Rozhovor s Ing. arch. Vojtěchem Malinou

Pane architekte, jak jste se k úpravě modlitebny v Kolíně dostal?

Jako u většiny zakázek bylo prvotní oslovení na doporučení. O zakázce jsem se dozvěděl od svého kamaráda, který je členem sboru. Hodně důležitá je první schůzka. Vždy je třeba se přijet podívat na místo, zjistit, o co jde, jestli si s klientem sedneme a buď se z toho vyvine, nebo nevyvine zakázka. V tomto případě se z toho realizace vyvinula. 🙂

Co vás jako první napadlo, když vás oslovili s prosbou o úpravu modlitebny? Pracoval jste už někdy na nějaké modlitebně? 

Ještě jsem nedělal žádnou modlitebnu, měl jsem poměrně čerstvě po škole a všechny zakázky byly dosud malého rozsahu. Věděl jsem, že to bude výzva. Studoval jsem nějakou dobu u architekta Zdeňka Fránka, který se na modlitebny a kostely hodně zaměřuje. Měl jsem tudíž nějakou průpravu ze školy. Téma prostoru pro modlení je pro architekty obecně hodně zajímavé, v tomhle případě pro mě bylo ještě hodně umocněné lokalitou, kontextem. Jednak tím, že jsem v této čtvrti vyrostl, a jednak, že je to zajímavé místo i téma. Když se řekne rekonstrukce, člověk si úplně nepředstaví přístavbu z 90. let. Bylo moc zajímavé přemýšlet, co si počít s relativně nedávnou přístavbou v historické vilové čtvrti zahradního města. Pro teorii architektury je to poměrně nová věc. 

Prozradil jste nám, že lokalitu V Zídkách dobře znáte, že jste v ní vyrostl. Věděl jste hned, jakým směrem se v projektu vydáte?

Člověk nikdy neví hned, kam se vydat. Tu lokalitu trošku popíšu. Je to zahradní město, jménem Pražské předměstí. Vilu, ve které jsem vyrostl, navrhnul a postavil můj praděda, architekt Josef Jandák. Měl architektonickou stavitelskou firmu a významně se na vzniku této čtvrti podílel. Kontroloval jsem to, ale dům, ve kterém je modlitebna, nestavěl. Významnou část domů v okolí však ano. 

Čtvrť je charakteristická tím, že v ní bydleli místní bohatší měšťané a fabrikanti. Úplně v centru čtvrti je jedna z významných staveb, Budilova vila od architekta Jaroslava Fragnera, což je funkcionalistická perla. Jediné, co dává zahradnímu městu trošku trpkou pachuť, je, že přes zahrady (např. Budilovy vily) vede místní průtah městem, zbudovaný v období komunismu. To, že byl vyprojektován přes zahrady fabrikantů, není náhoda. Zvlášť u takové funkcionalistické vily je zahrada podobně důležitá jako dům, který v ní stojí. Je to podobné jako třeba vztah poutní cesty a poutního kostela. Zahrada je zkrátka velmi důležitou součástí celku. Třeba ta, ve které jsem vyrostl, byla úžasné místo. Dům byl hlavní „hmotou“, na kterou navazovaly všechny možné pavilonky – čajový domek, pavilonek na koupání s bazénem, spíš takovým brouzdalištěm, další různé zahradní stavbičky, skleníky, zimní zahrady. I když bylo drobných objektů na zahradě hodně, výrazný rozdíl v konstrukci a hmotě hlavnímu objemu nekonkuroval a celkově to tvořilo krásnou kompozici. Tento princip jsem využil při začleňování objemu v návrhu… 

Není náhoda, že místní průtah městem, zbudovaný v období komunismu, vede přes zahrady fabrikantů.

Zmiňoval jste architekta Fragnera. Trochu jsem ho lustrovala na internetu pro lepší představu o jeho díle. Jsem z Ostravy, a když jsem zjistila, že navrhl Dům kultury města Ostravy, rázem mi byl poněkud bližší…

Je to hodně významný český architekt. Myslím si, že jeden z hlavních důvodů, proč Budilova vila není tak často jmenovaná jako jeho ostatní dílo, je právě zánik té zahrady. Lokalitu znám ještě hlouběji i proto, že jsem si vybral jako téma diplomové práce otázku, co se silničním průtahem města v okamžiku, kdy se po asi čtyřiceti letech plánování konečně v Kolíně dostavěl obchvat. Překvapilo mě, že nikdo nezpracoval žádnou vizi, jak zacelit tu jizvu, když už není nutné, aby tudy dopravní tepna vedla. I to byl důvod, proč jsem nastudovával tuto lokalitu. 

Bralo město nějak v potaz vaši diplomovou práci? Budou řešit, co s průtahem? 

