Učednictví ve světle Ježíšovy výzvy k následování a nesení kříže

„Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.“ (Mt 16,24, Bible21) 

Když apoštol Petr napsal ve svém listu varování, že některé věci, které napsal Pavel ve svých listech, „jsou nesnadno srozumitelné, a tak je nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma“ (2Pt 3,16, B21), asi ho ani nenapadlo, že by někdo překrucoval dokonce slova samotného Pána. V angličtině jsou ve většině Biblí přímé Ježíšovy výroky vytištěny červeně. Ne, že bych byl toho zastáncem, ale něco na tom bude. Přímá slova Pána Ježíše bychom měli opravdu znát, často si je opakovat, a hlavně je brát vážně.

Nenapadlo by mě, že by i tak jasné vyjádření Pána Ježíše, jako je Mt 16,24, mohlo být nějak špatně interpretováno. Existuje však učení, které to dělá – zdůrazňuje, že to, co se počítá, je Kristův kříž. To je samozřejmě v pořádku. Problém je, jaké závěry z toho činí – že kříž proto nemáme brát a nést, ale naopak odhodit. Jinak to bude údajně náš skutek, a ne spolehnutí se na Pána Ježíše a jeho spásu. Učení vychází z populární myšlenky, že všechno už bylo dokonáno před 2000 lety – tvoje spasení, tvoje uzdravení, tvoje prosperita, všechno. Podle toho, když Ježíš řekl „dokonáno jest“, všechno toto se stalo a ty už nemáš prosit, jen brát z toho bohatství, a vše, co je v Nové smlouvě, pořádně „vytěžit“.

Takto tomu ale na základě svědectví Písma nevěřím. Ano, je pravda, že Ježíšovou smrtí bylo dokonáno vítězství nad mocnostmi, které nás držely ve své moci. Ano, je pravda, že Ježíšovou smrtí jsme byli vykoupeni ze svých hříchů. Ježíšovo utrpení a smrt na kříži ale není v evangeliích (hlavně u Matouše) ukázáno jenom jako vykupitelské dílo, ale pro nás také jako příklad k následování. V rozporu s tím je učení, že „náboženství je kříž, který bychom měli odhodit“.

Jak to tedy je? Máme svůj kříž odhodit, abychom takto správně docenili Ježíšův kříž? Nebo máme nést svůj kříž a následovat Ježíše? A když ano – co to ale znamená prakticky?

Slova o nesení kříže

Je pět míst v evangeliích, která mluví o nesení svého kříže. Přečetl jsem si znovu všech pět míst i s celým kontextem, abych skutečně měl jistotu, že vím, o čem tam je řeč. Biblický verš, na kterém stojí učení o odkládání svého kříže, je Matouš 16,24. Je zde použito řecké slovo arató (infinitiv airó), které má několik možných významů, např.: zvednout a nést z jednoho místa na druhé, pozvednout výše, ale také odnést, odnést pryč atd. Tomuto učení se zalíbil význam „odnést, dát pryč“, a problém byl na světě.

Senzace se ale nekoná. Ten význam je nesmyslný, i kdyby se někdo oháněl třeba zvláštními zjeveními. Na Evangelium podle Matouše mám ve své knihovně desítky komentářů, soudobých i těch starých. O tom verši se v nich ale nevede žádná diskuse, jelikož kontext jeho význam určuje celkem jednoznačně. Je důležité si uvědomit, že s Biblí nemůžeme jednat tak, že se na nějaké řecké či hebrejské slovo podíváme do slovníku a vybereme si význam, který se nám nejvíc líbí. Slovo má jen takový význam, jaký mu dává kontext místa, kde je použito, a žánr knihy (jiné to je v poezii a jiné třeba v listech). Dokonce i doba, kdy bylo slovo použito, hraje svou roli. Dám vám příklad dvou úryvků z novin:

„Dnes začal v pražském Kongresovém centru třídenní Světový tunelářský kongres (World Tunnel Congress 2007). Zaměření letošního WTC je ‚Podzemní prostor – čtvrtý rozměr velkoměst‘. Tím se letošní kongres také hlásí k odkazu pražského WTC 1985, jehož tématem byly městské tunely.“[1]

Druhý úryvek je z interview s bývalým prezidentem Václavem Klausem: „Objevily se i názory, že jste amnestií pomohl vrahům a tunelářům. Jak se k těmto názorům stavíte?“ 

Představte si, že kdyby archeolog v daleké budoucnosti našel české noviny z 90. let 20. století, narazil v nich na slovo tunelář a podíval se do slovníku z počátku 20. století, marně by dumal nad tím, co je špatného na práci dělníka kopajícího tunely. Potřeboval by pochopit kulturu krátkého (doufejme) období českých dějin, aby slovo tunelář správně přeložil. 

