Psal se 1. listopad roku 1755. Sice byla sobota, ale všichni zbožní katolíci se chystali do kostela – slavil se totiž svátek Všech svatých. V Lisabonu si král Josef I. Portugalský, jeho rodina i panovnický dvůr dokonce přivstali, aby sváteční mši stihli ještě za úsvitu. V plánu měli totiž strávit zbytek svátečního období mimo hlavní město, a tak hned po bohoslužbě Lisabon opustili, zatímco ostatní křesťané se teprve postupně scházeli v kostelích. 

Hodiny na věži královského paláce ukazovaly přibližně 9:40, když se země začala třást. Klenuté stropy kostelů i jejich zdi začaly padat na modlící se věřící. V centru města se v zemi objevily trhliny široké až pět metrů. Nebylo to sice první zemětřesení, které kdy Lisabon zasáhlo, ale rozhodně bylo zdaleka nejsilnější. Lidé ve snaze uniknout před padající sutí utíkali, kam se dalo. Ti, kteří se rozhodli ochránit se před zkázou tím, že vyběhli do rozsáhlého přístavu, nalezli lodě slavného zámořského portugalského impéria ztroskotané, zatímco voda z přístavu pozvolna ustupovala. Ani přístav však neposkytl bezpečí na dlouho. Po čtyřiceti minutách od zemětřesení se voda vrátila v podobě pět metrů vysokého tsunami, které zaplavilo přístav i město, čímž byla zkáza kataklyzmatických rozměrů dokonána. Zemětřesení a jeho důsledky si vzalo desetitisíce lidských životů, a to nejen v Portugalsku, ale i ve Španělsku a v Maroku, a zapsalo se do historie jako jedno z nejtragičtějších zemětřesení v dějinách lidstva.

I když samotné seismické otřesy trvaly jen několik málo minut, bolest a utrpení, které způsobily, přetrvávaly mnohem déle. A stejně tak, jak se zhroutila většina Lisabonu, začalo se v myslích mnohých hroutit i přesvědčení o světě a Bohu. Zemětřesení dalo vyvstat zásadní otázce: „Jak toto mohl milující Bůh svým dětem udělat?“ Proč k tak velké katastrofě došlo právě ve svátek, kdy většina lidí byla v kostelech, pod jejichž troskami z nich mnoho zahynulo?

Lisabonské zemětřesení se stalo materiálem k diskusi pro soudobé osvícenské filozofy, kteří kriticky promýšleli Boha, jeho existenci a jeho vlastnosti. Pokud někdo hledal důkaz, že Bůh, alespoň podle křesťanského pojetí, neexistuje, lisabonská tragédie mu ho nabídla. Jak jinak si vysvětlit, že by Všemohoucí dopustil smrt tolika křesťanů, kteří se sešli, aby ho uctívali, a to navíc v onen obzvlášť slavnostní den. A proč tu největší cenu muselo zaplatit tolik malých nevinných dětí? A právě o utrpení dětí se zmiňuje Voltaire ve své básni věnované tragédii z roku 1755:

Zkus to a odpověz výkřikům z popela: 
„Tak to chtěl odvěkých zákonů nutný sled, 
tak jimi dobrý Bůh svobodně řídí svět.“ 
Nebo jim řekni, když sténají potichu: 
„Toto je odplata. Bůh se mstí na hříchu.“ 
Kdepak jsi viděl ty zločiny děťátek, 
zločiny kojenců, zabitých u matek? 
Zaniklý Lisabon více vin netíží, 
než je jich v Londýně, než je jich v Paříži.^[1]

Jak obhájit Boha?

Ačkoliv od 1. listopadu 1755 již uplynulo mnoho let, otázka vztahu Boha a utrpení ve světě zůstává stále palčivým problémem. V mnoha ohledech totiž je právě toto nejsilnějším argumentem proti existenci Boha. Otázka, proč milující, všemohoucí Bůh dopouští utrpení, zaměstnávala lidi dávno před lisabonským zemětřesením. Velikánem této problematiky byl německý křesťanský filozof von Leibniz, který přišel s pojmem teodicea, tedy „ospravedlnění Boha“; někdy se pro tuto oblast také používá pojem „problém zla“. Ve svém díle se snažil odpovědět na úvahu vyjádřenou slovy: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“^[2]

Ačkoliv může bázlivým křesťanům připadat, že se potřeba ospravedlnit Boha povážlivě blíží hranici rouhání, problém zla stále zůstává jednou z největších intelektuálních i emocionálních výzev, kterým můžeme čelit. Mnohé jiné náboženské systémy tento problém nemají, protože buď existenci objektivního zla úplně popírají, nebo ho připisují odvěkému soupeření sil dobra a zla v dualistickém chápání. Křesťané ale vyznávají víru v Boha, který je nejen všemohoucí, ale je také láskou. Jak tento Bůh může od věků přihlížet všemu zlu a utrpení, jehož jsou lidské dějiny plné? 