Jsem v kontaktu s městským architektem Kolína, Davidem Mateáskem, a čas od času zjišťuju, jaký je stav. Aktuálně je to tak, že se řeší převod majetku z kraje do majetku města, aby s tím město mohlo začít něco dělat. Projekty zahrnující takhle významnou stavbu jsou na hodně dlouhou dobu. 

Je reálné, že by se dotyčná silnice zrušila a zahrady se obnovily?

To je velká otázka. Byl bych hrozně rád, kdyby se tohle příkoří napravilo. Po těch letech už však není možné to uvést úplně do původního stavu, ale bylo by super udělat aspoň nějaký symbolický krok.

V souvislosti s necitlivými stavebními zásahy v dobách dřívějších jste mi po telefonu říkal i o rozorané přístupové cestě k sakrální stavbě někde na Plzeňsku… 

To byla jedna ze studentských prací, které jsem dělal v ateliéru architekta Fránka. Tématem bylo putování barokní krajinou. Jeli jsme na poznávací cestu na Plzeňsko a snažili jsme se odkrýt a trochu pochopit vrstvu barokní architektury v krajině. Při tom putování jsme si každý měli najít nějaké svoje téma a navrhnout objekt, něco jako útulnu, zastavení, něco, co by zapadlo do krajiny a přidalo novou, moderní vrstvu, která by sloužila moderním poutníkům v poznávání krajiny. Mě tam zaujalo téma poutní cesty z Plas do Mariánské Týnice. V Plasech je klášter, v Mariánské Týnici poutní kostel. Do poutního kostela od architekta Santiniho se v současnosti vstupuje bočním vchodem. Tomu domu to strašně ubližuje. Byl totiž navržený centricky, jako takové Boží oko shlížející na poutní cestu od Plas, na které byla komponována různá zastavení. Přibližně ve dvou třetinách cesty je takový kruh z vysázených lip, uprostřed socha, opravdu stojí za to se projít tou původní cestou, kdy na obzoru „vyjíždí a zajíždí“ trojúhelník toho kostela. Ze správného směru je to úžasné. Ale když tam přijdete z boku, vypadá to strašně zvláštně. Místo toho „Božího oka“ se vám naskytne pohled, ze kterého se na kostel v Santiniho době koukaly asi jen pasoucí se kozy. Tato poutní cesta je aktuálně na dvou místech přerušená, rozoraná. Ve svém studentském projektu jsem si vzal za cíl navrženým objektem jednak upozornit na to, že by bylo dobré poutní cestu obnovit, a zároveň dát moderním poutníkům místo k zastavení. Když nad tím teď přemýšlím, rád bych se k tomuto tématu po letech vrátil a kdo ví, občas stačí i relativně malý impuls a věci se zase začnou ubírat správným směrem.

V naší vesnici máme tzv. Boží muka vedle jímky na močůvku. Vždy mi to přišlo nedůstojné. Už chápu.

Žel je to tak, že někdy rozhodnutí, proč někde něco postavit, byla vyloženě, zvlášť v období komunismu, dána snahou něčemu ublížit, a ne tvořit. Při putování nebo jen pečlivějším pozorování okolí je tento fenomén jasně vidět. Téma je to strašně zajímavé, ale aby se k tomu dalo fundovaně vyjádřit, to by potřebovalo nějakou seriózní vědeckou práci. 

Vraťme se k naší kolínské modlitebně. Dostal jste nabídku na rekonstrukci, uviděl jste přístavbu z 90. let. Jak se vám architektonicky pozdávala?

Myslím, že ještě úplně nenazrál čas, abychom se k tomu mohli objektivně vyjadřovat. Pořádně nevím, co si o tom myslet, nicméně jsem se snažil k tomu přistupovat citlivě. Hledal jsem klady, které stavba má, a posiloval je, než bych hledal zápory a patlal se v nich.

 Jak probíhal váš tvůrčí proces?