Slovo má jen takový význam, jaký mu dává kontext toho, co chtěl pisatel vyjádřit. Slovníky nám v tom nepomohou. Dokonce ani etymologický původ slova není směrodatný. Slovo tunelář pochází od slova tunel, proto to musí být člověk, který kope tunely. Jak ale vidíme, není to tak jednoduché.

Slovo arató je použito také u Marka i u Lukáše. Ježíšova výpověď je u všech tří evangelistů i ve stejném kontextu, jen každý pisatel tam přidal něco navíc, co chtěl zdůraznit. Matouš píše, že to Ježíš řekl svým učedníkům hned poté, co Petr nádherně vyznal jeho identitu, ale pak Ježíše káral za to, že mluví o utrpení. A od Ježíše přišla studená sprcha: „On se ale odvrátil a řekl Petrovi: ‚Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.‘“ (Mt 16,23, B21) A na konci dodává větu, která nesení kříže dává smysl: „Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy každému odplatí podle jeho skutků.“ (Mt 16,27, B21) 

Marek naopak říká, že potom, co jim Ježíš zjevil svou identitu a mluvil o svém utrpení, zavolal celý zástup a pronesl výzvu o nesení kříže. „Potom svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: ‚Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.‘“ (Mk 8,34, B21) Marek také dodává důležitou větu: „Kdo by se v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,38, B21) 

Lukáš to popisuje podobně jako Marek. O svém utrpení Ježíš řekl učedníkům, ale o potřebě sebezapření a nesení kříže řekl „všem“: „Všem pak řekl: ‚Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.‘“ (L 9,23–24, B21) Pak také dodává tu větu o stydění se za Ježíše. 

Jaký je kontext tohoto důležitého výroku? Cesarea Filipova – v úpatí hory Chermon. Ježíš tam konfrontuje autority a mocnosti v povětří (kult boha Pana a kult císaře). On věděl, že ony rukavici zvednou a že je jen otázka času, kdy se spolu s pozemskými vladaři a náboženskými autoritami na něj vrhnou. Od té chvíle (tak to má Matouš, podobně i Marek) začal své učedníky vyučovat o tom, že bude muset trpět a zemřít rukou těchto autorit. A do tohoto kontextu Ježíš říká, že následování trpícího Mesiáše bude znamenat také utrpení a snášení zlosti a úskočnosti mocností ovládajících tento svět.

Nést kříž doslova znamenalo jít na popravu

Lidé v Galileji ještě měli živě před očima stovky povstalců z nezdařeného povstání Judy Galilejského v roce 6 po Kr. (kterého vzpomíná ve Skutcích Gamaliel). Viděli skupiny lidí s příčným břevnem kříže (patibulum) na zádech doprovázené jednotkou legionářů, kteří je za chvíli za městem měli k těm křížům přibít.

Cicero napsal, že v lepší společnosti se o ukřižování nemělo vůbec mluvit. Byl to ten nejpotupnější způsob popravy, určený pro otroky a cizince. Ježíš to ovšem staví tak, že odmítnutí ztotožnění se s trpícím Mesiášem ochotou sám trpět pohanu kvůli němu bude znamenat, že se člověk za svého ukřižovaného Pána stydí, a to bude mít věčné důsledky v momentě jeho příchodu v moci a slávě.

Z kontextu je tedy jasné, že se zde nemůže jednat o nějaké „odhazování kříže náboženství“ či „kříže vlastní cesty dobrých skutků“ či cokoliv jiného. Je to o následování Pána Ježíše se všemi důsledky, co to přináší. Někomu výsměch, někomu fyzické násilí v rodině či ve škole. Mnohým učedníkům Pána Ježíše už 2000 let i cenu nejvyšší, totiž mučednickou smrt. Ovšem pro všechny z nás platí, že na konci, když Pán přijde ve své slávě a se svými mocnými anděly, budeme šťastní, že jsme se rozhodli ho takto následovat, protože budeme s Pánem a budeme mít věčný život.

Jiný Ježíšův výrok o následování a kříži

V evangeliích najdeme ještě dvě další místa, která zaznamenávají jiný Ježíšův výrok o kříži, ale v jiném kontextu. 

„Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“ (Mt 10,38, B21) V tomto verši je pro nesení kříže použito jiné řecké slovo – bastazó, a to v negativním tvaru ou bastazei. Možné významy tohoto slova jsou: nést, vynést, snášet (nějaké břímě nebo i situaci, např. horko dne atd.) A zase, o významu rozhoduje kontext. Ten zde začíná zvláštním Ježíšovým výrokem, ve kterém oslovuje ty, které povolal jako své učedníky: „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“ (Mt 10,16, B21) A pak je povzbuzuje, že se lidí ani těžkostí nemusí bát, protože nic horšího než zabít tělo nedokážou. Důležité je, že duše člověka je v bezpečí svého Pána. 

