recenze knihy

„Ale když se člověk podíval do samotného kostela, jakou radostí, rozechvěním a úžasem byl naplněn! Je to jako by vstoupil do samotného nebe […] a byl osvícen krásou ve všech podobách…“^[1]

V souvislosti s tématem tohoto čísla časopisu týkajícího se sakrální architektury si dovoluji čtenářům doporučit k pozornosti knihu, která vyšla minulý rok (2021) ve spolupráci s Centrem raně středověkých studií při Semináři dějin umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v nakladatelství BOOKS & PIPES. 

Kompletní název poměrně útlého, v zajímavém formátu vyvedeného a po grafické stránce pěkně zpracovaného díla zní Mediální revoluce: Christianizace Evropy, Ravenna pátého století a jak obrazy mění dějiny. Jeho autoři Ivan Foletti a Zuzana Frantová, působící při výše zmiňovaném Centru raně středověkých dějin, si v něm kladou základní otázku, jaké faktory přispěly k zásadní a hluboké proměně náboženského a kulturního paradigmatu společnosti v Římské říši 4. a 5. století našeho letopočtu v podobě její hromadné christianizace. Jejich základní teze zní, že tato otázka byla doposud reflektována především z antropologické, teologické a historicko-náboženské perspektivy, přičemž pro plnější pochopení zmíněných společenských změn je třeba brát v úvahu i perspektivu založenou na studiu uměleckých děl, materiální kultury a zobrazování obecně. Tato materiální a vizuální kultura dle autorů hrála v antické době podobnou úlohu jako dnes a měla „sílu přesvědčovat, utvářet a ovlivňovat myšlení lidí a (spolu)určovat směřování společnosti“^[2]. 

Kniha toto hlavní téma následně rozpracovává ve dvou myšlenkových blocích odpovídajících dvěma rozsáhlejším kapitolám. První z nich se věnuje především tématice skleněné mozaiky. V úvodní části této kapitoly autoři nastiňují obecný, původně rozpačitý postoj křesťanů k zobrazování Boha v umění navazující na jeho zákaz zakotvený v židovské tradici. Vysvětlují, jak se tento postoj postupně měnil od ochoty akceptovat symbolická křesťanská poselství zakódovaná v jednoduchých malbách znázorňujících běžné výjevy z oblasti pastevectví nebo rybářství, kdy například řecký výraz pro pojem ryba představoval akrostich sousloví Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel (přístup podporovaný mimo jiné Klementem Alexandrijským), až po všeobecné přijetí zobrazování Krista a světců jako vizuální pomůcky s vědomím, že tato vyobrazení neodpovídají realitě (tak například biskup a církevní otec Augustin z Hippa). 

Následně se autoři zaměřují nejen na obsah tehdejšího křesťanského výtvarného umění, ale především na techniku jeho zobrazování. Předkládají čtenáři informaci, že „nejdůležitější křesťanské monumentální obrazy byly vytvořeny technikou skleněné mozaiky“^[3], a zbytek první kapitoly věnují právě této technice. Seznamují čtenáře s původem mozaiky a popisují postupné převládající používání skla při její výrobě. V této souvislosti poměrně podrobně rozebírají způsob výroby a zpracování skla a také jeho množství, které bylo nutné k sestavení mozaiky použít. 

Tato část textu se může některým čtenářům dle mého soudu jevit až poněkud příliš technicistní. Současně v ní však najdeme i pasáž věnovanou celkovému dojmu, který měla mozaika vytvářet na diváka. Tím autoři navazují na svou základní tezi formulovanou v úvodu knihy o síle a přesvědčivosti tehdejší vizuální kultury, která se významným způsobem podílela na procesu christianizace Římské říše. V této souvislosti se mi jeví, že celkově se celá tato první kapitola zabývá spíše popisem tohoto jevu (tedy tím, že se věci děly určitým způsobem) než pátráním po jeho příčinách (proč tomu tak bylo). Ale možná to plně odpovídá záměru obou autorů. 

