Drazí čtenáři,

co se vám vybaví, když uslyšíte slova jako „komunikace“, „komunikovat“? Vaše odpověď bude pravděpodobně záviset na vašem povolání. Jste-li zaměstnáni například u technických služeb ve vaší obci, vybaví se vám údržba silnic. Pracujete-li na manažerské pozici, komunikaci budete chápat jako nástroj vedení lidí. Pokud jste zaměstnán jako „ajťák“, komunikací budete rozumět schopnost nejrůznějších elektronických zařízení navzájem sdílet informace. A tak by se dalo pokračovat. Komunikace je zkrátka příliš široký pojem na to, abychom si utvořili jednu konkrétní představu. 

Nicméně i v tomto širokém spektru významů nalezneme shodné myšlenky. Počeštěné slovo „komunikace“ vychází z původního latinského výrazu communicare, což znamená „učinit společným“. Účelem komunikace je tedy navzájem spojovat. Je jedno, jestli jsou to cesty, které spojují města tak, aby se dalo pohodlně cestovat, nebo počítačové systémy, jež sdílí informace nejrůznějšího druhu, a mohou tak řídit například výrobu v automobilce, letecký provoz nebo moderní nemocnici. Vždy jde o to, aby se dva nebo více různých subjektů navzájem domluvilo, tedy myšlenkově či fyzicky spojilo. 

Nás samozřejmě nejvíce zajímá lidská komunikace. Napadlo vás někdy, že komunikace je jedním ze základních projevů života? Schopnost komunikovat je rysem lidské rasy od nejstarších dob. Kromě řeči lidé od nepaměti rozvíjeli rozličné způsoby komunikace – připomeňme kouřové signály či tamtamy, které patří k těm nejstarším, až k telegrafu, telefonu a různým satelitním systémům dnešní moderní doby. 

Komunikaci nesmírně urychlil rozvoj internetu. Denně internetovou sítí protečou stovky exabytů informací, což je nepředstavitelné množství. Abyste si udělali alespoň hrubý obraz o této velikosti, zkuste si představit, že by každý člověk na zemi napsal jednu knihu o 200 stránkách. Všechny knihy by měly dohromady datový objem okolo jednoho exabytu. Denně proteče internetem zhruba 300krát takové množství informací. Jsme komunikující civilizací. 

Schopnost komunikovat ještě nutně neznamená, že si lidé budou navzájem rozumět. Existuje nemoc, která se projevuje tím, že člověk sice slyší, ale nerozumí významu slov (sluchová agnózie) – podobně se někdy projevují i zdraví jedinci. Mluví spolu, ale nenaleznou žádnou shodu. Moudří a osvícení lidé minulosti správně tušili, že kvalitní komunikace je něco, z čeho mohou všichni lidé profitovat. Velcí humanisté si představovali svět bez válek a někteří z nich cestu k naplnění tohoto snu viděli v tom, že se všichni lidé budou moci vzájemně domluvit. 

Ludvík Lazar Zamenhof byl oční lékař židovského původu, vyrůstal v etnicky různorodém a mnohojazyčném prostředí v ruském impériu. Odmala vnímal časté rozepře mezi Němci, Rusy a Poláky. Jako jednu z hlavních příčin viděl právě neschopnost se domluvit. To mu vnuklo nápad vymyslet společný, umělý, neutrální jazyk, jímž by všichni lidé mohli navzájem komunikovat a díky němuž by se odstranila veškerá napětí plynoucí z neporozumění. Tak v roce 1887 publikoval jazyk zvaný esperanto, jenž měl přinést porozumění mezi národy. 

Ačkoli esperanto představuje úctyhodný projekt (dodnes jím mluví asi dva miliony lidí), očekávané řešení to nepřineslo. Problém je hlubší než jen absence společného jazyka. Řešení je třeba hledat více v lidském srdci než na poli jazykových znalostí či technických možností. 