Pak je tam ta naše diskutovaná věta: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne.“ (Mt 10,38–39, B21) To jsou velmi silná slova. 

U Lukáše to je ve stejném duchu, avšak ten ještě přidává další příklady zdůrazňující potřebu zvážit nároky učednictví. Velmi se mi na Ježíši líbí, že náročnost učednictví nijak nezakrývá. Nepodbízí se s nějakým evangeliem „v akci“ či „ve výprodeji“. Naopak, zdůrazňuje vysokou cenu pokladu, kterým je Království Boží!

„Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘ Anebo když nějaký král potáhne do boje proti jinému, nesedne si nejdříve, aby se poradil, zda může s deseti tisíci čelit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jinak totiž k němu pošle poselstvo, dokud bude ještě daleko, a bude vyjednávat o míru. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,27–34, B21) 

Kdykoli čtu toto Ježíšovo varování, mám vskutku opravdový respekt z toho, abych ta slova nebral na lehkou váhu. Jako by zde Ježíš naznačoval, že lze jít za ním a nenést svůj kříž. Varuje však, že takový člověk ho není hoden (nebo jak říká Lukáš, nemůže být jeho učedníkem). Otázka je, kolik dnešních křesťanů jde za Ježíšem, ale přitom není ochotno nést svůj kříž? Když bohoslužba není dostatečně zajímavým a vzrušujícím představením, ztratí zájem. Když je v životě zaujme víc něco jiného, ztratí zájem. Když by život následování Krista znamenal nějaká omezení, příkoří, sebezapření, ponížení, ba dokonce hrozbu, ztratí zájem.

Jako by Ježíš naznačoval, že lze jít za ním a nenést svůj kříž.

Co znamená nést svůj kříž prakticky?

Znamená to nerozlučné spojení učedníka se svým Mistrem. Učedník je ten, za koho Pán byl ochoten nést tu největší potupu až na smrt. Takto jsme byli vykoupeni z moci temna a přeneseni do Království Božího Syna (Ko 1,5). Platí to ovšem i opačně. Učedník je vděčný svému Pánu, a proto je ochoten snášet pro svého Pána cokoliv, co mu do cesty život přinese. Naštěstí (doufám) pro naprostou většinu z nás to bude jen kříž ve významu různých ústrků a posměchu, kterému čelí prakticky každý opravdový učedník. Ovšem stále je ještě velká skupina těch, pro které kříž není jen metaforou, ale tvrdou realitou věrného následování Pána. Tak tomu bylo i u oněch egyptských koptských křesťanů na břehu Lybijského moře 15. února 2015, když dostali nabídku islámských džihádistů konvertovat k islámu. Odmítli a byli krutě podřezáni. 

Dnes se ale lidé chtějí bavit, chtějí si života užívat. Právě v tom je ten zvláštní paradox, o kterém Ježíš ve všech těch textech mluví. Ti, kteří si chtějí zachovat život, si jej příliš neužijí, ztratí jej. A ti, kteří jsou ochotní jej ztratit pro Pána, si jej náramně užijí a získají život věčný. 

„A tak ho poslechli. Zavolali apoštoly, dali je zbičovat, a když jim zakázali mluvit v Ježíšově jménu, propustili je. A tak odešli z Velerady s radostí, že se jim dostalo cti snášet pohrdání pro jeho jméno. Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše.“ (Sk 5,40–42, B21) 

Samozřejmě taková vyjádření jsou pro tento svět naprosto nepochopitelná. Ale ti, kteří znají cenu pokladu, kterým je Boží království, ti vědí, že být ztotožněn s Pánem je obrovská čest. Znamená to, že lidem kolem nás se může zdát, že život s Ježíšem je těžká řehole. Zvenku velmi silný obraz ztraceného života, ponížení, smrti. Pro nás uvnitř Božího království se ale sdílení údělu s naším Pánem stalo paradoxně tím nejnaplněnějším životem vůbec. Nikdo z nás by neměnil. Protože podíl na kříži znamená také podíl na jeho vzkříšení a na jeho oslavení. A to už částečně tady, ale v plnosti v den jeho příchodu v moci a slávě.

Někdy máme pocit, že kdybychom představili výzvu k následování Krista příliš náročným způsobem, lidi by to odradilo. Ježíš si to však nemyslel. On cenu evangelia stavěl vždy velmi vysoko. Tak vysoko, že za to byl schopen zaplatit jenom On na svém kříži. Zve nás ale k radikálnímu následování, a to za každou cenu.