„Proč se dějí zlé věci?“ je těžkou otázkou. A na těžké otázky neexistují triviální odpovědi. Přesto se s ní setkáváme v různé míře všichni. Někdy nám ji položí zvídaví kolegové v práci či protivní spolužáci, většinou ji však pokládá sám život, když přijde nemoc, životní tragédie, válka či přírodní katastrofa.

Intelektuální problém zla

Otázka lidského utrpení byla problémem diskutovaným od nepaměti, ale v západním diskurzu dosáhla debata nové úrovně v době osvícenství, kdy nespokojenost s institucí církve a odklon od klasického teismu utvářely rámec mnoha filozofických diskusí. Leibnizovy myšlenky o teodiceji, které vyšly v roce 1710, usilovaly o představení logických argumentů, jak je možné sloučit koexistenci dobrého Boha a lidského utrpení, ale ne všichni, kteří přišli po něm, byli těmito argumenty přesvědčeni. Pro Voltaira byly Leibnizovy argumenty, že žijeme v nejlepším z možných světů, nedostatečné a vysmál se jim v románu Candide.

Přesto však, aniž bychom sledovali celý vývoj diskuse nad tímto tématem, dnes se zdá, že filozofický problém zla není tak pádným argumentem proti Boží existenci, jak si Voltaire myslel. Aby jím totiž byl, musel by někdo přijít s důkazem, že neexistuje žádnýdůvod, proč by dobrý Bůh mohl dovolovat přítomnost zla ve světě. A s takovýmto argumentem, zdá se, stále ještě nikdo nepřišel.

Jiný způsob, jak můžeme na problém zla nahlížet z filozofické perspektivy, je z hlediska pravděpodobnosti – sice může existovat důvod, proč by dobrý Bůh zlo mohl dovolit, ale ten důvod je až příliš nepravděpodobný. Jako lidé ale nejsme dobře vybaveni k tomu, abychom úspěšně zhodnotili, co je a co není pravděpodobné, pokud jde o Boží existenci. Přesto se k této otázce za chvíli vrátím.

Emocionální problém zla

I přes všechnu robustní intelektuální diskusi nad problémem zla je však největší výzvou pro každého z nás spíše emocionální rozměr problému zla. I když by existoval jednoduchý a jednoznačný argument, který by ho dokázal vyřešit – nějaký sylogismus, poučka či vědecký experiment – stále se budeme ocitat tváří v tvář bolesti, utrpení, zlu a budeme se Všemohoucího ptát „Bože, proč?!“ A čím větší nám bolest připadá a čím iracionálnější zlo pozorujeme, tím víc se naše emoce bouří. Něco nám nedovoluje nad tím vším jen tak pokrčit rameny a konstatovat, že takový je prostě lidský život – řečeno slovy Hobbse: „osamělý, ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký“.^[3]

Je jedno, jestli jde o obrovské přírodní katastrofy, vážné nemoci a osobní tragédie, my lidé se ptáme, jaký to má smysl. Už ani nejde o to, jestli existuje vhodná filozofická poučka, která by dokázala vysvětlit, že koexistence zla a dobrého Boha obecně dává smysl, ale o to, jaký smysl mohla mít právě ta tragédie, jíž stojíme tváří v tvář. Ať jde o batole, kterému je diagnostikována rakovina, dopravní nehodu, která udělá z dětí sirotky, či zemětřesení, které způsobí smrt desetitisíců. V čem konkrétně toto utrpení, tato bolest dává smysl, pokud dobrý Bůh existuje? Jaký užitek může plynout právě z tohoto?

Je to výzva, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Kdokoliv se snažil sloužit či alespoň stát po boku těm, kteří zakoušeli obrovské utrpení, ať fyzické, nebo emocionální, tuší, jak těžké je říct cokoliv smysluplného. Na jazyk se totiž derou prázdné fráze a hloupá klišé. Člověk se může pokusit spekulovat o smyslu dané tragédie a odhadovat, k čemu to mohlo být dobré, avšak ani toto nepomáhá.

