.

Románský sloh

Další výraznou etapou je románské období. Zde se již jedná až o stovky objektů různé velikosti a kvality, přičemž některé z nich stále čekají na své objevení. Problémem při jejich studiu jsou i mohutné přestavby řady našich prvotřídních románských staveb, kde se z původní románské fáze do dnešních dnů dochovaly pouze torza či základy zdí. Týká se to zejména pražských svatostánků založených Přemyslovci a také klášterních kostelů. Tuzemský zájemce o románskou sakrální architekturu tak vídá spíše méně významné stavby. Čestnou výjimkou je například pozdní bazilika sv. Prokopa v Třebíči, jediná mimopražská románská památka chráněná UNESCO. V kontextu našich zemí mimořádná je také kaple sv. Erharta a Uršuly na románské falci v Chebu, postavená pro císaře Fridricha Barbarossu. Pro vrcholné ukázky slohu v podobě katedrál je však nutno se obrátit do zahraničí, kde již u německých sousedů lze obdivovat obří románské katedrály ve Špýru a Trevíru, obě chráněné UNESCO. 

Pozdní bazilika sv. Prokopa v Třebíči je jediná mimopražská románská památka chráněná UNESCO.

Výzdoba – ano či ne?

Zde se zastavíme u dalšího výrazného prvku (nejen) románské církevní architektury, kterým je výzdoba sakrálních staveb. Ta se v několika případech dochovala na našem území až dosud, jednak ve formě nástěnných maleb, ale také ve formě soch. 

Je taková bohatá umělecká výzdoba chrámů v pořádku? Nahlédneme-li znovu do biblických textů, vidíme, že na výzdobě již zmíněného Šalomounova chrámu se rozhodně nešetřilo. 1. Královská popisuje obložení stěn a podlahy chrámu drahými dřevy, pokrytými zlatem a zdobenými rytinami cherubů, palem a květů. V 6. a 7. kapitole čteme o pozlacených dřevěných sochách cherubů, o pozlacených interiérových dveřích s bohatou rytou výzdobou. O bronzových sloupech zdobených motivy lilií a granátových jablek. O bronzových stojanech zdobených rytinami lvů, býků a cherubů. O figurách býků nesoucích bronzovou nádrž. Netřeba pochybovat o tom, že i zakladatelé a stavitelé středověkých chrámů toužili vyzdobit tyto stavby stejně honosně jako jejich veliký biblický předchůdce. 

Kromě již zmíněných motivů měla výzdoba v kostelích zvláštní význam při vzdělávání negramotných členů církve. Jak známo, značná část středověkého obyvatelstva neuměla číst a ke studiu biblických textů bylo navíc nutno se naučit latinsky, jelikož komplexní překlady Bible do češtiny máme doloženy až z doby lucemburské ve 14. a 15. století. Situace se sice postupně zlepšovala, ale k příslovečnému „i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále“ zbývalo urazit ještě stovky let. Názorné ilustrace biblických (a dalších) příběhů tak výrazně usnadňovaly pochopení slyšeného slova.

Při zpětném pohledu evangelikálního křesťana vidíme ovšem i přehmaty, kterých se tvůrci výzdob křesťanských chrámů té doby dopustili. V prvé řadě se jedná o explicitní porušení Desatera, kdy je navzdory zákazu vyobrazován samotný Bůh. Stejně vážným prohřeškem je zbožštění některých uměleckých děl, typicky obrazů či soch, kterým byla připisována nadpřirozená moc a které se staly předmětem uctívání. Bible zde totiž hovoří jasně: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ Právě rozpor v této oblasti, který pokračoval i v dalších obdobích, vyústil později v radikalizaci postojů k výzdobě křesťanských chrámů během reformace a protireformace.

Gotika a renesance

Jedním z nejvýznamnějších slohů v českých zemích byla gotika. Během tohoto období došlo, ruku v ruce s probíhající kolonizací, i k výraznému rozšíření a zkvalitnění sítě kostelů. A právě s gotikou jsou silně spojeny nejdůležitější chrámy, v prvé řadě katedrála sv. Víta na Pražském hradě a katedrála sv. Václava v Olomouci, sídla obou zdejších římskokatolických arcibiskupů. Gotikou u nás rovněž vrcholí a v 15. století i končí monopol římskokatolické církve, jelikož se významná část obyvatelstva po husitských válkách hlásí k utrakvismu a postupně se formují i další církve. 