Tvůrčí proces u mě probíhá tak, že nejdřív navštívím na místě klienty. Na začátku rád poslouchám, abych se od klientů dozvěděl o tématu co nejvíc. Klienti bývají připravení, svou představu mají co nejjasněji sesumírovanou. Mě zajímá, co si myslí, že chtějí, a také, co říkají mezi řádky. V případě kolínské modlitebny byla jednak představa rozdělení hlavního sálu, aby se tam daly pořádat menší akce a úplně to nezruinovalo pokladnu kvůli vytápění, ale zároveň i větší akce čili rozšíření kapacity, což bylo trochu protichůdné. Vyslechl jsem si všechna témata, co klienta trápila, a dospěl jsem k závěru, že předělování nebude tou správnou cestou. Jednou z hlavních linek navržené koncepce se tedy stalo hledání efektivnějšího systému vytápění. S projektantem topenářem jsme navrhli koncepci založenou na použití tepelného čerpadla. Velkou část technologie se mi podařilo umístit do pódia, které je tak spolu se zakomponováním audiovizuální techniky doslova plné technologie, takže tu vše funguje a téměř nic není v interiéru vidět. V modlitebně je díky tomu možné se více soustředit na organizování událostí, ke kterým je určena, a tolik neřešit topení. Dalším velkým tématem byl nedostatek prostoru. V objektu sídlí nejen modlitebna, ale i vedení církve, VOŠMT, byty. I po optimalizování prostoru v rámci jednotlivých účelů chybělo trochu místa v sálu a nová zasedací místnost. Kapacitu sálu lehce navyšuje navržená galerie. Citlivě přidat objem zasedací místnosti se ukázalo být největší výzvou. Nakonec jsem se ji rozhodl umístit do patra v nově navrženém dvoupodlažním objektu v prostoru mezi přístavbou z 90. let a původní vilou. Přístavba je koncepčně navržena tak, aby připomínala skleník nebo zimní zahradu. Je to jednoduchý prosklený objem se subtilní konstrukcí. Do patra se chodí po ocelovém točitém schodišti, což je zároveň přístup na nový balkon modlitebny. Mou snahou bylo, aby celek nepůsobil jako jednolitý hlavní objekt, ale aby mezi dvěma výraznými objemy vznikl předěl připomínající stavbu zahradního charakteru. 

Modlitebnu po rekonstrukci jsme viděli, líbila se nám, působí moderně a vzdušně. Teprve když jste nám osvětlil, jak jste skloubil potřebu s geniem loci, dokážeme tu rekonstrukci plně ocenit.

Moc mě těší, že se vám líbí. 

Každá modlitebna našich sborů je postavená jinak, buď na zelené louce, nebo je to rekonstrukce objektu. Viděl jste ještě další modlitebny?

Určitě. V rámci každé zakázky si dělám svůj research, průzkum podobných staveb – jaký mají charakter, jak vypadají, co mají společného, co bych se tam mohl dozvědět. Tento research modliteben byl pro mě poměrně zajímavý. Člověk má laickou představu o modlitebně v českém kontextu jako o místě, kde se sedí v zimě a trochu se „trpí“, ale tady mě překvapilo, když mi pan biskup Moldan vysvětlil, jak to u vás funguje. Byl jsem se podívat na bohoslužbu (nejsem součástí církve) a vzal jsem si z toho, že interiér má být něco jako společný obývací pokoj. Dalším důležitým vstupem pro mě byl názor mladší generace církve. Je to vlastně stejné jako u toho obývacího pokoje, různí členové domácnosti mají na jeho vzhled různý názor. Z referenčních projektů vyplývaly dvě krajní polohy přístupu – na jedné straně velkorysý světlý prostor a na straně druhé zatmavitelný sál, jemuž dominuje audiovizuální technika. Takže na obývacím pokoji jsme se shodli, ale pravou výzvou bylo najít rovnováhu moderního a tradičního přístupu, aby se tu všichni cítili dobře. 

Z toho se pak odvíjela i detailnější rovina navrhování interiéru. Snažil jsem se v místech, kde se architektury dotýkám nebo je mi blíž (sednu si za stůl nebo sahám na kliku u dveří), používat materiály přírodě bližší, které mají strukturu a nesou v sobě atmosféru. Použili jsme tedy mosazné kliky, dřevěné desky stolů… Vše bylo navržené do takových detailů, že jsem speciálně do sálu modlitebny navrhl a realizoval kříž a prototyp židle. Kříž je v modlitebně umístěn, židle tam zatím nenajdete, ale podle mých návrhů se realizovaly jiné prvky interiéru, jako například skládací stolky v předsálí. 

Dala práce na modlitebně i vám něco osobně? Rozšířila v něčem vaše obzory? 

Určitě ano, v mnoha ohledech. Získal jsem spoustu praktických zkušeností z celého procesu. Setkal jsem se s množstvím skvělých lidí. Práce na tomto projektu pro mě ale určitě ještě nekončí. Jsem velice rád, že se mnou lidé z místního sboru udržují kontakt a konzultují, když je něco potřeba dodělat nebo upravit. Po dokončení jsem navrhl navigační systém pro orientaci v budově a aktuálně řešíme, jak sál zútulnit závěsy a pokojovými rostlinami.

Nepřímo se z této práce vyvinula i zakázka, kterou právě dokončuji. Na základě návrhu židle do sálu modlitebny dokončuji pro jiný projekt výrobu padesáti židlí. 

Mockrát děkujeme za rozhovor.

red