Emocionální problém zla je dozajista výzvou, ale ve skutečnosti ne už tolik pro teology a filozofy, ale pro poradce, doprovázející a bližní. Není to na prvním místě otázka k zodpovězení, ale výzva k pomoci překonat temný čas těm, kteří to potřebují. A i když nemusíme chápat, jak může být Bůh dobrý, když to něco konkrétního dopustil, máme naději, že jednou jeho dobrotu uvidíme zřetelněji. 

A i když nemusíme chápat, jak může být Bůh dobrý, když to něco konkrétního dopustil, máme naději, že jednou jeho dobrotu uvidíme zřetelněji. 

Pár vodítek k problému zla

I když odpověď na akutní i chronickou bolest a utrpení vyžaduje citlivost, opatrnost, trpělivost a ochotu bolest sdílet, a ne chytré řeči, v okamžicích, kdy neřešíme hluboké emocionální vypětí, máme možnost promýšlet vztah mezi dobrým Bohem a zlem ve světě.

William Lane Craig k této problematice zmiňuje pár důležitých bodů.^[4]

Předně, jako lidé omezení časem a prostorem nejsme nejlépe vybaveni k tomu, abychom zhodnotili, zda má Bůh dostatečně morální důvod dopouštět to či ono zlo, obzvláště proto, že je pro nás obtížné zvážit všechny příčiny a důsledky toho, co se děje.

Dále je třeba mít na paměti postřeh plynoucí z křesťanské víry: 

(a) Smyslem lidského života na prvním místě není štěstí, ale poznání Boha. Někdy je možné, že jako lidé lépe a hlouběji poznáváme Boha právě skrze setkání se zlem a Bůh ho dopouští, abychom mohli plněji uskutečnit smysl našich životů. 

(b) Jako lidé jsme ve vzpouře proti Bohu. Jelikož jsme ve vzpouře proti Bohu, dopadají na naše životy důsledky našeho počínání, ale také morální zkaženosti ostatních lidí.

(c) Poznání Boha přesahuje do věčnosti. Jelikož život smrtí nekončí, naše poznání Boha (viz bod a) má hodnotu nejen nyní, ale i na věčnosti. Proto nynější bolest a utrpení, skrze které poznáme Boha, budou mnohonásobně zúročeny na věčnosti.

(d) Poznání Boha je to nejlepší. Poznat Boha, který je zdrojem všeho dobra a lásky, je to nejlepší, co se nám může stát. I přes všechnu bolest a utrpení, pokud známe Boha, známe vrchol dobra. 

Bůh bolest a zlo sdílí s námi

Nejdůležitějším poznatkem při vyrovnávání se s problémem zla je skutečnost, že Bůh není od bolesti a utrpení izolovaný. Svědectví Bible zdůrazňuje, že Bůh se přiblížil trpícím lidem v osobě Ježíše Krista, jak to jen šlo, a tak na vlastním těle zakusil bolest a zlo, aby s nimi skoncoval jednou provždy. Když tedy zakoušíme bolest či zápasíme s důsledky zla, můžeme být posilováni vědomím, že Bůh sám pracuje na vyřešení tohoto problému. Proč ještě nebyl tento proces cele dokonán, sice nevíme, ale s nadějí vyhlížíme den, kdy tomu tak bude. Nemáme dnes odpověď na otázku, proč zemětřesení z 1. listopadu 1755 zasáhlo Lisabon, stejně jako si nedokážeme vysvětlit mnoho dalšího utrpení a bolesti. Spolu s Abrahamem však můžeme Bohu položit otázku: „Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gn 18,25) A při pohledu na Kristovu oběť můžeme být povzbuzeni vědomím, že Bůh je spravedlivý, ale také milostivý, a že i když dnes vše nechápeme, jednou pochopíme.

1. VOLTAIRE. Báseň o pohromě lisabonské v r. 1755. Voltaire myslitel a bojovník. Praha 1957. ↑
2. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Teodicea [online]. c2022 [citováno 10. 03. 2023]. Dostupný z WWW: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Teodicea&oldid=22029622 ↑
3. HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha 2009, s. 89. ↑
4. CRAIG, William L. Problem of Evil [online]. [citováno 12. 03. 2023]. Dostupný z WWW: https://www.reasonablefaith.org/images/uploads/The_Problem_of_Evil.pdf ↑