Z doby starého předkonstantinovského Říma máme mnoho příkladů lidí, kteří následovali svého Pána i v dobách velmi těžkých. Dochovalo se nám podrobné svědectví jedné skupinky křesťanů, kteří měli nést kříž nejen obrazně, ale doslovně. Je to příběh Perpetuy a Felicity a dalších křesťanů, kteří byli spolu s nimi umučeni. Redaktorem spisu Umučení svaté Perpetuy a Felicity byl nejspíš Tertulián. Vypráví se tam, že skupina křesťanů připravujících se ke křtu (katechumenů) byla zatčena. Připojil se k nim i jejich katecheta Saturus (učitel, který je připravoval ke křtu a který je ve vězení i pokřtil). Bylo to v květnu roku 203 v Kartágu (v městečku Thuburbo v dnešním Tunisu) za doby císaře Septima Severa. Vladař Hilarianus chtěl uspořádat hry na počest císařova syna Caesara Geta. Všichni odsouzení křesťané byli velmi mladí. Dostali možnost obětovat kadidlo jako důkaz, že se vzdávají křesťanství, a všichni to odmítli. Jednadvacetiletá Perpetua, matka kojence, jediná pocházela z vyšších kruhů. Otci, pohanovi, který na ni tlačil, aby se zřekla křesťanství, ukázala vázu a řekla: „Může být tato váza nazvána něčím jiným, než skutečně je? Ne. Stejně tak já nemohu být nazvána ničím jiným, než čím skutečně jsem – křesťankou.“ Felicita byla otrokyně, která dva dny před popravou v aréně porodila dítě. Jedné sestře bylo umožněno novorozenou holčičku vychovat jako svou dceru. 

V předvečer her v amfiteátru jim bylo poskytnuto poslední jídlo, které oni pojali jako křesťanskou agapu. Množství lidí se přišlo na ně podívat a vidělo jejich radostné společenství. Někteří s nimi mluvili. Mnozí z nich následně uvěřili.

V den popravy šli do amfiteátru jistě, se vztyčenými hlavami. Perpetua se dívala zpříma do očí všem, včetně vladaře Hilariana. Lidé, zvyklí na odlidštěné trosky kriminálníků, kteří byli běžnou podívanou krvechtivých davů, najednou byli konfrontováni s něčím, co neznali – společenstvím těch, kteří si říkali bratři a sestry, drželi se spolu a neprojevovali strach ani beznaděj.

Na Perpetuu a Felicitu byla poštvána zdivočelá kráva, která je velmi silně zranila, ale Perpetua se zvedla a pomohla Felicitě na nohy. Stály tam v objetí, urozená žena a otrokyně, jako svědectví rovnosti všech ve společenství křesťanů. To bylo naprosto neslýchané u tehdejších lidí. I když stále bylo dost těch, kteří křičeli rozvášnění krví, aby je všechny vyřídili gladiátoři v centru arény, ostatní viděli nebojácné lidi, kteří se loučili svatým políbením, jak byli zvyklí po bohoslužbách, a přijali ránu z rukou gladiátorů hrdě a v pokoji.

Příběh také obsahuje svědectví o Pudentovi, vojáku zodpovědném za vězně, který viděl, že v tom malém společenství je „obrovská moc“ (jak to nazval). Za pár týdnů sám uvěřil. Zacházel s nimi velmi čestně a v poslední chvíli, když už celá skupina byla dobíjená mečem, se k nim Pudentovi podařilo dostat. Katecheta Saturus povzbudil Pudenta a vzal jeho prsten, namočil jej ve své krvi a dal mu ho zpátky na památku jejich společné víry. [2]

Ano. Užívejme si života, těšme se z každé chvilky pokoje a pohody. Ale nezapomínejme, že toto jsou naši bratři a sestry, kteří hrdě nesli kříž pro jméno Kristovo až do poslední chvíle. Nést svůj kříž znamená, že jsem přijal Ježíše jako svého Krále, kterému se zcela vydávám a jsem odhodlán jej v poslušnosti následovat z bodu A do bodu B a trpělivě a s radostí snášet všechno, co mi život na té cestě přinese, včetně popravy pro jeho jméno. Někdo zažije jen posměch, někdo doslovný kříž.

Modlím se, pokud by přišla výzva některým z nás platit cenu za učednictví, abychom byli připraveni neodložit svůj kříž, ale nést jej hrdě až do konce.

Bohuslav Wojnar, AC KC Český Těšín

  1. https://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/magistrat/tiskovy_servis/archiv_tiskovych_zprav/v_praze_se_kona_svetovy_tunelarsky$5465-export.html 
  2. Kreider, A. (2016). The Patient Ferment of the Early Church: The Improbable Rise of Christianity in the Roman Empire (p. 45). Grand Rapids, MI: Baker Academic: A Division of Baker Publishing Group. 

Také by vás mohlo zajímat