Kniha Soudců popisuje dva příběhy, které dělí mnoho desítek let, a přesto mají společnou myšlenku: schopnost vzájemně se domluvit s sebou nese důsledky týkající se bezprostředně životů mnoha lidí. První příběh se odehrál za soudce Gedeona. Tento významný osvoboditel Izraele se dostal do konfliktu s kmenem Efrajim. (Příběh je popsán v Sd 8.) Efrajimci Gedeonovi vytýkali, že s nimi nepočítal a nepřizval je k rozhodující bitvě. Spor to byl tenkrát velmi vyhrocený, přesto se Gedeonovi podařilo zjednat pokoj.

Téměř shodný příběh se odehrál za soudce Jiftácha (Sd 12). I tento osvoboditel Izraele z nějakých důvodů opomenul k bitvě přizvat Efrajimce, kteří se pak právem cítili dotčeni. Také v tomto případě se Efrajimci ostře ohradili a došlo k vyhrocenému sporu. Na rozdíl od Gedeona se Jiftáchovi nepodařilo konflikt zvládnout. Došlo k několik let trvajícímu sporu, během něhož zemřelo 42 000 lidí. 

Přes shodné kulisy obou příběhů zde nalezneme některé velmi výrazné odlišnosti. To, co nakonec určilo výsledek střetu, byl způsob komunikace. Ač obě strany mluvily shodným jazykem (lišil se pouze drobným rozdílem ve výslovnosti), v jednom případě se byli schopni domluvit, v druhém nikoli. Sledujeme-li způsoby komunikace Gedeona a Jiftácha, vidíme, že šlo o odlišné přístupy. Gedeon použil smířlivý jazyk, byl ochoten vyzdvihnout zásluhy Efrajimců a přiznat jejich přínos k výsledku bitvy. Sám se neobhajoval, neútočil, z jeho slov čišela pokora a respekt vůči druhé straně. Příběh končí větou: „Když k nim promluvil toto slovo, jejich pobouření proti němu polevilo.“ (Sd 8,3)

Jinak ke sporu přistupoval Jiftách: na rozdíl od Gedeona tvoří základ jeho komunikace sebeobhajoba, výčitky, obviňování, slovní útočení. Není divu, že slovní bitva skončila opravdovou bitvou. Mezi řádky tušíme, že Jiftách musel být ješitný muž, neschopný přiznat svou chybu a rovněž i vnitřně nejistý, s nutkavou potřebou stále se obhajovat. Jsme svědky toho, že přes podobné scénáře obou příběhů výsledek konfliktu byl určen stavem srdce hlavních protagonistů. Podobné je to dnes: to, že komunikujeme skrze satelity, používáme Google překladače, v kapse nosíme mobilní telefony s přístupem na internet, ještě nutně neznamená, že jsme schopni se lépe domluvit. O takových věcech nerozhoduje technika, ale srdce člověka. 

To, že komunikujeme skrze satelity, používáme Google překladače, v kapse nosíme mobilní telefony s přístupem na internet, ještě nutně neznamená, že jsme schopni se lépe domluvit.

Úspěšná komunikace zdaleka nespočívá v tom, že mluvíme stejným jazykem. Kromě mluvení je důležité i naslouchání a s ním spojená snaha druhé straně skutečně porozumět. Mnozí z nás děláme jednu chybu, totiž že během rozhovoru místo naslouchání více přemýšlíme nad tím, jak odpovíme. Takový rozhovor se pak podobá spíše slovní přestřelce než komunikaci od srdce k srdci. 

Stejně důležitá je i úcta vůči druhé straně. Projevovat úctu nutně nemusí znamenat, že souhlasím s tím, co druhý říká, ale dávám mu najevo, že si jeho názorů vážím a přemýšlím nad nimi. Kvalitní komunikace nespočívá ve výměně slov, ale v tom, že se obrazně řečeno setkáme, doslova „učiníme něco společným“. I když se ne vždy a ve všem shodneme, můžeme se rozejít alespoň s pocitem, že jsme si věci vyjasnili a vzájemně se respektujeme. 

Svět nezachrání exabyty informací proudící internetem, ale lidé, kteří projeví opravdovou snahu druhému porozumět. Budeme-li takovými lidmi, možná druzí od nás snáze přijmou i evangelium.