Renesanční sloh se v naší architektuře projevil různou měrou. Zatímco pro města měl zásadní význam a v kategorii panských sídel přinesl konečně i do našich zemí revoluční změnu v podobě zámků, u církevní architektury nepozorujeme zásadní dopad. Důvodem je jednak nasycení potřeb předchozí rozsáhlou gotickou výstavbou, která byla v některých případech poměrně nedávná (pozdně gotické stavby se dokončovaly ještě v 16. století), svou roli ale sehrálo i šíření reformovaných církevních proudů, které se ke zdobné okázalosti sakrálních staveb stavěly opatrně, až odmítavě. Vzestup vzdělanosti spojený s rozmachem měst, růstem životní úrovně a zejména vynálezem knihtisku umožňujícím mimo jiné masivní šíření Bible pak znamenal, že i jeden z hlavních praktických argumentů pro výzdobu kostelů, vzdělávání negramotných věřících, slábnul. Pro protestantské církve však právě období renesance přineslo příležitost k výstavbě vlastních modliteben či sborů, které si v některých případech svou velikostí nijak nezadaly s katolickými kostely (např. sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi). 

Baroko a protireformace

Vzrůstající napětí mezi katolíky a protestanty vyústilo ve zničující války, které pro naše země přinesly v 17. století vítězství protireformace. Ta je u nás pevně spojena s nástupem nového uměleckého slohu, baroka. Římskokatolická církev tento nový, mimořádně okázalý a zdobný styl využila bezezbytku. Zvláště tvář venkovské krajiny se zásadně proměnila zřízením množství poutních míst, drobných církevních staveb a výstavbou nových či přestavbou starších kostelů. Také řada velkých chrámů byla zásadně přestavěna podle nové módy s důrazem na triumfující vítěznou církev. Zde ale nutno dodat, že se v mnoha případech jednalo o přestavby vynucené poškozením staveb válečnými pohromami nebo živelními katastrofami. 

Oproti tomu nekatolické církve byly odsouzeny se scházet potají, v domech či na vhodných místech mimo lidská sídla. K výstavbě modliteben smělo docházet až po tolerančním patentu císaře Josefa II. v roce 1781. A to už bylo po baroku prakticky veta. Barokní období tak má pro tuzemské protestanty velmi hořký nádech a mnozí si k němu jen složitě hledají cestu. Zde je ale nutné si uvědomit, že barokní sloh jako takový ovlivnil i protestantské země. Jak mohl evangelický barokní kostel vypadat, pokud by se dějiny našich zemí vyvíjely jinak, vidíme velmi dobře v polském Těšíně, kde byl po roce 1709 vystavěn jeden ze šesti tzv. kostelů milosti. Jednalo se o výsledek ujednání mezi luteránským švédským králem Karlem XII. a habsburským císařem Josefem I. Monumentální luteránská pětilodní bazilika byla vystavěna ve stylu tzv. rakouského baroka a z vnitřní výzdoby stojí za zmínku oltář s obrazem Poslední večeře Páně a sochami čtyř evangelistů či kazatelna se sochou zmrtvýchvstalého Krista. 

Závěr

Zmíněným tolerančním patentem z roku 1781 svůj výlet do historie církevní architektury v českých zemích ukončíme. Tento akt Josefa II. přišel v době zlomové pro dějiny Evropy i světa. Před pouhými pěti lety vyhlásily v Severní Americe svou nezávislost Spojené státy a za dalších osm let mělo dojít k Velké francouzské revoluci. Tím nastává nová éra novověku směřující k občanské společnosti a se značným dopadem i na duchovní život.

Od počátků našich církevních staveb až po toleranční patent jsme urazili téměř tisíc let. Viděli jsme, jak značné úsilí naši předkové vyvinuli při budování chrámů Páně, přičemž tomu obětovali to nejlepší a ovoce jejich rukou dodnes patří k cennému dědictví našeho národa. Co si z toho můžeme odnést my? V prvé řadě impuls k péči o získané či svěřené stavby a prostory, aby byly důstojné našeho Boha a aby se členové našich sborů i naši hosté v nich cítili dobře a přijatí. Aby se tam dařilo vytvářet natolik příjemné a důstojné prostředí, že bude motivovat věřící k setkávání nejen při nedělních bohoslužbách, ale i při slavení jejich životních událostí. Podobně, jak tomu bylo v minulých staletích. I v tomto lze spatřovat dobré správcovství dle biblických principů. Budování chrámů Páně je běh na dlouhou trať a ovoce mnohdy sklízejí až další generace. Současně by bylo dobré vyvarovat se některých chyb našich předků. I nyní totiž platí, že sebekrásnější a zdobnější kostely či modlitebny, naplněné drahými poklady či drahou elektronikou, jsou pouhou marností, pokud v nich není přítomna především Boží láska a pravda.