Druhá, pro mě osobně zajímavější část publikace, se věnuje vztahu mezi uměleckou tvorbou a rituály. Konkrétně zaměřuje pozornost čtenáře na stavbu Baptisteria ortodoxních, která původně tvořila součást katedrály patřící k biskupskému komplexu v italské Ravenně. Na základě rozboru tohoto architektonického díla se snaží rekonstruovat podobu křestního rituálu, který se zde odehrával ve druhé polovině 5. století. 

K takto pojaté rekonstrukci autory podnítila četba studie Giuseppa Galassiho z padesátých let 20. století, který ve své práci Roma Bisanzio interpretoval scény kopule jako zobrazení nebeského křtu. Tím položil základní kameny zkoumání vztahu mezi křestní liturgií a výzdobou. Byť tuto myšlenku dále nerozvinul, povzbudil některé další badatele, kteří se ji pokusili dále rozpracovat. Mezi ně patří i jeden z autorů recenzované publikace, Ivan Foletti. Ten na Galassiho myšlenku navázal tím, že spojil výzdobu Baptisteria v Ravenně s konkrétním liturgickým textem milánského biskupa Ambrože De sacramentis ve snaze rekonstruovat křestní rituál a porozumět tak „jednomu z klíčových momentů christianizace římské společnosti“.^[4]

Značnou část této kapitoly zabírá rituál umývání nohou. Ten totiž ve své době představoval kontroverzní součást křestního rituálu v tom smyslu, že do římské liturgie nepatřil, do milánské však ano. Autoři knihy v této souvislosti čtenáři předkládají historický a teologický exkurz o (ne)oprávněnosti tohoto obřadu v rámci křestního rituálu a docházejí k názoru, že výzdoba a architektonické uspořádání ravennského Baptisteria ortodoxních jeho realizaci naznačuje. A tím také dokládají, že ravennská liturgie byla alespoň v některých aspektech pod vlivem milánské, nikoliv pouze římské tradice. 

Nejzajímavější část druhé kapitoly dle mého soudu představuje úsek popisující křestní rituál jako celostní zážitek v životě člověka.

Nejzajímavější část druhé kapitoly však dle mého soudu představuje úsek popisující křestní rituál jako celostní zážitek v životě člověka. Zde se autoři dle svých vlastních slov pokoušejí „vstoupit do ravennského baptisteria a s Ambrožovými texty v rukou (…) rekonstruovat patrně nejdůležitější rituál tehdejšího křestního kandidáta.^[5]V této souvislosti nám předkládají poměrně podrobný popis jednotlivých částí tohoto rituálu, a to již od období (často několikaletých) příprav.^[6] Za tímto účelem si vypůjčují architektonické a vizuální prvky i z jiných církevních staveb, což obraz křestního rituálu velmi vhodně dokresluje. Čtenář si pak může vytvořit poměrně realistickou představu nejen o podobě tohoto obřadu, která se od té dnešní často velmi výrazně liší, ale i o symbolikách jednotlivých součástí rituálu, které zůstávají již do značné míry zapomenuty. Bohatá a velmi přehledně popsaná obrazová výbava tohoto recenzovaného díla spolu s kvalitním poznámkovým aparátem k tomu významnou měrou přispívají. 

Dají se myšlenky obsažené v knize Mediální revoluce nějakým způsobem aktualizovat a vztáhnout na dnešek? Tuto otázku nechávám otevřenou pro ty ze zvídavých čtenářů, kteří po recenzovaném titulu s chutí (či váhavě) sáhnou. Přeji inspirativní čtení!

FOLETTI, I., FRANTOVÁ, Z.: Mediální revoluce: Christianizace Evropy, Ravenna pátého století a jak obrazy mění dějiny. Brno: BOOKS & PIPES, 2021. 166 s. ISBN 978-80-7485-232-9. 

Představení knihy viz také https://www.youtube.com/watch?v=s7pki5WCF6o&ab_channel=CenterforEarlyMedievalStudies

¹ Úryvek z díla konstantinopolského patriarchy Fótia citovaný v recenzované knize Mediální revoluce na str. 41.

² Viz str. 15

3 Viz str. 31

4 Viz str. 74

⁵ Viz str. 94

⁶ V této souvislosti připomínám článek „Křestní rituál jako didaktický nástroj v prvních staletích církve“, ŽvK 03/2022, str. 6–7